V útulné kavárně poblíž olomouckého náměstí si objednal horkou čokoládu (káva mu totiž nechutná). Během rozhovoru v ní ledabyle míchal sladkou tyčinkou, jako by chtěl ze dna vyčíst, jak se bude odvíjet dál jeho raketově nastartovaná fotbalová kariéra.
Devatenáctiletý mladík Tomáš Kalas před dvěma a půl lety odvážně vykročil za svým snem. Ze Sigmy talentovaný stoper přestoupil do Chelsea, přestože kritici bědovali, že se na hvězdné adrese zahrabe a nezavadí o míč.
Po dvou sezonách na hostování v nizozemském Arnhemu, kde rychle získal pevné místo v sestavě, se znovu chystá na přípravu londýnského giganta pod novým trenérem José Mourinhem. A dnes bude v reprezentačním dresu poslouchat českou hymnu v klíčovém kvalifikačním zápase s Itálií. Kdepak, nezdá se, že by tenhle uvědomělý teenager udělal nějakou chybu v úvaze.
Berete nominaci na utkání s Itálií jako další důkaz, že jste se vydal správnou cestou?
Dopředu jsem věřil, že to může být jenom lepší. Přece jen za Olomouc jsem za půl sezony odehrál čtyři zápasy. Neříkám, že jsem očekával, že budu hrát úplně všechno, ale neočekával jsem, že to budou jen čtyři zápasy. Proto si mě Chelsea stáhla, že pouze trénovat můžu i v Londýně. A to se potom ukázalo jako přelomové, protože tréninky tam mi daly o hodně víc a pak zápasy s juniorkou taky. Potom přišlo hostování v Arnhemu, byl jsem nadšený, že můžu hrát kvalitnější ligu, než je ta česká. Přestěhoval jsem se a po dvou zápasech jsem už nevynechal ani jedno utkání.
Odehrát v Olomouci čtyři ligové zápasy v sedmnácti letech ale není tak zlá bilance. Kolik teenagerů to má?
To je zase pravda. Já se nemůžu zlobit, protože tým v Olomouci v té době šlapal, takže se nemám čemu divit. Ale říkám: Se čtyřmi zápasy jsem spokojený nebyl a Chelsea taky ne, tak proto si mě stáhli. Není to tak, že bych to nějak vyčítal Olomouci.
Když odchází tak mladý hráč do zahraničí, pokaždé se vyrojí hlasy kritiků, kteří mají za to, že si tím začínající fotbalista jen pokazí kariéru. Ještě to slýcháváte, nebo už všichni uznali, že vaše rozhodnutí bylo správné?
Já už dřív děkoval tady těm lidem za tuhle kritiku, že mi říkali, že se zahrabu, protože to mě mnohem víc motivovalo, abych jim dokázal, že oni fotbalu vážně nerozumí. Chtěl jsem ukázat, že když si člověk za něčím jde, tak toho může dosáhnout. Já nikdy neříkal, že budu vždy hrávat za Chelsea a budu tam mít odehraných tři sta zápasů, i když to samozřejmě chci. Ale nikdy jsem to netvrdil, takže mi to nikdo nemůže vpálit, že jsem stejně ještě nic nedokázal. Říkal jsem, že chci hrát vrcholově fotbal a Chelsea mi k tomu může dopomoct. A jak? Třeba teďka tím, že mě poslali na hostování a já tam odehrál 63 ligových zápasů za dvě sezony v osmnácti a devatenácti letech. Taky není moc takových hráčů, kteří mají tohle odehrané. Neříkám, že Arnhem je nějaký super extra klub, ale dvakrát jsme se dostali do Evropské ligy, takže si nemyslím, že by to byl nějaký omyl.
Osobnosti ve čtyřech týmech Tomáše KalaseRadim Kučera Když 16letý Kalas začínal v lize, v kabině jej přivítala ikona a kapitán Sigmy. Kučera už ukončil kariéru. |
Navíc když sedmnáctiletý kluk opustí domov, odstěhuje se do Londýna a pak Arnhemu, může rychleji vyspět i jako člověk.
Já můžu hlavně děkovat jen rodičům, že jsem byl vychovávaný k samostatnosti a z toho jsem potom těžil. Když přijdou mladí lidi do ciziny, tak třeba neví, co dělat, ale já to bral od začátku jako dobrodružství. Naštěstí jsem od základky uměl anglicky a to je nejdůležitější. Protože když tam přijdeš a neumíš ani řeč, jsi mladý a nic neznáš, tak je to horší. Nebál jsem se mluvit s kýmkoliv, zeptat se kde co je, kdy to dostanu. Bylo to pak jednodušší. Prvního půl roku jsem trénoval za áčka a béčko, se kterým jsem hrál zápasy. Vyhráli jsme sezonu juniorek. Takže za toho dva a půl roku se neodehrálo nic, na co bych vzpomínal ve zlém. V Arnhemu jsem už bydlel ve svém bytě s přítelkyní a bylo to, jako bych už byl normálně dospělý. Za dospělého se můžu považovat. Žiju samostatně, živím se, s přítelkyní děláme věci jako normální rodina. Po téhle stránce je to taky v pořádku.
