Ale přestože se hlásí k artové kinematografii (a v titulcích k režisérovi Františku Vláčilovi), tají v sobě působivost, kterou snímky podobného typu zpravidla postrádají. Působivost budovanou bez nátlaku a pouze s nutnou dávkou slov.
Může si to dovolit, protože má hrdinku, jakou režisérům Tomáši Weinrebovi a Petru Kazdovi seslalo samo polské herecké nebe. Michalina Olszańska dokáže nemožné: její postava je zároveň dětsky zranitelná, žensky přitažlivá i lidsky odpudivá.
S povislými ramínky, klátivou chůzí, zamlklostí a vyčkávavým výrazem tváře vypadá jako jedna z davu, a přece jiná. Tichá, zvláštní, osamělá, trapně sebelítostivá, když se doprošuje něžností nebo označuje za sexuálního mrzáka.
Byť se ve filmu objeví náznaky, že rodina i společnost hodily podivínské stvoření prostě za hlavu, příběh Hepnarovou nehájí; sleduje ji takřka nezúčastněně. Také nevyvěšuje dobová politická hesla a sám akt, kdy autem zabila na chodníku osm lidí, pojímá rázně, věcně, bez ornamentů.
Paradoxně se nejvíce vlečou závěrečné pasáže od procesu do popravy, kdy se Hepnarová příliš rozpovídá. A co se týče četných milostných scén mezi ženami, někdy se zdá, že se jejich názorností opájejí spíš tvůrci než hrdinka sama.
