Přestože má za sebou devět let vězení, v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES řekl, že by se za rok zase rád vrátil za mříže.
"Znamenalo by to, že jsem zdravý," prohlásil. Pak hovořil o vině, lítosti i o tom, že by se mohl podílet na boji proti drogám.
Po devíti letech jste volný. Jaké to je?
Když jsem byl propuštěn, první tři dny jsem se bál.
Proč?
Je to poměrně velký nápor na psychiku a já měl strach, že se probudím a zase budu ve vězení. Bál jsem se, aby to nebyl jen nějaký sen.
Jenže za rok to má skončit. Jste na svobodě jen dočasně, kvůli zdravotním problémům. Co vám vlastně je?
Je to vážné onemocnění. Víc o tom ale nechci mluvit.
Lidé váš případ hodně sledovali. Pochopte, že se nyní zajímají i o to, proč jste najednou venku...
Pochopte vy, že je to hodně vážné a hodně osobní a představuje to problém, který musím řešit já a moje rodina.
Dovedete si představit, že po roce se zase vrátíte do vězení?
Já pevně doufám, že k tomu dojde.
Jak to myslíte? Vy opravdu chcete zpátky?
Myslím to tak, že doufám, že se vrátím do vězení. Pro mě by to totiž znamenalo, že jsem zdravý nebo že se uzdravuju.
Zatím jste tedy doma, jaký byl ten první den?
Prošel jsem se po Trutnově, který jsem moc nepoznával. Za devět let se to město dost změnilo. Vlastně jsem si připadal, jako bych se vrátil do cizího města.
Jak vás vnímali lidé?
Za ty tři týdny jsem se potkal s řadou přátel, mluvil jsem se sousedy. Nemám ani jednu špatnou zkušenost z jejich reakce. Jednak mě ti lidé měli rádi a asi i působí, že část populace si myslí, že jsem byl už dost potrestaný.
Ale je vám jasné, že spousta lidí si určitě myslí, že jste si trest zasloužil a že byste měl ve vězení zůstat?
Každý člověk má nárok na vlastní názor. Jestli ti lidé přišli do kontaktu s drogami a vědí, co mohou drogy způsobit, tak se jim nedivím. Já vím, že jsem si trest zasloužil. Ale kdybychom měřili podle českého práva, tak by můj trest byl mnohem nižší.
Cítíte dneska nějakou lítost nad tím, co jste chtěl udělat?
Samozřejmě lituji, že jsem se k něčemu takovému uvolil. V thajském vězení jsem přišel do styku s lidmi, které jsem měl rád a kteří propadli drogám. A vlastně až tam jsem poznal, jak strašné zoufalství – nejen pro toho člověka – drogy jsou. Jak ohromné zlo to je.
Nakolik vám lze věřit?
Podívejte, v thajském vězení jsem mohl celé roky kšeftovat s drogami, protože jich tam byla spousta, a nemusel bych prosit rodiče, aby mi posílali peníze. Ale neudělal jsem to.
Učím se znovu žít, ale teď v 21. století
Co děláte celé ty dny, co jste nyní doma?
Léčím se.
A jinak?
Učím se znovu žít.
Co to znamená?
Zvykám si třeba na to, že nejsou samoobsluhy, ale supermarkety. Že existuje technika 21. století, jako je mobilní telefon. Za mé doby samozřejmě mobily už existovaly, ale byly to takové velké, těžké kufříky.
Posílat esemesky jsem se naučil až po čtrnácti dnech, protože předtím jsem se s tím vůbec nesetkal. Chystám se, že se naučím internet. Sešel jsem se také se svými příbuznými.
Zašel jsem na hřbitov, na hrob své tety, která mi psala do vězení. Snažím se také chodit na místa, která jsem si pamatoval z dřívější doby, vnímám, jak vyrostly stromy. Teď jsou vysoké a tehdy měly tři metry. Zjišťuji, jak vypadá Trutnov, kde jsou obchody, kde úřady. To se všechno změnilo.
Jaké bylo přijít po tak dlouhé době domů?
Bylo to nové.
Poznal jste třeba ty vůně?
Když jsem přišel do vchodu, tak jsem to poznal. Každá domácnost má asi opravdu svou specifickou vůni. Poznal jsem i další věci, vůni mámy, táty. Poznal jsem koberec, věci, které mají rodiče vystavené v obývacím pokoji.
Devět let jste byl mimo svět. Změnil se nějak?
Je asi rychlejší, ale já to nemůžu dost dobře posuzovat. Jsem venku jen tři týdny a všechno je pro mě nové. Ale rozhodně je svět dražší.
Jak se z prodavače hraček stane pašerák drog
Vzpomínáte ještě na ten osudový okamžik, který znamenal vyřazení ze světa? Jak se to přihodilo?
Heroin u mě objevili při osobní prohlídce. Měl jsem ho připevněný na těle. Byla to vlastně náhoda. Měl jsme v ruce kabát, protože jsem letěl do Finska. A pracovnice ostrahy mi řekla, ať si ho nedávám do rentgenu, že by se mohl roztrhat. Rozhodli se mě prohlédnout osobně a přitom ten heroin našli.
Co vám v ten okamžik problesklo hlavou?
Bylo toho hodně, nevzpomenu si na jednu konkrétní myšlenku. Ale asi bych musel být sprostý, abych vyjádřil, jak jsem se cítil.
Vy jste předtím někdy drogy pašoval?
Ne.
Co přiměje člověka, který předtím prodával dětské hračky, aby se stal dealerem drog?
Máte nepravého přítele, který se objeví v nepravý moment. Měl jsem malé dítě a neměl jsem peníze.
