Den druhý
Jsou naplánovány obhlídky. Dorotka může přijít až po obědě, a tak se na její doporučení vydáváme do ulic, konkrétně na proslulou hlavní ulici u Garden of dreams, kde žijí street kids a stahují se žebráci. Kameru bereme, i když ještě netušíme, že už v prvních obhlídkových dnech nás čekají zásadní momenty pro film.
Poprvé vidíme Káthmándú za světla a světlo je asi jediné, co nevnímáme. Když se proplétáme pavučinou uzounkých ulic v Thamelu, kde pro neuvěřitelný provoz nevidíme dál než metr před sebe, děkuji svému instinktu i shodě okolností, že točíme na foťák. I tak jsme nápadní a neohrabaní až hrůza. Street kids spí, je teprve deset dopoledne, ale matky žebračky s dětmi už jsou na svých místech a pracují. Poprvé se setkáváme s Jikrolou, asi dvouletým synem žebračky, oba se zanedlouho neplánovaně stanou postavami v našem filmu. Jeho matka tu není, tahá ho na zádech asi sedmileté dítě neurčitelného pohlaví, proplétá se mezi auty a žebrá. Bosé nohy, štiplavý pach nemytého dětského těla, ručka natažená v nezaměnitelném gestu a úsměv, ne vážně, ty děti se usmívají a zvědavě pokukují. Nevím, čím to je, ale čiší z nich neuvěřitelný klid, jako by ani nebyly na smradlavé ulici, ale na hřišti plném houpaček a klouzaček… Samozřejmě přitahujeme pozornost, za okamžik nás obklopí tlupa špinavých děcek obletovaných mouchami a jedna zfetovaná matka. Po hodině snažení prcháme do hotelu a těšíme se na svého guida - Dorotku.
Už je tady, v nepálském oblečku se mění na Fulmayu a na svých tenkých nožkách nás vláčí městem. Máme co dělat, ustíhat tempo její chůze a ještě při tom točit ve změti desítek chrchlajících a plivajících bytostí je vážně nářez, hlavně neměnit nenadále směr chůze, klade nám na srdce Dorka. Po pár minutách chápeme, všechno se tu se vším míjí skutečně o milimetry, pokud kolem jede auto nebo rychleji jedoucí motorka, je kontinuita a směr pohybu základním předpokladem k zachování si zdraví. Snažíme se sladit, ladíme se s neurežírovatelnou Dorotkou.
...
Večer pyšně kopíruju několik cenných záběrů a poprvé si říkám, že tenhle dokument bude opravdu poctivý. Všechno si prožijeme na vlastní kůži. No, a to ještě zdaleka nevím, jak velkou budu mít pravdu...
Den třetí
Nádražní vestibul. Snad jen cedulka emergency, postele pod okny, doktor s rouškou u velkého psacího stolu a maník s mopem rozmatlávající všude špinavou vodu za doprovodu dětského pláče napovídají, že jsme ve státní dětské nemocnici a nikoliv na nádráží. Postupně nám dochází, že tento prostor s asi stovkou lidí je zároveň ordinací… Jsme bílí, máme přednost a tak se hrozen lidí kolem doktora na jeho pokyn rozestupuje a on vyšetřuje Jikrolu.
...
Tři hodiny se přemlouvám, že na záchod nepotřebuju, ale nakonec vyměknu. Po vstupu do čehosi se zapřísahám, že už si v životě nebudu v Čechách stěžovat u benzínky na špinavý záchod. Čůrám a přemýšlím, jestli budu i zvracet...
Den čtvrtý
Dorotku bolí záda čím dál tím víc, já se samozřejmě sobecky obávám v první řadě o natáčení, ale když sleduju tu hubenou osůbku jak trpělivě čeká při každém našem zastavení kvůli záběru a tiše trpí, neubráním se empatii. Snažíme se jí ulehčit, neseme jí tašku, mezi záběry ji posazujeme, ale ona přesto, potvůrka, šplhá po příkrých schodech k stupě s takovou lehkostí a rychlostí, až by ji člověk závistí zakousl. ... Na vrcholu si vychutnáváme smogem a mlhou zastřené pohledy na město.
Den pátý
Dorotka přifičí na motorce, krásně nenamalovaná a rozcuchaná, lépe než já ji zrežírovalo samo jitro, takže při buzení dětí vypadá jako by se probudila jen pár okamžiků před nimi.
...
Prožíváme s dětmi jejich úchvatnou ranní modlitbu, běhá nám mráz po zádech, tak je to silné, snídani, pravidelný nástup, vyučování i oběd, který je pro nás dospělé lehkým šokem. A to kvůli množství jídla, které děcka spořádají. Říkám si, no co, po skromné snídani (sladký mléčný čaj a pár sušenek) je to asi jejich jediné jídlo, tak se chtějí pořádně nadlábnout, žádný div, ale Dorotka mě vyvádí z omylu. Tu obr porci, se kterou by měl co dělat i dobře trénovaný dospělý, si mnoho z těhle vyžlat ještě rozšíří o nášup a večer znovu to samé!
