Jejímu nadšení pro nácvik bojových taktik, střelbu či náročné noční přesuny přírodou většina kamarádů a známých nerozumí. „Chytlo mě to tak moc, že už si s partnerem dáváme pod stromeček dárky typu bedna od munice či vojenské nášivky,“ líčí se smíchem Marie Křivanová.
Právě se současným partnerem se předloni k armádním aktivním zálohám přihlásili. „Tehdy jsme se jen přátelili a jednou nás zaujala upoutávka v televizi. Začal vzpomínat, jak ho to bavilo na vojně, a já si přisadila, že mě tohle prostředí taky vždycky lákalo. Byl to v podstatě hec,“ popisuje zrod nápadu.
Aktivní zálohaArmáda má nyní zhruba 1300 příslušníků aktivních záloh (mezi nimi jsou čtyři desítky žen), v pětiletém až desetiletém horizontu by jich chtěla mít pět tisíc. Nyní dostávají členové aktivních záloh odměnu 6 tisíc korun ročně, nově to bude podle schváleného návrhu zákona o službě vojáků v záloze 18 tisíc korun. Podmínkou bude účast na cvičení nebo v operačním nasazení v daném kalendářním roce. Vláda původně navrhovala zdvojnásobení odměny (psali jsme o tom zde). |
K uniformám ji to táhlo už jako dítě, ráda sportovala a střílela s otcem ze vzduchovky. Její touhu studovat policejní či vojenskou školu, které navíc tou dobou zažívaly velký nápor zájemců, však rodiče nesdíleli, a protože byla manuálně zručná, splnila sen mamince a vyučila se kadeřnicí.
Týden na výcviku bude příjemné zpestření a oddych od nůžek, fénu a šamponů, uvažovala zpočátku. „S touhle představou jsem ale byla trochu vedle. Když jsem pochopila, že kdo za sebou nemá základní vojenský výcvik, musí napřed na šest týdnů do Vyškova, byl to šok,“ líčí sympatická blondýnka.
Málo spánku a žádné děkování
Jako živnostnice zprvu zvažovala, zda si tak dlouhou absenci může dovolit a jak na ni zareagují zákaznice. Z celkově šesti žen přihlášených na její termín nakonec byla jedna ze dvou, které základní výcvik dokončily. Do finiše to dotáhla víc než polovina všech zúčastněných.
„Byla to pro mě zkušenost, které rozhodně nelituji. Jsem zvyklá otáčet se a jednat s lidmi, tohle ale znamenalo přechod do zcela odlišného prostředí, kde všechno funguje úplně jinak. Žádné prosím ani děkuji, ale dril, disciplína a málo spánku. O to ale jde, člověk musí prokázat, že větší nápor zvládne,“ vzpomíná Křivanová.
I když šestkrát týdně běhá, posiluje a všestranně cvičí, při nošení skoro třicetikilového batohu s plnou polní si sáhla až na dno svých sil. „Sama mám dvaapadesát kilo, takže to vážně není sranda, ale lezu, dokud můžu. I když je logické, že fyzicky nemůžu dát to co chlap, bylo náročné se s tím psychicky vyrovnat,“ přibližuje.
Jak přiznává, i v běžném životě má ráda řád a systém. „Armáda naplnila moji představu o tomhle způsobu fungování. V šest vstanete, v deset jste v posteli. Mezitím přesně naplánované aktivity a když se něco náhle změní, musíte se pružně přizpůsobit. Základ toho všeho je ale daný, což mi vyhovuje.“
Letos v červnu spolu s ostatními „záložáky“ cvičila na Šumavě, příští rok ji výcviky čekají dva. „Být akční, poznávat nové věci, lidi a hlavně samu sebe mě baví. Člověk zjistí, jak reaguje v zátěžových situacích a kde má hranice. Noční přesuny, střelby i taktika, je to pestré a pro mě v podstatě odpočinek. Vždy ale musím přepnout do jiného režimu - ze ženských na chlapy,“ směje se.
Pro fňukání není prostor
Mužští kolegové podle ní neberou ženu v týmu jako nevýhodu, když projeví zápal a ukáže, že je schopná. Nadřazenost z jejich strany nikdy nepociťovala. Jako pro pohlednou blondýnku, která se ráda nalíčí, však pro ni bylo o to těžší prosadit se a zapadnout.
„Někteří si asi ze začátku řeknou, panebože barbína. Ale když ukážete, že to ve vás je, uděláte své maximum, ocení to a berou vás jako rovnocenného partnera, i když ví, že nemáte kapacitu jako chlap. Testují si každého nováčka v rotě, a o to zvědavější jsou, jak zapadne žena. I velitel ocení, když zvládnete něco, co často dělá problém i mužům,“ líčí svou zkušenost.
Žádné výjimky ženy nemají, musí projít všechny části výcviku. Tabulky jim však přiznávají delší časový limit na běh či nižší počet opakování jednotlivých cviků - třeba sklapovaček.
Jak říká Marie Křivanová, člověk v armádě musí umět fungovat sám za sebe a současně se dokázat spolehnout na druhé. Pro fňukání ani hysterické výstupy není na výcviku záložních jednotek prostor. „Chlapi sem jedou změnit stereotyp svého běžného civilního života. Na ženskou, která by je tam chtěla dirigovat a stěžovala by si, rozhodně nejsou zvědaví,“ přibližuje.
Základním výcvikem prošla převážně s vrstevníky, průměrný věk členů roty, kam ji po jeho absolvování přiřadili, je však vyšší. Přestože zdvořilost v běžném životě u mladých lehce postrádá, když navlékne maskáče, jejich rovný přístup oceňuje.
„Vrstevníci mě brali trochu jinak, jsou zvyklí na fungování žen v různých životních sférách, berou nás víc jako sobě rovné. U starších lehce převládá dřívější výchova ke galantnosti a větším ohledům k ženám. Jsou zvyklí, že ženská doma vaří a opečovává je. Ne, že by na vás koukali s despektem, ale ženu mají postavenou trochu někde jinde. Ne všichni, ale cítila jsem to,“ míní.
Na možnost, že ji například při živelní pohromě povolají do akce, je připravená. „Rozhodně jsem zastáncem vojenské služby, člověk se naučí mimo jiné respektu k nadřízeným, pochopí určitou hierarchii a vlastní ego musí jít stranou. A s tím má hodně hlavně mladých lidí problém. Přitom je to základ i v civilním životě,“ uzavírá.
