Třípodlažní stavba s plochou 7 750 metrů čtverečních je známá jako "Honeckerův bunkr" podle bývalého komunistického vůdce Ericha Honeckera, který ji nechal postavit na ochranu v případě jaderné války mezi sovětským blokem a Západem.
Nyní, když si Němci připomínají 25. výročí pádu Berlínské zdi a začátek konce východního Německa, někteří Berlíňané přemýšlejí o přeměně tohoto bunkru v muzeum. Jejich záměr se nese na vlně nostalgie - či "ostalgie" podle německého slova ost (východ) - po komunistické minulosti.
"Když jste uvnitř a víte, k čemu to bylo určeno nebo čemu chtěli odolat nebo čeho se báli, pak skutečně pochopíte, jak vážně se báli," říká Hans Hensel, který stojí v čele úsilí bunkr znovu otevřít pro veřejnost.
Dokonalý úkryt pro 400 komunistických pohlavárů
Objekt, stojící asi 50 kilometrů severovýchodně od Berlína a vybudovaný pro až 400 členů politického a vojenského vedení komunistického režimu, zůstal po skončení studené války opuštěný a zavřený. Henselovi se podařilo, že byl v roce 2008 na krátké tři měsíce otevřen pro veřejnost. Tehdy tam přišlo kolem 20 000 zvědavců.
Podobný bunkr postavený nedaleko Bonnu k ochraně západoněmeckého vedení je otevřený od roku 2008 a ročně přiláká kolem 80 000 návštěvníků.
Hensel shání investory, s nimiž by dal dohromady 1,5 milionu eur (41,5 milionu korun) potřebných k otevření muzea. Doufá v organizování turistických zájezdů a možná i otevření hotelu a restaurace.
Bunkr ve vesnici Prenden zhruba padesát kilometrů severně od Berlína se naposledy výjimečně zpřístupnul pro veřejnost na tři měsíce v roce 2008. Nyní vznikly nové plány na jeho znovuotevření.
Nejmodernější typ stavby v sovětském bloku
"Honeckerův bunkr" patřil k nejmodernějším zařízením tohoto typu v sovětském bloku. Postaven byl v letech 1978-1983 z 85 000 tun železobetonu. Měl obstát při chemickém útoku i zvládnout megatunovou jadernou bombu, zhruba osmdesátkrát mocnější, než byla bomba svržená v roce 1945 na Hirošimu.
"Je to jedna z nejvýznamnějších staveb té doby," říká Holger Happel ze společnosti Berliner Unterwelten, která se zabývá zkoumáním a zdokumentováním historicky pozoruhodných staveb.
"Zatímco ostatní východoevropské země (v osmdesátých letech) už začaly krok za krokem měnit svůj politický systém, východoněmecká vláda stále lpěla na svých komunistických ideálech a utrácela velké peníze za ochranu hranic, za bunkry a vojenská zařízení," dodává.
Zchátralá bývalá armádní základna nad Honeckerovým bunkrem v Prendenu
Jídelna v bývalé armádní základně nad Honeckerovým bunkrem v Prendenu
Nejutajovanější a nejstřeženější objekt bývalé NDR
Kdyby západní síly zaútočily, členové východoněmecké Rady národní obrany by se mohli uchýlit do bunkru, přičemž by nejprve prošli dekontaminační komorou, kde by byli očištěni od možného radioaktivního nebo chemického materiálu.
Mohli by tam vydržet zcela nezávisle po dva týdny, v případě nukleárního útoku dva dny. V bunkru by měli k dispozici vlastní vodovodní systém, rozvod elektřiny, klimatizaci i zásoby jídla. Po dvou týdnech mohli prozkoumat, zda jsou podmínky venku bezpečnější, a přesunout se na lepší místo v obrněných vozidlech.
Honecker, který zemřel v roce 1994 v chilském exilu, navštívil tento kryt jen jednou. A bunkr zůstal zcela utajen většině východních Němců, dokonce i těm, kteří ho střežili. "Tři stovky vojáků, kteří oblast hlídali, nevěděli, co tam je," říká Hensel. "Věděli, že hlídají něco důležitého, ale nevěděli co."
Hrstka privilegovaných, která v bunkru pracovala, byla odloučena od svých rodin, vzpomíná bývalý technický ředitel Juergen Freitag. "Pro nás to tehdy bylo velmi emocionální období, protože jsme pracovali v bunkru a věděli, že naše rodiny jsou doma, a kdyby venku vypukl ozbrojený konflikt, byli by bezbranní. Byl to samozřejmě hrozný pocit."
