V Česku přesto není mimo hudební a divadelní kruhy příliš znám. Zatímco mu svět uznale klepal na rameno, ve vlasti byl jako emigrant vymazán.
Umění versus politika
Rodák z Nových Dvorů studoval na pražské Akademii múzických umění u profesora Bohumíra Lišky, který byl zároveň šéfem opery v Plzni. V tomto městě také Kout roku 1964 nastoupil uměleckou dráhu.
Zpočátku jako korepetitor, posléze dostával samostatné dirigentské úkoly. Jeho pověst mimořádného talentu posílilo vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Do slibně se rozvíjející dráhy však zasáhly události roku 1968. Poté, co se upálil Jan Palach, následovali jeho příkladu i další.
"Během jednoho odpoledního představení v roce 1969 přišla do divadla zpráva o sebevraždě plzeňského studenta. Domníval jsem se, že by za této situace nebylo vhodné ani možné pokračovat v představení, a proto jsem se o přestávce obrátil na všechny účinkující i technické složky s návrhem přerušit představení. Na základě všeobecného souhlasu jsem předstoupil před oponu a sdělil publiku svůj návrh s tím, že budeme pokračovat, bude-li si to obecenstvo přát. Lidé se do jednoho tiše zvedli a odcházeli z hlediště," vzpomínal Kout v Hudebních rozhledech, v prvním rozhovoru pro český tisk po roce 1989.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Když byl do čela divadla postaven nový, politicky prověřený ředitel, Kout byl vyzván, aby se za své počínání omluvil. Dirigent odmítl, a tak skončil doslova na ulici. Žádné divadlo nemělo odvahu nebo chuť ho angažovat. "Jako první mi pomocnou ruku podal umělecký vedoucí Pražského mužského sboru Miroslav Košler a přijal mne do sboru jako korepetitora. Přestal jsem být tedy 'příživníkem' a měl opět razítko v občanské legitimaci."
Jen pomalu se Kout opět dostával k umělecké práci - nastudoval například hudbu k televizní inscenaci opery Piková dáma. Až přišel podzim roku 1972. V pražském Národním divadle onemocněl dirigent, náhradník pro představení Rusalky nebyl. Kdosi si vzpomněl na nadějného dirigenta z Plzně, který nemá angažmá. Kout se tedy po třech letech ocitl opět za divadelním pultem.
Ale teprve po mnoha intervencích se na první scéně mohl zabydlet - a začal opět od píky. Znovu se projevila nekonečnost lidské závisti a omezenosti. "V okamžiku, kdy se moje jméno objevilo na vývěskách a programech Národního divadla, přišly protesty ze strany různých plzeňských funkcionářů," poznamenává Kout.
Nicméně dirigoval a dokonce se zúčastnil i zájezdu Smetanova divadla do tehdejší NDR. Potřebné doklady ovšem dostal po dlouhých tahanicích až těsně před odjezdem k autobusu.
Cesta do exilu
Znamení politicky nespolehlivého nad Koutem visela neustále. Mezitím si však už mladého dirigenta všimla cizina. Na Pražském jaru 1975 dirigoval Kout Smetanovo Tajemství - přesněji řečeno, zaskakoval za nemocného kolegu. Představení shodou okolností navštívil i ředitel operního domu v Düsseldorfu.
Vzápětí přišlo pozvání z tehdejšího západního Německa. Napřed k pohostinským vystoupením, kterých Kout skutečně několik absolvoval, poté i na stálé působení v souboru. To ovšem znamenalo odejít do exilu. Kout váhal, ale v lednu roku 1978, zrovna když připravoval novou inscenaci Verdiho Macbetha, opět vypluly na povrch plzeňské události.
"Bylo mi dáno na srozuměnou, že je to vlastně luxus, když si divadlo drží protikomunisticky smýšlejícího člověka, a že může být rád, když vůbec smí pracovat." To rozhodlo. Kout přijal nabídku z Düsseldorfu a opustil republiku.
