Jedeme. Šlapeme. Funíme, hekáme, šustíme, ploužíme se, pinožíme. A i když jsme se děsně těšili a hrozně nás to baví, brzy se začneme modlit, aby už byl konec.
Na prvních kilometrech jsou nás zprvu desítky, brzy stovky, pak tisíce. Je to magořina, ale úžasná. Tlačit se s tisícovkami dalších cyklistů zdánlivě nedává smysl. Ale takový cyklomejdan jednou za rok, to je fakt něco.
„Scusa“ (promiň), sem tam někdo křikne, aby si uvolnil cestu. Někomu to skřípe až běda, jinému vrčí elektromotor. Do nebe trčí rozeklaná a zubatá skaliska Dolomit. Nechávám za sebou startovací vesničku La Villa v Alta Badii a vrcholky Sas dla Crucs a Piz dles Cunturines. Přede mnou se vzpínají Pizes de Cir a Piz Boé. Že ta jména jsou málo italská a ještě méně německá? Bingo! Tady se mluví hlavně ladinsky. Prastarou románskou řečí, která v Jižním Tyrolsku znovu získává oblibu i mezi mladými.
Ale teď není čas koukat po cedulích, natož po horách. Mám tu práci. Je zima. Naštěstí nesněží jako včera a stoupání brzy zahřeje. Kopec má sklon asi 5 %, to by šlo. Ovšem bude hůř.
Po šesti kilometrech v Corvaře se napojuji na silniční okruh Sella Ronda. Provoz kol houstne. Zírám kolem sebe: Kuota, Orbea, Fondriest, De Rosa, Wilier, Bianchi, Pinarello, Chipollini. Kdepak jména hor, to jsou značky bicyklů, na kterých si to šinou z 80 % Italové. Krásně naleštěné hliníky a karbony v nejúžasnějších barevných kombinacích. A taky za neuvěřitelné ceny.
Dědek na Wilieru, můj tahoun
Kromě toho, že spolu jedou dvojice, trojice i celé týmy kamarádů ve stejných dresech, tvoří se první náhodné formace. Mě pomalu předjíždí dědek na karbonovém Wilieru. Seschlý, šlachovitý, hrbatý, zarputilý, něco mezi 50 a 70 lety. Asi bývalý závodník. To bude můj muž pro osmikilometrový výšlap na první průsmyk Passo Gardena. Nenechá se vybláznit, takhle pofrčí až do konce. Šance pro mě, jdu mu do háku. Šlapeme strojově, zatáčka za zatáčkou. A předjíždíme většinu ostatních. Jako Contador s Nibalim. Dva staří mazáci.
Držím se dědka, tempo mi sedí. V nedalekém Colfoscu to však i ostatní rozjíždějí. A zjevují se první baby. Na silničkách, horácích, crossech, elektrokolech, tlusté, tenké, staré, mladé a všechny krásně voní. Některé vyšvihané jak Sáblíková, ty jedou jak z praku. Elegantní cůpky prostrčené dírami v helmách jim tancují jako ocasy koní.
„Hele, jedeš, nebo čumíš?“ Serpentina číslo 12, 13, 14, 15 a Passo Gardena pořád v nedohlednu. Jen pekelná horolezecká stěna Mur del Pisciadú se neustále zvětšuje. Předjíždím dědka, abych ho chvíli táhl a zaobírám se tou neuvěřitelnou alpskou cyklokulturou.
Kolo si klidně vezměte na pokoj
Alta Badia
Alta Badia
Pro našince div světa. V celé velké oblasti v neděli hermeticky zavřou na sedm hodin páteřní silnice pro auta. Na festival se sjede 22 tisíc aktivních účastníků a k nim je třeba připočítat další tisíce doprovodu. V hotelu La Majun v La Ville sympatická majitelka při příjezdu rovnou doporučuje, abych si vzal kolo na pokoj. „Nabízíme to všem, u nás je to samozřejmost. Nechte si ho v pokoji, nebo dejte na balkon, prostě jak potřebujete“. Trochu nezvyk oproti našim poměrům. Už se vidím, jak cpu kolo do výtahu českého hotelu.
V nejbližší serpentině proti stěně Mur del Pisciadú na mžik zastavuji, fotím hory i cyklistického hada, který se kroutí dolů do Corvary. Dědek mi ujíždí. Najednou začíná nepříjemně foukat studený vítr a podél silnice se shlukují cyklisti. Konečně, po 14 kilometrech nepřetržitého stoupání je tu Passo Gardena (2 119 m). Zima, cedule, pár horských hotelů, stovky lidí, stánky s občerstvením, suvenýry a binec. A selfíčka!
Uplatňuji tady svoji oblíbenou taktiku: občerstvovačka není k občerstvení, ale k získání náskoku na ostatní. Rychle dvě fotky, lok čaje a znovu do sedla. Sotva naskočím, málem spadnu. Průsmyk je tak zacpaný koly, že se nedá normálně projet. „Klídek, nezávoď!“ Propletu se davem a konečně vyrážím na první zatěžkávací zkoušku pevnosti kola a sjezdových dovedností.