Jste vyzrálejší než vaši vrstevníci?
Je to možné. Ale nemůžu srovnávat sám sebe s mladými kluky v Olomouci, protože kdyby byli v mé situaci oni, tak to třeba taky zvládnou. Ale není to jednoduché a není to pro každého.
Byly chvíle, kdy jste si řekl: A vracím se domů?
Ne, ne, ale byly chvíle, kdy mi chyběla rodina, kdy mi chyběl život v Olomouci. Ale pak jsem si vzpomněl, že tam nejsem od toho, že bych byl na výletě, ale jsem tam za prací a za svým snem, za kterým si jdu odmalička. Takže to tě zase potom postaví do latě. Řekl jsem si, že rodiče mohou kdykoliv přijet, ty musíš hrát fotbal a chceš to dělat. Ale samozřejmě se vždycky najde chvilka, kdy ti chybí rodina, protože ta pro tebe udělala nejvíc.
Jak vám pomohlo, že jste měl v Chelsea krajany za spoluhráče, a hlavně Petra Čecha, dokonalého profesionála a již ikonu klubu?
Já jsem s Petrem moc v kontaktu nebyl, ale pomáhal mi taky. Víc mi pomáhali mladí kluci – Honza Šebek a Milan Lalkovič ze Slovenska. Petr je osobnost a já měl respekt. Přece jen má svých starostí dost; má dvě děti, manželku. Společnou máme jen národnost.
A klubovou adresu.
Taky. Ale do té doby jsme se neznali. Rád bych se seznámil víc, ale ještě pořád si nemyslím, že bych byl v takovém věku nebo na takové úrovni, abych psával Petru Čechovi, co dělá a jak se má. To bych nikdy nenapsal. Kdyby mi řekl, ať mu napíšu, tak už jo. Ale sám od sebe že bych vzal telefon a zavolal Petrovi jako největší kamarád, když jsme se viděli jen na tréninku? Po něm už každý odjel domů.
Přišel za vámi s tím, že když budete něco potřebovat, můžete se na něj obrátit?
Jasný, ale já měl kolem sebe dva mladé kluky, kteří měli víc času než Petr. Když jsem něco potřeboval, zeptal jsem se jich.
Už když jste v sedmnácti odcházel do Chelsea, působil jste na mě tak, že to máte v hlavě srovnané a víte, co chcete. Po dvou a půl letech jste vyspěl i fyzicky, jak koukám. Posilujete, abyste se mohl lépe uplatnit v silově náročné Premier League?
Kdybych byl takové vyžlátko jak předtím, tak bych toho moc neodehrál a začalo by se časem ukazovat, že na to nemám sílu. Já sám jsem na sobě viděl, že sílu potřebuju, protože v každé lize je útočník jeden z nejsilnějších. Na pravém obráncovi to není potřeba, tam hrají šikovní kluci, kteří nejsou nějak urostlí, ale na stoperu je to vždy důležité, aby byl aspoň trošku silný jako útočník, a ne v každém souboji prohrál. Poprosil jsem našeho fitness kouče a hlavního kouče v Arnhemu, abychom se zaměřili na tuto stránku, ale aby mě to neomezovalo v jiných činnostech a mých přednostech. Takže to bylo udělané na bázi silového tréninku, ale byla do toho obsažená i dynamika a nebylo to jen urputné zvedání činek, jako bych byl kulturista. To nepomáhá hráči ani tělu.
Uvědomil jste si sám, že je to vaše slabina, nebo vám posilovnu doporučili trenéři?
Trenéři můžou doporučit, ale když hráč nebude chtít, tak to dělat nemusí a trenér se může postavit na hlavu. Kdyby to hráči nakázal, může to ošidit. Ale já to potřeboval. Dělám to pro sebe, tak proč bych měl šidit sám sebe? Nedělám to pro trenéra, ani pro klub ale pro svoji budoucnost. Sám jsem došel za trenérem, jestli se to dá dělat častěji než jen jednou za týden. Potom jsme posilovali dvakrát týdně, ale pořád to bylo zaměřené tak, abychom nepoškozovali svaly. Posledního půl roku jsem na tom zapracoval dost. Doufám, že si toho nevšimnete jen vy, ale i ostatní. Nemyslím, že bych chodil po náměstí, jaká jsem hrana, od toho jsou tady jiní, ale hlavně aby to šlo poznat na hřišti. Pamatuji si jeden zápas ke konci sezony, hráli jsme doma, já šel do souboje s protihráčem, on odletěl a zůstal ležet na zemi. Rozhodčí pískl faul, ale komentátor to okomentoval tak, že nechápe proč, když to byl normální souboj a ukázalo se, kdo je silnější. To je pro mě zadostiučinění. Pak za mnou přišel fitness kouč a pověděl mi: „Víš, jak jsem byl hrdý, když tohle komentátor řekl?“ Tak asi to k něčemu bude. Ale ten protihráč byl podobně velký jako já, takže to bylo jednodušší, než kdyby to byl urostlý hrotový útočník.
