Rozšiřují se jak důvody pro budování vojenských základen, tak i počet zemí, které o nich uvažují. Podle Zdzislawa Lachowskeho, experta na tuto problematiku ze stockholmského SIPRI, se o členství v tomto elitním klubu brzy začne ucházet i Čína a další země třetího světa jako Indie či Brazílie.
Kupříkladu Čína začala nenápadně budovat síť menších vojenských základen v přístavech okolo Indického oceánu. Pod poetickým názvem "Perlový náhrdelník" se skrývá celá řada opravárenských center a logistických uzlů.
analýza natoaktual.czLukáš Dyčka: Budoucnost zahraničních základen v XXI. století |
Ke statutu klasických vojenských základen jim chybí už jen to poslední - čínští námořníci v uniformách. A místem, kde se objeví nejdříve, bude pákistánský přístav Gwadar, tvrdí doktor Harsh V Pant z Katedry obranných studií londýnské King’s College.
Tradiční úkoly vojenských základen (obrana spojenců, odstrašení, vyvažování sil v oblasti, vlastní obrana, nebo zpravodajské účely) zůstávají, k nim ale přibývají nové priority. Především boj proti terorismu, ekonomický vliv (např. zajištění energetických surovin), či podpora expedičních operací.
Nástroj pro ekonomické zájmy
Zatímco USA a Velká Británie se tomuto trendu snaží přizpůsobit, popřípadě jej přímo vytvářejí, Rusko sází stále poměrně silně na tradiční přístup. Francie představuje směs obojího. Podobně jako Rusko u ní hraje roli touha po prestiži a zajištění vlastní obrany, ale stejně jako USA si začala uvědomovat možnost uplatňovat své ekonomické zájmy vojenskou přítomností. Všechny čtyři státy však dnes budují menší základny a vysílají sem lehčeji vyzbrojené mobilní jednotky.
Experimentuje se například s takzvaným seabasingem, kdy vojska a především zásoby jsou naloženy na plovoucích základnách. Budují se základny s kapacitami k přijetí velkých expedičních sil, jež jsou ale v době míru udržovány na minimálních počtech. Heslem doby je flexibilita. Univerzálně tak platí, že dokud nepřijde krize, jsou často nejviditelnějším efektem zahraničních vojenských základen peníze, které za jejich umístění hostitelská země obdrží.
Supervelmoci obou bloků po druhé světové válce vybudovaly globální síť základen na třech druzích území. Za prvé ve spřátelených nebo satelitních státech, za druhé v poražených zemích (Německo, Japonsko) a konečně v koloniích a na zámořských území, kde svá vojska ponechaly především Francie a Velká Británie.
Ztracený vliv mocného Ruska
Konec studené války sice vedl k zániku původní logiky rozmístění vojenských základen, ale praxe jako obvykle zůstala daleko pozadu za doktrínou. Počty vojáků na hlavních základnách klesaly a naopak rostl jejich počet v zahraničních operacích (bývalá Jugoslávie, Irák atd.).
Kromě Ruska, jež ztratilo svou sféru vlivu ve východní Evropě, však zůstala struktura stálých základen Francie, Velké Británie a USA fakticky stejná. USA a Velká Británie mají většinu svých stálých zahraničních posádek v Německu ještě jako relikt z druhé světové a studené války. Ne náhodou jsou právě tyto základny největšími adepty zrušení.
Francie teprve v poslední době omezuje svou přítomnost v Africe a přesunuje pozornost do Perského zálivu. Rusko pak masivně obnovuje pozice v některých bývalých svazových republikách.
Naopak poměrně ojedinělé budování základen mimo tento prostor (Sýrie, spekulace o Venezuele a Kubě) zatím získávají více mediální pozornosti, než si ve skutečnosti zaslouží.