Nejedeme v žádném balíku, o to je to horší. Každý se řítí jinak, jinou rychlostí, jinou stopou, tak bacha na to. Od prvních metrů se to ďábelsky rozjíždí na 60 - 70 km/h. Tři, čtyři vteřiny a už intenzivně brzdím do serpentiny, abych nepřeletěl přes svodidla. Kolo jde do zatáčky jak stíhačka, ale na trochu nerovných úsecích ve vysoké rychlosti nepříjemně vibruje. Naštěstí kotoučovky, nedávný vynález na silničním kole, brzdí výborně.
Paulo a Giuseppe od Mantovy
Za chviličku jsem dole, promrzlý na kost. Zprava od Plan De Gralba se připojují další stovky cyklistů a křižovatka, kde začíná druhé stoupání, se špuntuje.
A za špuntem začíná pětikilometrové stoupání na Passo Sella do výšky 2 230 metrů. Zatímco se napravo zvedá majestátní vrchol Sassolungo, dostihují mě dva italští kluci, Paulo a Giuseppe. Připadám si jako VIP, když obdivují můj testovací Specialized S-Works Tarmac, na kterém za pár dní pojede Tour de France Alberto Contador, Roman Kreuziger a možná i Zdeněk Štybar. Začíná typická cyklo-anglo-italská konverzace. Kdo by poslouchal, nevěřil by, že si rozumíme.
„Salve! Jak ti to kolo jede? Je hezký.“
„Fantastico, je to fakt raketa.“
„Si, si. No to si myslím. A co ty freno a disco?“
Cože?“
„No ty kotoučovky? Funguje to?“
„Aha, jo dobrý, musíš brzdit jinak, ale rychle si zvykneš. Odkud jste?“
„Kousek od Mantovy a ty?“
„Republica Checa, Praga.“
„Bene, bene, ciao!“
Jdu za kluky do háku, ale uvařil bych se, a tak si slovy profíků Tour de France brzy „vystupuji z vláčku“ a držím své tempo. Tento kopec mi nějak odsýpá, za chvilku jsem v průsmyku. Je tu podobný mumraj jako na Passo Gardena. Jen ještě o něco více lidí. Opakuji scénář, nechávám se rychle vyfotit německým borcem s cedulí Passo Sella a láduji se energetickou tyčinkou.
Alta Badia
Alta Badia
Sjezd mi jde trošku lépe, bleskově se rozhlížím po Dolomitech, zvykám si na vibrace a hlídám si, abych to někde nepoložil. Padám o 400 výškových metrů níže a z 1 818 metrů jdu na nejtěžší a nejvyšší průsmyk na trase: Passo Pordoi (2 241 m). S dalšími stovkami cyklistů, kteří proudí z nedalekého Canazei, provoz ještě více houstne.
Passo Pordoi dá zabrat
Pordoi je fakt kopec, zvlášť po dvou průsmycích. Šest kilometrů dřiny. Už to začínám v nohou cítit a mám co dělat, abych moc nepolevil v tempu. Předjíždím dva vozíčkáře na handbiku a obdivuji, jak to dávají. Stejně jako rodiče, kteří za sebou do kopce vlečou ratolesti ve vozíčkách. Děsně se to vleče. Až najednou je tu vrchol s ponurou mohylou německého vojenského hřbitova z první světové a kabinkou na vrchol Sass Pordoi.
Sellaronda Bike DayNení to závod, ale volná cyklo jízda kolem masivu Sella, která se v oblasti pořádá dvakrát do roka - v červnu a v září. Silnice jsou na většinu dne uzavřeny. Je jedno, odkud cyklista vyrazí a kde skončí, ale většina účastníků se snaží objet celou Sella Rondu přes čtyři průsmyky podobně jako v zimě na lyžích. Hlavní starty jsou v Canazei, v Arabbě, v Corvaře a v Gardeně. |
Dojídám tyčinku, a i když mě čeká ještě jeden průsmyk, už vím, že to dám. Ale bacha na další serpentiny pod nejvyšší horou masivu Sella Piz Boé (3 152 m). Osmikilometrový sjezd do Arabby má převýšení přes 600 metrů a dokáže unavit.
Dole v Arabbě pod slavnou Marmoladou už vládne skutečný festival. Neuvěřitelný mumraj lidí a kol, muzika. Skupinky cyklistů si dávají pauzu, postávají a posedávají v kavárnách a zahrádkách.
Sbohem Arabbo, jsi krásná, báječná, zábavná a už se na tebe těším v zimě. Ale teď musím dokončit misi. Zbývá poslední průsmyk Passo Campolongo, nejkratší a nejnižší (jen tři kilometry a 1 850 m). Zdolám ho, i kdybych měl kolo nahoru vytlačit. Ale to nemusím, předtucha cíle pohání vpřed. Nahoře v průsmyku opouštím Benátsko a znovu vjíždím do Alta Badie v Jižním Tyrolsku.
Zbývá krásný dvanáctikilometrový sjezd přes Corvaru do La Villy. Jde to jako po másle. Před hotelem mi pak paní domácí udělá fotku a je konec. Těsně pod tři a půl hodiny. „Ty vo..e, už jsi nevěřil, že to ještě někdy dáš, co?“ Zamáčknu slzu, setřu pot a jdu smýt pod sprchu prach Dolomit.
