Trocha jídla a pár drobných, tohle byl první honorář, který si patnáctiletý Václav Brožík vydělal. Psal se rok 1866 a talentovaný mládenec v Praze tehdy maloval portréty vojáků poznaňského regimentu, jednoho z pluků pruského kontingentu, který okupoval Prahu. Máloco v tom okamžiku svědčilo pro to, že Brožík jednou vstoupí mezi nesmrtelné.
Kresby se však líbily i Brožíkovu kamarádovi, s nímž zpíval v chrámovém sboru. Pro nadaného mladíka to bylo setkání vpravdě osudové. Šlo totiž o syna Pavla Vnoučka. Sladovníka a pivovarníka, majitele košířské usedlosti Mlynářka. Ten v obci za hranicemi Prahy platil za zámožného pána, vlastence a podporovatele věd a umění. Stal se mecenášem, který Brožíkovi umožnil splnit si velký sen – studovat na Akademii výtvarných umění v Praze.
Mladíkovi nechyběl talent ani vůle. Na svět však přišel v rodině notně nemajetné. Jeho dětství vypadalo jako ze sociálního románu – otec dřel za nevalný plat ve fabrice u Ringhofera na Smíchově. Matka si doma přivydělávala vyšíváním. Až do setkání s Vnoučkem nemohl Brožík, nejmladší ze šestice sourozenců, na studia ani pomýšlet.
„Vnouček vzal Brožíka k Josefu Trenkwaldovi, řediteli akademie. Napoprvé však Brožík nebyl přijat. Ne však pro nedostatek talentu, musel si nejprve doplnit školní vzdělání,“ uvádí historik Josef Hrubeš. Na chlapcova studia a malířské náčiní Vnouček také uspořádal veřejnou sbírku v Malostranské besedě.
„Musel bych mít tiskárnu“
Po třech letech na pražské akademii odjel student do saské královské metropole Drážďan. Z Prahy zmizel tak dokonale, že o jeho odchodu městem kolovaly fámy. Podle jedné z nich propadl karbanu a zhýralému životu a skončil ve vězení. Podle jiné zemřel.
Brožík však v nebývale skromných podmínkách pracoval na díle, které ho katapultovalo mezi známé a žádané tvůrce. Až dvanáct hodin denně trávil před plátnem, které představil pod názvem Svatební průvod Záviše z Falkenštejna s královnou Kunhutou.
„Ani byste nevěřili, jak zblázněno je zdejší obecenstvo do mého obrazu na výstavě. Objednání rozmanitá jen se sypou, takže bych musel mít zrovna tiskárnu, abych všem vyhověl,“ psal nadšeně svým rodičům. Dílo mu kromě uznání vyneslo i štědrý honorář 550 tolarů.
Václav Brožík a jeho dílo1865 – Narodil se 5. března v chudé rodině.  Akademický malíř Václav Brožík (1851 - 1901) |
Brožík studoval také v Mnichově, na poznávací cestu vyrazil i do Holandska. Neodolatelně jej však lákala Mekka kumštýřů Paříž. Ač neuměl ani slovo francouzsky, vyrazil v 70. letech na cestu, vybaven dvěma doporučujícími dopisy a nezlomnou vůlí prosadit se.
To se mu povedlo dokonale. „Jde o nejlepší zde vystavené dílo,“ shodovali se kritici v pařížském Salonu nad Brožíkovým Svatebním poselstvem krále Ladislava na francouzském dvoře Karla VII. Výstava, kde Brožíkův obraz takto uspěl, měla milionovou návštěvnost.
Brožík si ze Salonu odnesl zlatou medaili i přízeň zámožného obchodníka s obrazy Charlese Sedelmeyera. Ten získal předkupní právo na jeho díla. A Brožík dostal ruku jedné z jeho dcer, řečené Mína. S ní i věno vpravdě královské, takřka půl milionu zlatých. Sedelmeyer rozhodně nebyl altruista, leč za všech okolností zůstával tvrdým byznysmenem. „Chlapče, v tobě se skrývá velký kapitál,“ říkal Brožíkovi.
Veleúspěšný a finančně zajištěný autor si mohl volit náměty i klienty. Jedno téma ho obzvláště přitahovalo. Nešlo o nic menšího než ztvárnit Jana Husa. „Publikum ztichlo, ohromeno velkolepostí díla,“ líčila Národní politika úžas, který obraz Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém vyvolal.
Monstrózní plátno o rozměrech pět krát tři metry, vystavené na Staroměstské radnici, jezdily obdivovat výpravy ze všech zemí Koruny české. Na vykoupení práv k obrazu, vlastněných Sedelmeyerem, vznikla sbírka. V ní se sešlo úctyhodných 40 tisíc zlatek. Do husitské éry se vrátilo i další epochální plátno – Volba Jiřího z Poděbrad za českého krále.
Nejen husitskou tematikou Brožík obohatil umělecké sbírky. Císaře Františka Josefa I. potěšilo dílo na oblíbené habsburské téma Tu felix Austria nube neboli Ty šťastné Rakousko se zasnubuj. Autora mocnář ocenil povýšením do šlechtického stavu. Vybral mu predikát „z Valrose“.
A to podle města nedaleko Paříže, kde Brožík přebýval u svého tchána. K povýšení náležel i erb. Brožík dostal do znaku hvězdu jako symbol slávy a trojici štítků, které byly po staletí symbolem cechu malířů. Vládnoucí rod jistě potěšil i další Brožíkův obraz Císař Ferdinand I. na Pražském hradě mezi svými umělci.
Brožík se zařadil i mezi umělce pracující na výzdobě Národního divadla. Jeho zásluhou vznikla výzdoba královské lóže. Ta se nesla ve znamení pocty třem vládnoucím dynastiím – Přemyslovcům, Lucemburkům a Habsburkům.
Na Akademii výtvarných umění v Praze, kam byl coby student přijímán nadvakrát, se umělec vrátil jako profesor. Ještě vyšší poctu mu udělil Institut de France – vrcholná instituce pro vědu a umění ve Francii. Brožíka zvolila mezi čtyřicet nesmrtelných v jeho oboru. Téhle pocty se mu dostalo jako jedinému českému malíři.
V Paříži Brožík nalezl také místo posledního odpočinku. Pochován byl v roce 1901 na hřbitově Montmartre.
