Zdá se, že moc nedává najevo pocity, ale občas ledovou image poruší. Třeba když si vzpomene, jak toužil být v dětství Jamesem Bondem, ale neměl na něj tu správnou výšku.
Určité aspekty bondovského života si však dopřává: dobré jídlo, vynikající vína, rychlá auta, drahé hotely... "Tak jsem se Bondovi alespoň něčím přiblížil," glosuje s úsměvem.
Ken Follett (1949) je jedním z nejprodávanějších světových autorů špionážních thrillerů, ale paradoxně mu největší kritické uznání přinesly Pilíře země, opus o stavbě středověké katedrály. Loni k nim přidal pokračování, tisícistránkový a podle kritiky překvapivě zdařilý román Svět bez konce. Na příští jaro ho chystá v češtině Knižní klub.
* Jak se žije bestsellerovému autorovi?
Má to své výhody. Většinu dne můžu strávit tím, co mě baví a v čem jsem dobrý - psaním. Vždycky jsem si užíval úspěch.
* A co nevýhody - třeba špatné kritiky...
To mě nezajímá. Když je má knížka první v bestsellerovém žebříčku, obvykle to znamená, že nadchla nejméně milion čtenářů. Co sejde na tom, že se znelíbí jednomu kritikovi? Vždycky jsem chtěl psát příběhy, které by četly miliony lidí. Jestli bude můj román nominován na Man Bookerovu cenu, jsem nikdy neprožíval. Říkám: No a co?
* Co vás přivedlo ke všem těm agentům, tajným úkolům i intrikám?
Když mi bylo dvanáct, propadl jsem bondovkám. Prožíval jsem s nimi ta největší dobrodružství, která jsem do té doby poznal. Chtěl jsem být přesně jako James Bond, ale pak jsem zjistil, že to nepůjde - neumím se prát, nemám průzračně modré oči ani potřebnou výšku. Ale když jsem začínal s vlastními příběhy, chtěl jsem do nich dostat stejnou intenzitu, jakou jsem cítil při četbě Bonda.
* Vaši hrdinové jdou urputně za svými touhami i ambicemi. To vaše dětství spolkl jen Bond? Neměl jste žádné literární cíle?
Jako dítě jsem toužil být pirátem, trochu později mě lákala pozice světového šéfa průmyslu. Je zvláštní, že mi trvalo tak dlouho, než jsem o sobě pochopil pár základních věcí. Jediné, co mi kdy šlo, bylo totiž psaní. Řekla byste, že jsem měl od prvních chvíle vědět, že chci psát. Ale já to nevěděl.
* A kdy jste se to dozvěděl?
Když jsem se po univerzitě stal reportérem. Což obnáší psaní, ale nepříliš fantazie. Tehdy jsem začal psát povídky, které jsem rozesílal časopisům - nevyšly. Potřeboval jsem peníze a můj kolega dostal za thriller dvě stovky liber. Tak jsem také jeden napsal. Nebyl skvělý, ale byl dost dobrý, aby vyšel. Tušil jsem, že kdybych měl víc času, dokázal bych to napsat lepší.
* Bestsellerem se stal až váš jedenáctý román - Oko na jehle. Čím to, že tak zafungoval?
Mé rané romány byly docela napínavé, ale také povrchní a až moc rychlé - jako novinář jsem byl zvyklý vyjadřovat se maximálně úsporně, což nebyl pro román zrovna nejšťastnější styl. V Oku na jehle jsem zpomalil a především si děj naplánoval, což od té doby důsledně dělám. Také jsem se naučil dělat rešerše - příběh se odehrával za druhé světové války, proto jsem musel nastudovat, jak vypadal válečný život v Británii.
* K druhé světové válce se ve svých knihách často vracíte. Proč?
Je to největší drama lidské historie - obrovské množství lidí bojovalo, zemřelo, utrpělo zranění, bylo vězněno. Ale je tu i další aspekt. Pro mnohé je to střet dobra a zla, což u jiných konfliktů můžeme sotva tvrdit.
* Nepíšete pokračování, ale jednu výjimku jste udělal - s románem Pilíře země...
Čtenáři mě o to stále žádali, pokaždé, když jsem měl nějakou autogramiádu, někdo se přihlásil a zeptal se: Kdy napíšete něco podobného jako Pilíře země? A publikum začalo tleskat. Pochopil jsem, že Pilíře země jsou zvláštní kniha, ale dokázal bych to znovu? Ten pokus trval osmnáct let. Nemohl jsem napsat příběh o stavbě katedrály, protože pak by to byla totožná kniha. A nemohl jsem ani pokračovat se stejnými postavami, protože ty na konci knihy byly hodně staré.
* Nakolik je váš příběh realistický?
Myslím, že historické okolnosti jsou přesné. První verzi četli tři historici, které jsem najal a kteří mi napsali zprávu s výčtem upřesňujících detailů. Třeba jsem popsal proces s ženou nařčenou z čarodějnictví, která měla být svázána a vhozena do řeky. Kdyby přežila, dokázala by své nadpřirozené schopnosti. Jeden z historiků mě upozornil, že tak se to v té době nemohlo odehrát. Přitom jsem potřeboval, aby se vesnice shromáždila na mostě, který měl co chvíli spadnout. Historik navrhl situaci, kdy ženu budou za všeobecného pozdvižení provážet městem, aby ji nakonec pověsili. Samozřejmě průvod jede přes most.
* Román se odehrává ve 14. století. Chtěl byste se tam ocitnout?
Ne, protože všechno bylo špinavé a zapáchající. Ale středověkým lidem to nepřišlo. V době, o které píšu, se jim dařilo stále lépe. A pak přišel strašný mor, který zahubil třetinu evropské populace. Změnil středověkou společnost: zvýšil hodnotu práce u dosud nejchudších vrstev; podkopal důvěru v církev, protože ta zůstávala naprosto bezmocná. Lidé stále věřili v Boha, ale už tolik nevěřili knězům. Byl to začátek procesu, který vedl k reformaci.
* Co jste vlastně přesně mínil názvem - Svět bez konce?
Vlastně to přesně neznamená nic. Ale na konci církevních zpěvů vždy zazní: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků.“ Čili doslova svět bez konce (v angličtině „... as it was in the beginning, is now, and ever shall be: world without end“). Zpívali to stále dokola, já stál v kostele a napadlo mě: to by nebyl špatný název.