Vy jste si neuvědomil ta rizika?
Finanční problémy, ve kterých jsem v tu dobu byl, se daly řešit dlouhodobě, nebo zkratkou. A já jsem bohužel zvolil tu zkratku. A doplatil jsem na to.
Co bylo nejhorší ve vězení?
Bylo toho víc. Hodně – po psychické i fyzické stránce – bylo, když mi nasadili okovy. Jedinec tam neznamená nic. V místnosti o šedesáti metrech se tísní sedmdesát lidí. Jakmile vstanete a jdete do jednoho z rohů na toaletu, což je vlastně mísa v zemi, po návratu už to vaše místo neexistuje.
Jaký tam panoval režim?
Řeknu jen jeden příklad. Stačí se třeba na bachaře kouknout, nepokloníte se mu, nedřepnete si před ním – a máte problém. Před každou autoritou tam musíte na bobek. Musíte být níž než on. Je to něco, co se musíte naučit. Musí vám to přejít do krve. Mně se to potom stalo i v Česku – když mě přivedli v Ruzyni před zástupce ředitele věznice, tak jsem si před ním automaticky sedl na bobek.
Uvažoval jste ve vězení o sebevraždě?
Proběhlo mi to hlavou, hlavně v prvních dnech a týdnech. Ale věděl jsem, že moje rodina bude stát za mnou. Proto jsem to nemohl udělat, i kvůli nim.
Co vám těch devět let řeklo o vás osobně?
Člověka taková zkušenost změní od základu. Uvědomil jsem si, že v životě jsou úplně jiné priority, než jsem si myslel.
Vím, že jsem způsobil spoustu bolesti
Co vás ty roky za mřížemi naučily?
Naučil jsem se vážit si života. Pro mě je štěstí, že každé ráno můžu normálně vstát, otočit kohoutkem, odhrnout záclonu a sledovat východ slunce.
A co to sebralo vám?
Rodinu. Zdraví. Devět let života. Způsobil jsem spoustu bolesti. Nejen sobě, ale i lidem, kteří mě milují.
Pane Hanykovicsi, ale narkomani také mají rodiče, kteří je milují a kteří jsou kvůli nim nešťastní. A vy jste jim tu drogu vezl.
V době, kdy jsem do toho šel, jsem na to nemyslel. Kdybych na to myslel, tak bych nikdy neodletěl. Já tehdy do detailu netušil, co drogy můžou způsobit. Vím to až teď a vlastně jsem se divil, když jsem se vrátil do Česka, jak malá osvěta tu je.
Možná byste mohl osvětu dělat vy...
Nevím, jestli by o to měl někdo zájem. Ale pokud ho někdo projeví, tak o svých zkušenostech budu rád mluvit a vlastně si svou chybu tímto způsobem ještě odčiním.
Mluvil jste se svými rodiči o tom, co jste jim způsobil?
Hned při prvním setkání v české věznici, když jsem se s nimi viděl, jsem se jim omluvil. Vím, co jsem jim způsobil.
Kolik jste za to tehdy měl vůbec dostat?
Tři sta tisíc korun.
A spočítal jste si, kolik vás život za mřížemi už stál?
Přesně jsem to nepočítal. Ale určitou představu mám. Myslím, že moje rodina i ostatní lidé, kteří mi pomáhali, by si za to mohli pořídit asi dvě fabie. Bylo to kolem půl milionu korun. Rodiče si na to museli půjčit, ale už je to splacené.
Podal jste si žádost o milost. Máte už nějaké zprávy, jestli se jí už prezident Klaus zabýval?
Prezidentská kancelář před čtrnácti dny požádala mého obhájce o
aktualizaci údajů o mém zdravotním stavu.
Prezident Václav Klaus vás ještě v roce 1999 navštívil v thajském vězení. Myslíte, že vám to může pomoci?
Nepředpokládám, že patnácti- dvacetiminutová schůzka je dostatečná, aby jeden člověk poznal druhého. Nedokážu vůbec odhadnout, jak rozhodne.
Jste připravený na to, že vaši žádost zamítne?
I tahle možnost samozřejmě existuje. Věřím však, že mé žádosti bude – třeba i částečně – vyhověno.
A co byste dělal, kdybyste milost dostal? Čím byste se živil?
Přiznám se, že jsem nad tím zatím detailně nepřemýšlel. Ale kdo chce pracovat, tak určitě práci najde. Mám několik přátel, kteří podnikají, a víceméně jsem už od nich dostal pracovní nabídky. Nyní však pracovat ještě nemohu, jsem na neschopence a můj zdravotní stav mi to ani nedovoluje. Hlavní je teď být zdravý. To onemocnění je opravdu vážné.
Jak se cítíte?
Byl jsem vězeň, teď jsem svobodný vězeň. Ale chtěl bych být svobodný člověk.
Co byste odpověděl člověku, který by vám řekl, že jste si vlastní vinou zničil velkou část života?
Že má pravdu.
Máte za sebou devět let kriminálu. A co jiný trest? Váš tatínek prohlásil, že by vám za váš čin nejradši nafackoval. Padla nějaká facka?
Nepadla. S odstupem času z něj asi ta zlost vyprchala a měl radost, že se opět vidíme.
 Thajský vězeň Radek Hanykovics je kvůli vážným zdravotním potížím propuštěn z vězení, (18. března 2005) |
 Thajský vězeň Radek Hanykovics je kvůli vážným zdravotním potížím propuštěn z vězení, (18. března 2005) |
 Thajský vězeň Radek Hanykovics je kvůli vážným zdravotním potížím propuštěn z vězení, (18. března 2005) |