Třeba Bony Wilfried na tréninku?
To je kategorie sama pro sebe. Tam není nikdy šance vyhrát souboj. Ani jednoprocentní, ani 0,1 procenta. Na to bych potřeboval se na dva roky zavřít do posilovny a nevylézat z ní. Ale to už bych nebyl rychlý, neměl bych fotbalové zkušenosti a nehrál bych. Mohl bych se možná vrhnout na kulturistiku. Jít s Bonym Wilfriedem do souboje na tréninku, to raději vůbec!
Silová vlákna má v genech.
Ale on nám furt tvrdil, že do posilovny vůbec nechodil. Chtěl bych ho vidět předtím, co tedy dělal...
Třeba tahal v přístavu bedny...
Nevím, co dělal, že získal tolik síly.
Každopádně v nizozemské lize zazářil. 31 gólů – klobouk dolů.
Měli jsme to postavené hlavně na něm. Když nehrál, soupeř si proti nám mnohem víc věřil. Tady ta situace mu vyhovovala a všichni jsme mu byli vděční za to, co udělal. Ale obávám se, že kdyby přišel do kolektivnějšího týmu, kde by to nebylo postavené jen na něm, že by nebyl moc spokojený. Musel by ze sebe udělat komplexnějšího hráče, který dokáže hrát víc pro tým. 31 gólů je jistě dost práce pro tým, ale nedá se očekávat, že 31 gólů bude dávat v jiném týmu každou sezonu. Pokud najde lepší klub, což je pro něj priorita, který bude sázet na tři hvězdy, a zbytek budou dříči, mohlo by mu to vyhovovat.
Říkal jste, že byste se s ním rád sešel v Chelsea. Je to reálné?
Já nevím, přál bych nám to oběma. Kvalitu na to má, ale musel by mnohem víc pracovat pro tým. Na to nebyl zvyklý, ale ani nemusel.
Drželi jste spolu basu?
U Bonyho jsem byl párkrát doma, ke konci jsem spolu byli hodně v kontaktu. Na tréninku a v šatně jsme byli velcí parťáci, ale po tréninku jsme se každý rozjeli domů.
Zpět k činkám: posilujete především proto, že se chcete prosadit v anglické lize?
Celkově je to pro každého obránce potřebné, ať už hraje v jakékoliv lize, ale navíc anglická liga je tím známá. To je extrém, kdy pro to musíte dělat ještě víc. Obránce nemůže být žádný chudáček.
Zamotal vám trenér v Arnhemu trošku hlavu, když vás začal stavět na kraj obrany?
Hlavu mi to zamotalo, ale já byl rád, že hraju. Na pravé straně nebyla skoro žádná konkurence. Odehrál jsem úplně všechny zápasy, ale pořád mě to táhlo do středu. Když se mi zápas nepodařil, říkal jsem si, co já tam dělám, že chci hrát stopera. Ale potom, když se mi dařilo, přihrál jsem na gól, tak jsem si pomyslel, že to nebude na pravém obránci zase tak špatné. Pak ale opět přišly horší zápasy. Bylo to jako na houpačce. Na stoperovi jsem si nikdy neřekl, že bych ho hrát nechtěl, i když jsem odehrál špatný zápas.
Nevynikne na kraji více vaše rychlost? Můžete utéct po křídle a nacentrovat do šestnáctky soupeře.
Kupodivu bych řekl, že moje rychlost víc vynikala na stoperovi, kde jsem k tomu mohl připočíst, že jsem celkem i četl hru. Předvídal jsem, kam by balon mohl jít a už jsem tam měl nakročeno. To mou rychlost zkreslovalo. Já bych neřekl, že jsem nějak extra rychlý. V holandské lize jsem taky našel pár hráčů, kteří jsou rychlejší. Na pravém obránci se toho tolik předvídat nedá, musím reagovat na útočníka, co provede s balonem. Jako stoper, když nenechám útočníka otočit, tak toho moc neudělá. A kdyby šel balon za obranu, tak se to dá přečíst. V tom bych mohl mít do budoucna výhodu. Na pravém obránci je to spíš o dynamice a nemyslím si, že bych ve startech na balon byl nějak zvlášť rychlejší.
