Proruské vedení autonomního Krymu nevylučuje odtržení od Ukrajiny, pokud se situace v zemi bude dále zostřovat. V rozhovoru pro ruskou agenturu Interfax to ve čtvrtek prohlásil šéf krymského autonomního parlamentu Vladimir Konstantinov. Podobné zprávy se z Ukrajiny proslýchaly už ve středu.
"Je to možné, pokud se země rozpadne. Všechno k tomu směřuje," prohlásil doslova politik z poloostrova, jenž patřil Rusku od konce 18. století až do roku 1954, kdy ho tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov věnoval Ukrajině.
Krymští poslanci od prosince také naléhavě žádají ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby v zemi vyhlásil výjimečný stav a opoziční protesty potlačil silou. Požádali i ruského prezidenta Vladimira Putina, aby se stal garantem krymské autonomie a národních zájmů tamních obyvatel.
Konstantinov navíc přicestoval v čele delegace krymských poslanců do Moskvy. S šéfem ruské Státní dumy Sergejem Naryškinem mají krymští zastupitelé údajně jednat o "humanitární spolupráci".
Na druhé straně pak stojí západoukrajinský Lvov, který ve středu vyhlásil autonomii na ústřední moci v Kyjevě (více čtěte zde).
Rozdělení Ukrajiny je dáno historií
Proč a jak moc je vlastně druhá největší evropská země rozdělena? Západ a východ Ukrajiny se výrazně liší v mnoha faktorech a obyvatele Ukrajiny z pohledu historie i současnosti odlišuje jazyk, náboženství, ekonomika i politické směřování.
Etnické rozděleníVíce než tři čtvrtiny obyvatel Ukrajiny (78 procent) se považuje za etnické Ukrajince. Podíl Rusů činí 17 procent. Ukrajinština je mateřským jazykem 67 procent obyvatel, ruština více než 30 procent. |
Přirozenou geografickou hranicí, která zemi na starém kontinentu přibližně rozděluje na východní a západní část, je řeka Dněpr. Protéká ze severu metropolí Kyjevem, točí se na jihovýchod k Záporoží a vtéká do Černého moře. Historicky se východní části Ukrajiny říkalo "levý břeh" a západní části "pravý břeh".
Tomuto rozdělení přibližně odpovídá i současné rozdělení země na prozápadní a proruské regiony.
Vztah k Rusku rozděluje Ukrajinu přinejmenším od roku 1654, kdy byla levobřežní Ukrajina k Rusku připojena. Pravobřežní Ukrajina byla k Rusku připojena až po dělení Polska (1793 a 1795).
Od Ruska se Ukrajina osamostatnila jen krátce, a to v první polovině 20. století, pak ji znovu pohltila sovětská moc. Od konce 20. let Ukrajinu těžce postihovala násilná kolektivizace, následoval velký hladomor a zničení ukrajinské elity.
Ukrajině zasadila další úder druhá světová válka, ve které část Ukrajinců marně hledala oporu proti sovětskému režimu na německé straně. Válečné zvraty nakonec vedly k připojení Podkarpatské Rusi, Haliče, severní Bukoviny a jižní Besarábie k Ukrajinské SSR.
Po skončení druhé světové války se Ukrajina ocitla znovu jako svazová republika v SSSR. Dnešní podoba ukrajinského státu byla dokončena v roce 1954, kdy Nikita Chruščov daroval Ukrajincům Krym u příležitosti 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku.
Stalinský teror zcela eliminoval ukrajinské národní hnutí, jeho obnova začala až s destalinizací. Po uvolnění 60. let následovala opětovná a tvrdá rusifikace, její konec nastal až v druhé polovině 80. let. V souvislosti s rozpadem SSSR vyhlásila 24. srpna 1991 Ukrajina skutečnou nezávislost.
Západ se hlásí k Evropě
Jelikož část Ukrajiny byla dříve i součástí Polska, Rakouska-Uherska, bývalého Československa nebo Rumunska, mají západní oblasti země na rozdíl od těch východních stále silné kulturní vazby na střední Evropu.
Proruské a ruskojazyčné obyvatelstvo žije především na průmyslovém východě země, který je Janukovyčovou domácí půdou, a na jihu, převážně na Krymu. Tyto oblasti podporují integraci s Ruskem. Z Doněcké oblasti, která je hlavním tahounem těžkého průmyslu, pochází i Janukovyč.
Lidé ve Lvově ve středu obsadili vládní úřady:
19. února 2014 |
Převážně agrární, chudší a nacionalističtější západ Ukrajiny vidí svou budoucnost v integraci s Evropou. Právě odtud se rekrutují davy "gastarbeiterů", pracující v zemích EU. Také počet lidí, kteří ovládají ukrajinštinu, je v západní části Ukrajiny daleko vyšší.
Na území Ukrajiny dominuje (asi dvě třetiny) pravoslavná církev, která je však rozdělena na tři části. Kromě tradiční církve věrné Moskvě působí od počátku 90. let 20. století ještě další dvě autonomní pravoslavné struktury, které moskevskou nadřazenost neuznávají.
Je to Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu a Ukrajinská autokefální (nezávislá) pravoslavná církev. Asi pět milionů věřících se hlásí k řeckokatolické církvi, která má nejsilnější vliv na západě Ukrajiny. Mezi demonstranty nyní otevřeně působí duchovní ukrajinských řeckých katolíků, ale i kněží pravoslavné církve kyjevského patriarchátu.
Rozdělení země na dva nesmiřitelné tábory vyplulo na povrch po takzvané oranžové revoluci, kterou vyvolalo zfalšované druhé kolo prezidentských voleb z listopadu 2004. Revoluce vynesla k moci prozápadního prezidenta Viktora Juščenka a Juliji Tymošenkovou, která se stala premiérkou. Poté však začaly prozápadní koalici oslabovat vnitřní spory a to společně se zklamáním části obyvatel nakonec vedlo k uchopení moci proruskou opozicí vedenou současným prezidentem Viktorem Janukovyčem.
