Jak se před deseti lety s vervou pouštěla do boje s institucí zvanou manželství, který, jak se zdá, pomalu prohrává, tak se pouští do boje na podporu svobodného života slovenských lesbiček a gayů.
Prodejní výstava fotografií, na nichž je v objetí s herečkou Helenou Dytrtovou a která potrvá v pražské Písecké bráně do 27. října, je totiž součástí kampaně Law for Love. A v té nechce o prohře ani slyšet.
* Co vás přimělo k tomu, angažovat se za práva gayů a lesbiček?
Nápad přišel na jaře, někdy v březnu, kdy jsem dělala se slovenskou fotografkou Petrou Fricovou fotky do knížky. Vyprávěla mi o problému na Slovensku, o příbězích lidí, kteří se nemohou veřejně ke své sexuální orientaci přiznat, protože by s tím měli veliké problémy. Panuje u nich v téhle oblasti takřka středověk. Tak jsem řekla: pojďme něco udělat - a rozjela osvětu.
* Bude to podle vás těžký boj?
Určitě. A hodně divoký. U nás jsme v té otázce mnohem dál, máme už uzákoněné registrované partnerství, ale na Slovensku o tom nechtějí ani slyšet. Několik rozhovorů, které jsem poskytla do slovenských časopisů a novin, už vzbudilo velké rozhořčení a nepochopení. Dokonce jsem od jednoho politika slyšela, že homosexualita je strašná nemoc, která se musí léčit. Uvidíme, jaký to bude souboj. Jsem přesvědčená, že to je projekt pro dobrou věc.
* Jste na takový boj s ohledem na osobní problémy dost silná?
Jsem. Moje osobní problémy s tím nesouvisí, to je jiná kapitola. A bylo by špatně, kdybych je ventilovala skrz práci. Je to samozřejmě náročné, ale na druhou stranu mám práci, motivaci, činnost a neupadám do nějakých osobních stavů. V životě jsem toho prožila tolik, že se z ničeho nemůžu hroutit. A pak, když nejde o zdraví a o život, tak k tomu není důvod.
* Pomáháte lesbičkám a gayům, pomohl také někdo vám v době rozchodu s Jaromírem Pizingerem?
Pomohla mi spousta lidí a moc si toho vážím. Jaromír se od nás odstěhoval 1. února, dlouhou dobu jsme to tajili, věděli to jen nejbližší kamarádi a přátelé. Hrozně mě těšilo, že mě všichni zvali na prázdniny, na návštěvu a tak, ale já v tu dobu nechtěla nikam jezdit, nechtěla jsem se rozptylovat a mluvit o tom. Byla jsem strašně ráda s dětmi, ještě víc nás to spojilo. Pomoc lidí kolem mě - a nebylo jich málo - byla nezištná, laskavá a milá. Dneska to mám tak, že když jdu do společnosti, nejraději sedím a poslouchám, jak ostatní něco vyprávějí a baví se. Účastním se zkrátka zábavy jen tak pasivně a to mi vyhovuje.
* Jste s manželem v kontaktu?
Ano. A oba nás mrzí, že nás bulvár pošpinil jenom proto, že jsme nechtěli svůj problém řešit přes noviny a házet na sebe špínu, když jsme spolu žili deset let a měli se hrozně rádi. Já vím své a to je důležité. Vždycky jsem to měla tak, že je mi v podstatě jedno, co si o mně národ myslí, moje svědomí je čisté. Ale mám samozřejmě kolem sebe pár lidí, u kterých mi záleží na tom, aby věděli, kdo jsem a jaká jsem.
* Jaký vztah mají teď s Jaromírem Pizingerem vaše patnáctiletá dvojčata, vídají se?
Do toho nehodlám zasahovat. Holky jsou natolik velké, vnímavé a citlivé, že to nechávám na nich stejně jako na Jaromírovi. Musí se asi přečkat určitá doba...
* Přemýšlela jste, kde se stala chyba? Ve vás, v něm, nebo také ve způsobu života?
Já vždycky hledám chybu u sebe. Odjakživa jsem méně sebevědomý a nejistý člověk a pochybuju o všem, co dělám. Přispěli jsme k tomu oba, to není jednostranné. Vždycky to je nějaké nedorozumění, když se lidi minou. Minou se v nějakém vnímání, vyjadřování, prožívání, něco se tam prostě stane, zlomí, z čehož pak samozřejmě pod nátlakem emocí vznikají dramatické situace. Naše vina je, myslím, společná.
* Už jste rozvedená?
Zatím ne. V této souvislosti bych ráda řekla, že na rozdíl od rozvodu jsem tuto výstavu velice pečlivě plánovala a připravovala. Rozhodně také popírám všechny ty neskutečné žvásty o tom, že jsem zanevřela na chlapy a oddávám se náruči žen a tohle je vlastně moje přiznání. Ženy jsou mi blízké, mám je ráda a obdivuji je, ale dál jsem na chlapy. Život jde dál a třeba se mi v něm jednou nějaký objeví.
