Obsáhlá, více než pětisetstránková kniha velkého formátu nese stejný název jako Švankmajerova výstava, jež byla k vidění od loňského října do letošního února v pražském Domě U Kamenného zvonu a nyní až do půli září probíhá v olomouckém Muzeu moderního umění: Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou.
Jak je však zvykem u produkce nakladatelství Arbor vitae, nejedná se o publikaci tradičního katalogového typu. Svým obsahem a závažností textu jej daleko přesahuje. Jedná se nepochybně o nejobsáhlejší práci na švankmajerovské téma, jaká doposud vznikla.
Ani autorský okruh publikace není úplně standardní, netvoří jej výtvarní ani filmoví vědci, nýbrž osobnosti, spjaté s okruhem surrealistické revue Analogon. Většina textů je dílem francouzského básníka a esejisty Bertranda Schmitta, pohybujícího se mezi Paříží a Prahou a tamními surrealistickými skupinami.
František Dryje je jeden z nejvýznamnějších současných surrealistických básníků a publicistů, šéfredaktor Analogonu. A Ivo Purš, vlastně jediný "akademik" mezi autory, je historik, zaměřený na umění manýrismu a dějiny hermetismu, tedy oblasti, které na Švankmajera měly v různých jeho tvůrčích obdobích značný vliv.
Monografie je vystavěna chronologicky. Její nejrozsáhlejší částí je Švankmajerův podrobný komentovaný životopis z pera Bertranda Schmitta, který rok po roce seznamuje čtenáře s umělcovými tvůrčími i životními etapami a zabývá se všemi oblastmi jeho renesančního záběru.
Je rozdělen na tři etapy. První je vymezena lety 1934, kdy se Jan Švankmajer narodil, a 1970, kdy se společně s ženou Evou, též známou výtvarnicí, sblížil pod vlivem osobnosti Vratislava Effenbergera s československou surrealistckou skupinou.
Eva a Jan Švankmajerovi
Popisuje formativní vlivy na mladého tvůrce, který začínal jako loutkoherec. Obsáhle a v širokém kontextu se v samostatné stati zabývá jeho absolventskou prací, jíž byla hra Král jelenem, a také jeho iniciačním vstupem na pole animovaného filmu při spolupráci s režisérem Emilem Radokem (mladším bratrem slavnějšího Alfréda) na jeho nedoceněném filmu Johanes Doktor Faust.
Komentovaný životopis ve druhé fázi je ohraničen z jedné strany rokem 1971, kdy už je Švankmajer "formálně" aktivním surrealistou, a - jak jinak - rokem 1989, tedy koncem totality.
Z filmu Jana Švankmajera Něco z Alenky
Kromě rozsáhlých rozborů prvních slavných krátkometrážních filmů, jako je první pocta Lewisu Carrollovi a Vítězslavu Nezvalovi Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta, pseudodokumentární mystifikace Otrantský zámek a poeovská variace Zánik domu Usherů, se Schmitt do hloubky věnuje i Švankmajerovu celovečernímu debutu (a v zahraničí zřejmě jeho nejznámějšímu filmu vůbec) Něco z Alenky, ve které po surrealistickém způsobu propojil klasické téma s vlastními prožitky.
"Moje Alenka možná není adaptací té Carrollovy, je to její interpretace utkaná z mého vlastního dětství se všemi jeho zvláštními obsesemi a úzkostmi," říká režisér.
Součástí popisu této životní etapy pak jsou dvě další studie, Puršova, zabývající se Švankmajerovu vztahu k odkazu rudolfinského manýrismu, jehož reflexí je snaha vybudovat osobní "kunstkameru", tedy sbírku všemožných předmětů, skládaných do neobvyklých souvislostí, bez ohledu na jejich "objektivní" hodnotu, a Dryjeho více než stostránkový rozbor Švankmajerova poměru k surrealismu zejména v oblasti filmového umění.
Z filmu Spiklenci slasti
Závěrečný chronologický blok dovádí Švankmajerův životaběh do současnosti. Ukazuje jej jako široce respektovaného, stále tvůrčího i tvořícího umělce, jehož vrcholná fáze je lemována úspěšnými celovečerními filmy Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení a Přežít svůj život.
Každému z nich je věnován odpovídající prostor, psaný ovšem nikoli stylem standardního psaní o filmech, nýbrž spíše formou filozofického, uměnovědného a skoro až básnického rozboru.
Ilustrace z knihy Biče svědomí
Nezapomíná se ani na Švankmajerovu výtvarnou práci, v níž k nejrůznějším objektům přibývají například i výborné knižní ilustrace na bázi koláží. Závěrečný oddíl knihy je pak věnován textům samotného Jana Švankmajera, mimo jiné jeho postřehy k filmové tvorbě, ale i další typická surrealistická disciplína, totiž záznamy vlastních snů.
Monografie Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou samozřejmě vyšla, jak je u nakladatelství Arbor vitae zvykem, ve sličné výtvarné podobě (Pavel Zelenka, Tereza Pavelková), a to v samostatném českém a anglickém vydání. Není divu. Kolik dalších tak výrazných umělců v současné době může česká kultura světu nabídnout?
