Doma se pyšníme vyspělostí demokracie a její bohatou tradicí sahající nejen k první republice, ale často ve vizionářských záchvatech až k husitům. Za hranicí tato pýcha neplatí. Rozvedení otcové se soudí o to, kdy a jak se mohou stýkat s dětmi - často i více než deset let.
Děti jsou mezitím dospělé, stýkají se, s kým chtějí, a soudy soudí dál. Nesmyslná délka soudního řízení je jednou z příčin neúspěchu českého státu u zahraničních soudů.
Druhou příčinou je nevymahatelnost práva. Soud rozhodne, rozsudek platí, ale neuskuteční se. Kdo rozsudku nedbá, dostane třeba někdy i pokutu - a zase ji nikdo nevymáhá.
Pro český stát je to nezvyklá situace - odjakživa byl spíše zpupným drábem, než aby se občanů obával, a náhle mu nějaký cizí soud rozsudkem nařídí: Drábe, zaplať! Žalovat stát se u nás nenosí, natož úspěšně.
Stát dodnes trpí ideou, že má vždy pravdu a že občan je obtížné nic. To je dosti ponurý stín na naší ospalé demokracii. Rozsudky Evropského soudu by ji měly velmi rychle z šerospánku probudit. Je zle, hoří, může být hůř.
Léta blazeovaně zmiňovaný špatný stav právních poměrů ve státě asi vrcholí. Jakmile si občané zvyknou jezdit masově žalovat do Štrasburku, bude se státem zle. Prohraných případů budou tisíce, desetitisíce.
Stát bude mít pak jen jednu možnost: evropské rozsudky ignorovat, jak je z domova zvyklý. Evropštější než ignorance by bylo právní poměry u nás rychlostí víc než bleskovou měnit.
