Půjčení kola
Z mých dřívějších návštěv jsem věděl, že jediná známá půjčovna se nachází na druhé straně Dunaje, patrně je to již Petržalka, a kola tam mají občas vyprodána. V hotelové recepci jsem však zjistil, že dnes je už ve městě výběr, a tak jsem zvolil nejbližší půjčovnu v Panenské ulici. Příjemný mladík mi celkem zdařile vybral kolo, nabídl zdarma helmu, pumpičku, lepení i zámek, vyinkasoval 14 eur a depozit 50 a poté mě už vyslal do terénu. Příjemná zkušenost.
Cesta na Devín
Co je pro Čechy Říp, to je v určitém smyslu pro Slováky Devín, jen si to musíte umocnit minimálně na třetí. Poměrně religiózní místní obyvatelstvo považuje zdejší působivou zříceninu za posvátnou a nejednou jsem byl svědkem, jak se vzájemně zkouší z historie, kdo toho o Devínu, Cyrilu nebo Metodějovi zná víc.
Na kole jsem na Devín nikdy nejel, ale pamatoval jsem si, že cesta tam vede. Tak jsem se vydal proti směru Dunaje na svém turistickém kole a nechal se unášet pohledem na Dunaj. To je absolutně jiná kategorie veletoku: řeka je mohutná, široká, ale zároveň neuvěřitelně prudká. I ze břehu vzbuzuje respekt a pokusit se ji přeplavat by napadlo asi jen šílence. Člověku se ani nechce věřit, kterak lodě zdolávají její proud na cestě do Vídně či možná ještě dále.
Devínská cesta
Bohužel cyklostezka po pár kilometrech končí, a cyklista se tak musí vydat po normální silnici zvané Devínská cesta, kde jezdí auta. Přestože jsou řidiči ohleduplní a nezaznamenal jsem jediné zatroubení, přece jen je to oboustranně nepříjemná situace. Po dalších kilometrech se nakonec přece jen vracíme k cyklostezce, ale to už jsme jen pár set metrů před Devínem.
Zřícenina je to vpravdě impozantní a vzbuzuje atmosféru, která se s poněkud „sterilním“ Bratislavským hradem nedá srovnat. Přestože je všední den, turistů je docela dost, ale můj nápad, že bych se zpátky vrátil lodí, vzal za své. Byl jsem tu totiž ještě mimo sezonu a musel bych čekat přes dvě hodiny.
Poněkud vyjevený asijský turista se mě s vážnou tváří zeptal, jestli je možné vyjet nahoru k hradu autem, a když jsem mu odpověděl, že v žádném případě, byl z toho skleslý. Ale cesta nahoru není nijak náročná a zvládnou ji i důchodci, kteří jsou pak nejčastějšími účastníky znalostních přestřelek konajících se zpravidla u hradní studny.
Soutok Dunaje a Moravy u Devína
Vajnorské jezero
Oblíbenou destinací v hezkých dnech je pro Bratislavany Vajnorské jezero, kam směřovala moje další trasa. Ostrý protivítr mi trochu znepříjemnil cestu z Devína, ale nakonec jsem se zpět dostal a poněkud intuitivně vyrazil směrem na Vajnory.
Cesta městem je pro cyklistu opravdu utrpení. Po pravé straně je pruh pro autobus, kam nesmí, a člověk tak balancuje na úzkém proužku mezi dvěma proudy vozidel, kteří pro cyklisty pochopení pochopitelně nemají. Řidiči nejsou agresivní, ani netroubí, ale cyklista v takovém provozu skutečně nemá co pohledávat. Dopravní proud vás ovšem hrne s sebou, takže jsem se do sídliště Vajnory nakonec přece jen dostal.
Jezero, nebo snad spíše rybník je celkem hezký a Bratislavanů se na jeho březích sešlo v tomto krásném počasí opravdu hodně, ale radši bych ho na cyklistickém putování Bratislavou nedoporučoval, zdraví je přednější.
Ve Vajnorech narazíte na jezera.
Nádherný stojan na kola před magistrátem
Směrem k Dunaji
Na zpáteční cestě se snažím vyhledat optimální cestu k Dunaji a to se mi nakonec i podaří. K mému překvapení už zbořili starý most přes Dunaj, ale břeh řeky je stále živější. Přímo připomíná přímořskou riviéru: jedna restaurace střídá druhou, mladí lidé polehávají na trávníku, tu a tam se honí slušně vychovaní psi a do toho všeho slunce praží na zběsile tekoucí řeku. Hezké.
