Po ideálním úvodu, který ve čtvrtek obstarala tuzemská blues-rocková honorace, Michal Prokop s kapelou Framus Five a Vladimír Mišík a Etc..., následovaly oba hlavní a svižně odsýpající koncerty se zářivými mezinárodními hvězdami. Přičemž dění na velkém pódiu doplňovaly jako obyčejně o pauzách v předsálí kapely zkušenosti teprve sbírající, ale už zároveň solidní úrovně.
Jerguš Oravec
Což platilo jak o Polácích Przytula & Kruk, tak o bratislavském triu zpívajícího kytaristy Jerguše Oravce, kteří se na festival propracovali jako vítězové jarní vyhledávací soutěže Blues Aperitiv. Což se týká i jediných zástupců české scény během obou hlavních festivalových dní The Kingsize Boogiemen.
Finalistkou pátečního večera byla chicagská vokalistka Shemekia Copelandová. Právě jí vyšlo šesté CD s názvem 33 ¼, což je jednak číslovka zpěvaččina věku a pak také otáček pro přehrávání stále víc se dnes vracejících vinylových LP desek. Recenzi iDNES.cz najdete zde.
Copelandová představuje typ na bluesové scéně obvyklý i žádaný, tedy afro-americkou razantní mašinu, která se má čím opřít do vervního projevu. A skupina jí k tomu poskytuje příslušně pevnou oporu a nechá frontmanku také vydechnout při předvádivých soubojích obou zdatných kytaristů.
Oláh Ándor (Mississippi Big Beat Band)
Maďarský Mississippi Big Beat Band páří klasiku s modernou, tedy dřevní venkovské blues s elektronikou. Což sice není zcela nový nápad, ale v tomto případě vkusné provedení nepohoršilo ani konzervativnější část posluchačů.
Která bez mrknutí akceptovala i australského vyvolavače temných a zároveň elegantních nálad Huga Race se skupinou The Fatalists, italským triem výtečných dotvařečů kapelníkova osobitého výrazu. Race je spíš jakýmsi alternativním rockerem, ale bluesové kořeny jsou v jeho muzice nepřeslechnutelné a do značné míry určující. A nesporně šlo o jeden z nejsilnějších festivalových zážitků.
Jim Campilongo
Další, ovšem z jiného soudku, obstaral newyorský kytarový kouzelník Jim Campilongo s výbornou finskou rytmikou, která s ním obvykle cestuje Evropou. Experimentátor s obrovskou a vlastními prvky obohacenou hráčskou technikou míchá bez rozpaků styly a žánry: futuristické blues, jazz nebo country. A permanentně projevuje značný smysl pro humor.
Jediné čistě instrumentální vystoupení za celé tři dny zanechalo nezapomenutelný dojem a Campilongo, hrávající mimo jiné v kapele Little Willies vedle Norah Jonesové, potvrdil, že je po právu uznávaným esem svého instrumentu.
Juraj Turtev
Kdo měl v sobotu chuť na muziku už krátce po obědě, mohl si dopřát přitažlivý Rolling Stones 50th Anniversary Band, ve kterém ostřílení slovenští muzikanti s Jurajem Turtevem v čele po svém slaví letošní padesátiny "největší rock´n´rollové kapely světa".
Hlavní večerní program pak odstartoval polský Juicy Band (také prošel festivalovou soutěží Blues Aperitiv), hrající s energií muziku bližší spíš rocku, což je příslovečná "parketa" mladé zpěvačky Anny Pawlus.
Low Society
Rockově zní – a také jaksepatří vyhlíží – i americká manželská dvojice vystupující pod jménem Low Society: on je mohutně potetovaným kytaristou, ona pak do podoby drsné "rock-bitch" nastylizovanou zpěvačkou. Hlásící se otevřeně k odkazu Janis Joplin. Doprovázela je vypůjčená rytmika skupiny Southern Cross, která jinak pracuje s Philem Shoefeltem.
Coby dvojice se také prezentují Moreland & Arbuckle, tedy kytarista, který ale různými vynalézavými způsoby (i instrumenty) obstarává zároveň roli basy, a zpívající harmonikář. Jenomže už delší dobu k nim patří i bubeník, bez něhož by jejich vypalovačky neměly takové grády.
Habib Koité & Eric Bibb
Čímž výčet falešných dvojic večera nekončí, protože kytaristy a vokalisty Habiba Koitého z Mali a černého Američana Erika Bibba doplňoval do bluesově-worlmusicového mariáše rovněž třetí muzikant, takto vzdušný perkusista.
Hravá muzika z letošního disku Brothers in Bamako, ve které se západoafrické kytarové "stroječky", čili specifické rytmicko-melodické motivy, krásně pojí s Bibbovou vypiplanou podobou staré lidovky z oblasti Delty, fascinovala beznadějně vyprodaný sál od prvního okamžiku. A pro leckoho šlo o festivalový vrchol.
Lucky Peterson Band
Jiní se ale asi nejvíc těšili na závěrečnou položku, showmanského Lucky Petersona, suverénně ovládajícího varhany i našťavenou kytaru, s níž se dlouze promenoval v parteru, jak je jeho zvykem. V kapele měl ale ještě zdatného nástrojového kolegu Shawna Kellermana.
Ve druhé části vystoupení mu ve zpěvu víc než sekundovala ladná manželka Tamara. Nečekaným bonusem byl i příchod stylového tenorsaxofonisty, momentálně se živícího coby Petersonův řidič. Muzikantský chleba je prostě občas o dvou kůrkách.
Se slovem blues se, nikoli mylně, často spojuje pocit jakéhosi existenciálního smutku. V bluesové hudbě je ale také hodně živočišnosti a uvolnění, chmurnější stránky života letí za hlavu. Rozparáděné publikum, jehož většina do Šumperku vrací rok co rok skoro povinně, také ve finále působilo radostně. Ostatně během celého festivalu. Ten ve své historii ještě takhle silně obsazený a pestrý program zatím neměl.