S Arnhemem jste překvapili. Dlouho jste hráli o titul. Není proto Evropská liga zklamáním?
Když shrneme celou sezonu, tak ne. Kdyby nám někdo řekl, že budeme čtvrtí s tím, že můžeme z posledních čtyř zápasů uhrát jen čtyři body, tak by nikdo nenamítl ani popel. Ale vzhledem k vývoji sezony je to trošku zklamání. Ať si pak ovšem každý sáhne na srdce, jestli máme mančaft na titul. Nám dělalo problémy udržet na zádech břemeno, které se od nás čekalo – že jasně vyhrajeme. Nemohli jsme vlastně nic získat. Byl rozdíl v zápasech, kdy jsme byli absolutní favoriti a kdy outsideři. Přičítal bych to mladému týmu. Dvacetiletí kluci nemají tolik zkušeností, jak se v danou chvíli zachovat. Kdo bude tento rozhovor číst, řekne si: „A co je na tom tak těžkého? Hrajte pořád stejně.“ Ale řešení situací pod vlivem toho, že nemůžu nic ztratit, je mnohem jednodušší, než když můžu ztratit úplně všechno.
Když mluvíte o Arnhemu, říkáte „my“. Vrátíte se tam ještě, nebo uděláte další krok?
Nevím. Dva roky jsme uhráli Evropskou ligu a teď bych chtěl zase zkusit, jestli se tak jednoduše jako v Arnhemu, kde jsem začal hrát hned po dvou zápasech, dokážu prosadit i jinde. Zajímalo by mě, jestli můj vývoj jde dopředu a dokázal bych také v nějakém lepším klubu než v Arnhemu být stabilním členem kádru. Kdybych zjistil, že se nedokážu prosadit v lepším klubu než Arnhem, ale v horším než v Chelsea, bylo by to asi k zamyšlení začít se dívat na kariéru trošku jinak. Neměl bych si pak dávat nejvyšší cíle. Měl bych se smířit s tím, že na to nemám.
Poperete se v přípravě Chelsea pod novým trenérem Mourinhem o místo?
Budu se snažit, ale nemůžu ze sebe dělat něco, co nejsem. Speciálně trenér Mourinho dobře pozná, na co hráč má. Já očekávám, že půjdu někam na hostování, ale je možnost, že řeknou, že mi může prospět pár tréninků, třeba půl roku pod Mourinhem. Jedu tam s tím, že začnu sezonu na Chelsea a pak se uvidí.
Máte už z čeho případné hostování vybírat? Mluví se o zájmu klubů z bundesligy...
Ještě se to vůbec neřeší, to je práce agentů. Nějaké záložní plány mají, ale já se budu teď soustředit na to, abych se v Chelsea ukázal co v nejlepším světle s tím, že se nebudu bránit ani hostování.
Konečně v Premier League?
Rád bych zjistil, jestli se zvládnu prosadit v anglické lize, ale nerad bych se přecenil. Hráčů, kteří pak ani na hostování nehráli, je taky dost. Potom je otázka, jestli není lepší zvolit nějakou jistější variantu, kde vím, že mě potřebují.
Jste považován za velký český talent, který by mohl časem získat pevné místo v obraně reprezentace. Je to pro vás další výzva?
Jsem rád, že se tak o mně vykládá. Budu pro to dělat vše. Co víc může hráč na reprezentační úrovni dokázat než být stabilním hráčem národního týmu? Chci hrát vrcholově fotbal co nejdéle, být úspěšný, a jedním z úspěchů je reprezentace.
Vypadá to, že Olomouc má na výchovu reprezentačních obránců nějaký patent: Kotůlek, Ujfaluši, Rozehnal, Kováč, Hubník a teď vy..
V Olomouci se rodí talenti nejen do defenzivy. V Sigmě se dělá fotbal na vysoké úrovni.
Na začátku fotbalové kariéry, když jste ještě současně dělal i atletiku, jste si prošel vážnými zdravotními problémy. Vážíte si teď vaší práce víc, když víte, že nechybělo moc a dělat jste ji nemohl?
Nikdy jsem se nerozhodoval mezi atletikou a fotbalem. Vždy jsem byl fotbalista, který měl rád atletiku a jezdil ve volné dny na závody do doby, kdy se to dalo skloubit. Pak bohužel přišly zdravotní problémy, které se staly při atletice. Tak jsem s tím přestal, protože jsem začal zjišťovat, že tělo to nezvládá, i když jsem na atletické tréninky nechodil. Byl jsem za to potrestaný skoro nejvyšší daní. Od té doby si fotbalu vážím, je pro mě všechno. Ale tak to má každý hráč. Zkušenost je nejvyšší škola, jen školné je někdy příliš vysoké. Tohle přísloví se mi líbí. Naštěstí školné nebylo tak vysoké, abych ho nedokázal zaplatit.