Moderní stavby a architektura jsou příjemné a zapadají do kontextu této části Bratislavy, stejně jako budova Slovenského národního divadla. Nadživotní socha M. R. Štefánika v kombinéze francouzských pilotů z první světové války vám pak připomene, že čím víc na východ, tím větší sochy.
Tady máte na vybranou. Jedna možnost je dát se po proudu řeky, a spatřit tak monstrózní vodní dílo Gabčíkovo - Nagymaros, které málem stálo na počátku slovensko-maďarské války, nebo se vydat do historického centra Bratislavy. Vzhledem k hodně silnému větru a pokročilé hodině jsem nakonec zvolil druhou možnost, takže tento směr mě ještě v budoucnu čeká. Cesta to bude určitě příjemná, jezdí na ní i hodně in-line bruslařů, což dává záruku rovinatého terénu.
Slovenské národní divadlo na Hviezdoslavově náměstí.
Bratislavský hrad ve dne
Staré město
Historický střed Bratislavy není nijak velký, ale opravdu hezký a na rozdíl třeba od Prahy má i velký kus autenticity. Lidé, kteří zde obědvají, potkávají se či popíjejí, jsou očividně místní, zde bydlící. Bohužel už nebyl čas navštívit unikátní výtvarnou výstavu s názvem Alkohol ve službách múzy (či nějak podobně), která přináší svědectví o vlivu s největší pravděpodobností borovičky na slovenskou výtvarnou scénu.
Ocitáme se už na pěší zóně, ale kola jsou zde patrně respektovaná, protože si na cyklisty nikdo nestěžuje ani je neomezuje. Podzemní garáže obchodního řetězce dávají vzpomenout na budovanou, leč nikdy nedobudovanou první zastávku zdejšího metra, které nikdy nevyjelo. S trochou sarkasmu by se dala pojmenovat Cimrmanova, ale nevím, jestli ho tady dostatečně znají.
Pohled na historickou budovu Slovenského národního divadla je však mnohem příjemnější, stejně jako posezení ve vyhlášeném bratislavském podniku Verne (původně studentská kavárna byla pojmenována po slavném francouzském spisovateli, jehož však současní školáci už asi neznají). Ceny jsou celkem příjemné, jídlo dobré a podnik má skvělou atmosféru, které však v určité chvíli příliš nepřidala nezvaná cikánská pseudocimbálovka hrající staré dobré ruské hity typu Ja děngi propil v báre.
Kavárna Verne pojmenovaná po francouzském spisovateli nese přízvisko studentská, asi kvůli příjemným cenám oproti sousedům.
Zahrádek je zde nepřeberné množství.
Bratislavský hrad
Cesta na Bratislavský hrad možná je, ale moc ji nedoporučuji, protože jak jsem už zmínil, je to všechno jakési sterilní, včetně restaurací. Výhled zase nijak bůhvíjaký není, jak ostatně pravil jeden z místních: Co byste taky chtěl tímto směrem vidět, vždyť jsou tam jen Madaři a kukuřice.
V těsném sousedství je pak možné spatřit Slovenský parlament, příšerné betonové monstrum. Vzpomínám si, že jsem zde jednou navštívil Shakespearovské divadelní léto. Chytat tohoto titána dramatu ve slovenštině a v hypermoderním pojetí bylo nad mé síly, zvlášť když každých deset minut přeletělo nad našimi hlavami letadlo a my mohli jen odezírat. Sedět v plastové židli jsme nakonec vydrželi do přestávky, a to nebyl špatný výkon.
Podhradí a noční Bratislava
Jiná věc je podhradí. Příjemné studentské hospůdky jsou plné mladých Bratislavanů, často se v nich hraje a večer tady strávený nelze v žádném případě považovat za ztracený. Mě však už tlačí čas, protože musím ještě odevzdat kolo.
Cestou z půjčovny ještě jednou zahýbám do Starého města a vychutnávám si skvělou atmosféru Bratislavy. Zahradní restaurace jsou plné, v hovorech převažuje slovenština, čas od času střižená angličtinou. Blízkost imperiálního Ruska tak připomínají jen všudypřítomné plakáty slovenského rappera Rytmuse, který svůj další koncert Noč pobědy oznamuje v azbuce. Raději nečtu dále, budou-li hosty Darinka Rolincová či Alexandrovci.
Můž se hoditUbytování
Stravování Doprava do Bratislavy |