V Německé opeře na Rýnu - jak zní oficiální název düsseldorfské opery - zůstal sedm sezon. Ocitl se ve zcela jiném světě. Náročném, profesionálním, nesmlouvavě konkurenčním. Musel se rychle zorientovat a přizpůsobit. "Dirigování znamená odříkání, nutnost neustále se učit silnou konkurencí, a ta na Západě je. Neexistuje, abych přišel nepřipraven na zkoušku nebo představení," podotkl v rozhovoru pro Divadelní noviny.
V Německu se mu také otevřel svět skladatelů, kteří se později stali jeho "osudovými", především Richarda Strausse a Richarda Wagnera. Působení v Düsseldorfu bylo praxí, na kterou Kout dodnes vzpomíná s vděčností. Když pak roku 1985 dostal nabídku na hlavní post v Saarbrückenu, byl dobře připraven. Jeho hvězda začala v Evropě stoupat vzhůru.
Od 1. září 1990 nastoupil jako první dirigent jedné z nejprestižnějších evropských scén - Německé opery v Berlíně (tehdy ještě západním). Tam vytvořil úspěšný umělecký tandem s proslulým intendantem a režisérem Götzem Friedrichem, jenž mu svěřoval velké operní premiéry. K tomu ještě přibyla vedoucí pozice v Lipské opeře. V obou funkcích setrval až do konce devadesátých let.
Vedle toho nesčetněkrát hostoval po celém světě, často i s českými, zvláště Janáčkovými operami. Mezi divadly, kde dirigoval, nechybí Metropolitní opera, Vídeňská státní opera, Pařížská opera a další renomované scény. Kout se zařadil k předním operním dirigentům současnosti, čímž se potvrdila slova jeho někdejšího učitele Bohumíra Lišky. Ten už v počátcích rozpoznal Koutův smysl pro dramatiku a emocionalitu a neustále mu opakoval: "Ty musíš dělat operu, protože tak velí tvůj instinkt!"
Triumfální návrat
Psal se červen roku 1995 a na programu pražského Národního divadla bylo koncertní provedení Straussovy opery Elektra. Díla, které se pro svou náročnost zřídka hraje i ve světě. Triumf toho večera byl nepopsatelný. A třebaže velký díl nadšení patřil světovým pěveckým hvězdám, které se na něm podílely, hrdinou koncertu se stal dirigent Jiří Kout.
Bylo to poprvé, kdy se představil pražskému publiku od svého odchodu do exilu. Na toto své první vystoupení čekal z vlastní vůle poměrně dlouho. "Nechtěl jsem se vrátit okamžitě, protože jsem nějak neshledával dobrým přijít v době, kdy vše ze Západu bylo až nekriticky adorováno."
Funkci šéfa opery, kterou mu nabídlo Národní divadlo, sice odmítl, ale ve spolupráci s první scénou pokračoval. Následovaly další úspěšné, teď už scénické, projekty v Národním divadle - Straussův Růžový kavalír v roce 1997 a Wagnerův Tristan a Isolda roku 2000.
Kout vnesl do Národního divadla závan světovosti, a to nejen vlastním výkonem, ale i některými zpěváky, které do svých inscenací přivedl ze zahraničí. Díky němu mělo publikum poprvé možnost porovnávat se skutečnou pěveckou a hereckou špičkou ze západní Evropy. Slovo hereckou přitom není nepodstatné.
"Zpěváci jsou dnes ve světě tak vydrezírovaní, že dělají často věci až nemožné," zdůrazňuje Kout. Ostatně i jako dirigent dbá na to, aby opera byla především komunikací. "Při práci se zpěváky se snažím, aby měli divadlo v hlase už předtím, než přijde režisér," zdůrazňuje.
Jiří Kout i v současnosti tráví spoustu času na cestách, snaží se však více pobývat i ve svém domě ve švýcarském St. Gallenu. "Jednou jsem náhodou dostal nabídku, abych tam dirigoval abonentní koncerty. A když jsem se procházel po okolí, zjistil jsem, že to je místo, kde bych chtěl strávit zbytek života. Vlastně se dá říci, že se v St. Gallenu uzavírá můj životní kruh. Vyrostl jsem na venkově, v přírodě, a teď jsem se do ní vrátil."
|
JIŘÍ KOUT • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
