Malichova výstava je pojata retrospektivně, podobně jako předcházející expozice v Jízdárně, přehlídky Stanislava Kolíbala a Jana Koblasy. S nimi pojí Malicha nejen věk, je ročník 1924, ale do jisté míry i umělecká východiska. V první řadě s Kolíbalem.
Více z výstavy na Hradě |
Oba mají blízko k minimalistickému pojetí výtvarného díla, oba se utkali, především v 60. letech minulého století, s podněty konstruktivismu a abstrakce, oba mají záběr od drobných prací na papíře po velkolepé objekty. Rozdíl je však v temperatuře jejich tvorby: zatímco Kolíbal zůstává věrný rozumu a jisté tvůrčí kombinatorice, a tedy poněkud chladný a přísný, Malich sleduje i opačný pól. Zejména ve svých drátěných plastikách, volně plujících prostorem, pracuje s nábojem mimorozumovým, intuitivním. Jako by odbourával sám sebe ve prospěch ideálního celku, přírodního i kosmického. Na podobné bázi rozvíjeli své umění před ním z českých autorů třeba Josef Šíma nebo František Kupka (jehož Cesta k Amorfě je ostatně na Hradě od Malicha pár kroků).
Bod v dálce
Malichova pražská výstava nemá žádný název. To je příznačné. Malicha nezajímají legendy a mýty snované kolem díla, zajímá ho dílo samotné. Nestará se o komentáře, nevysvětluje, jak správně jeho výtvarné práce číst, nechává divákovi stejnou svobodu, jakou nárokuje pro sebe. Chápe umění skoro v náboženském smyslu jako cestu ze tmy nevědomí ke světlu poznání, jako putování od lidské pomíjivosti a nicotnosti k nadosobní síle, harmonii energií, věčné jednotě.
Karel Malich - Čekám, až mi natočí pivo
V tom duchu pojal Malichův (a vlastně i Kolíbalův) žák z pražské AVU Federico Díaz architektonické řešení výstavy: divák vstoupí do šera, aby v dáli před sebou zahlédl rostoucí světelný bod. Po stranách cesty, na niž se následně vydá a která připomíná rozsvěcující se bulvár za letního večera, jsou pak k mání vybrané Malichovy práce z posledního půlstoletí: jmenované závěsné objekty, protažené o vlastní stín, i strohé kompozice pracující se základními geometrickými tvary. První patro pak patří jakési "čítárně" Malichových kreseb: jsou jich tu zhruba dvě stovky, od zářivě barevných, naléhavých pastelů po letmé linky na hraně viditelnosti.
Samozřejmý přesah
Práce Karla Malicha jsou velké tím, jak samozřejmě svého autora přesahují, jak přirozeně svědčí o něčem důležitějším, než je viditelné umělecké dílo a "hmatatelná" lidská zkušenost. To klíčové je nepojmenovatelné, leží kdesi mimo, v rovině mimosmyslové, za všemi hranicemi. Zní to možná trochu mysticky, ale Karel Malich je vizionářem přesně tohoto typu. Výstava v Jízdárně Pražského hradu to potvrzuje na sto procent.
Hodnocení: 100 %
