Když doma kdysi řekla, že chce k divadlu, dostala od maminky pohlavek a od staršího bratra radu, ať je raději tou učitelkou, neboť "na filmovou hvězdu není dost hezká".
Přesto se stala jednou z nejmilovanějších a nejlepších českých hereček. Dokáže přesvědčivě ztvárnit éterické krásky i ženštiny ošklivé, poradila si s hrdinkami milými i protivnými, kladnými i zápornými. Pro její herectví neexistuje žádný šuplík, do kterého by se vešla (nebo naopak nevešla).
"Má neobyčejný komediální talent. Stejně dobře však dokáže procítit hluboká dramata postav tragických... Její projev je spontánní, inteligentní a čím dál zralejší... Je jedinečná a nenapodobitelná mezi výraznými postavami české herecké scény," píše se o ní v kritikách.
"Mám od přírody dar dobře se orientovat v zadaném úkolu," vysvětluje herečka svůj široký záběr. "Snažím se vstoupit do duše postavy, do jejích skrývaných úmyslů, hledám, kam směřuje nejen v tom, co je na povrchu díky textu snadno odhalitelné. Nejvíc mě zajímá právě to, o čem nemluví. Hledám její tajemství..."
Z učitelky herečkou
Iva Janžurová pochází z kantorské rodiny. Její kariéra tím byla předurčena. Vystudovala pedagogickou školu a učila - dva týdny na praxi. "Ve třídě jsem byla mezi předními baviči, ale také jsem tancovala, zpívala, soutěžila v gymnastice, atletice, recitovala."
Právě díky vítězství v recitační soutěži se dostala na Wolkerův Prostějov, kde jí jeden z porotců řekl osudnou větu: "Ty jdeš také na školu, že jo?" "Jako holka z venkova jsem se styděla zeptat, jakou školu tím myslí, ale hrozně mi to vrtalo v hlavě. Den nato jsem se dozvěděla o DAMU, kde se 'studuje na herce', a nechápala jsem, že mi něco tak úžasného málem uniklo."
Oporu pro své tužby však nenašla ani u tatínka, přestože režíroval v Žirovnici ochotnické divadlo. A ze strany maminky se jen opakovaly výhrady, že "herečky jsou nemorální povětrnice, které jdou z jedné náruče do druhé". Ale marné bylo všechno odrazování. Iva Janžurová se už svého snu nehodlala vzdát a zkoušky na DAMU udělala tajně.
Během studií pak rodičovský odpor proti herectví zeslábl. "Určitě si všimli, že jsem se vlastně nijak nezměnila. A v době, kdy jsem začala vystupovat v televizi, už byli z mé volby povolání docela šťastni." Po studiích u profesorky Vlasty Fabiánové hrála v roce 1963 jednu sezonu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, pak skoro čtvrt století v pražském Divadle na Vinohradech a od roku 1987 v Národním divadle.
Plodná léta
Kdo by neznal její skvělé komediální kreace z šedesátých a sedmdesátých let! Třeba Krejčíkovy filmy Pension pro svobodné pány nebo Svatba jako řemen. Za "trojroli" paní Kelettiové-Hampl-Stubové ve Vorlíčkově bláznivé komedii Pane, vy jste vdova! dostala v roce 1970 Cenu pro nejlepší herečku na MFF fantastických filmů v Terstu.
Pak přišly komedie jako Světáci, Zabil jsem Einsteina, pánové, Čtyři vraždy stačí, drahoušku!, Drahé tety a já, Marečku, podejte mi pero!, Zítra to roztočíme, drahoušku!, Což takhle dát si špenát aj., které patří ke zlatému fondu české kinematografie.
"Je úžasné dnes sledovat odezvu mladých lidí, kteří vidí tyhle filmy poprvé a líbí se jim. Mladé kolegyně si stýskají, že už se nepíší tak vděčné komediální scénáře a takové role."
Vynikající psychologické studie předvedla ve slavných baladách, jako byl Kachyňův Kočár do Vídně, či v Herzových Petrolejových lampách a v mysteriu Morgiana. Velkou popularitu jí přinesly i televizní seriály jako Eliška a její rod, Sňatky z rozumu, Dobrá voda, Arabela nebo Nemocnice na kraji města.
Nucená pauza
Navzdory úspěchu u diváků však v době normalizace filmů s Ivou Janžurovou postupně ubývalo. Zařadila se totiž mezi umělce, kteří se odmítli veřejně kát. Za co? Třeba za spoluúčast na "okupačním" dílu Písniček pro Rudolfa III, který se v srpnu 1968 točil mezi tanky nad Klárovem. Nebo za veřejně vyjádřené sympatie k Alexandru Dubčekovi a za fejetony o srpnu a o smrti Jana Palacha pro časopis Zítřek.
"Ty problémy a omezení se projevovaly plíživě. Nic oficiálního, vlastně takové tajné zákazy. Třeba jsem se dozvěděla, že mi režisér nabízí roli, dostala jsem scénář a brzy nato omluvu, že mě škrtli. Daly se sice hledat skulinky, ale na dlouhá léta mi takové hledání bralo mnoho sil. Třeba pan režisér Lipský otálel se schvalovacím lejstrem, dokud nebyl vrchní škrtač ústřední dramaturg - na dovolené. Tak jsem díky podpisu jeho zástupce prošla do filmu Cirkus v cirkuse."
Ta doba však přinesla Ivě Janžurové úplně novou roli - mateřství. Ač se nikdy nevzali, začala žít s hercem a režisérem Stanislavem Remundou a má s ním dvě dcery: Sabinu (1972) a Theodoru (1974). "Odjakživa jsem věděla, že chci mít děti a že udělám všechno pro to, abych je měla," říká Iva Janžurová.
"Divadlo vás potřebuje na sto procent a rodina také, takže jedno musí přijít tu a tam zkrátka, ale všechny ty komplikace s dětmi jsou vyváženy něčím nenahraditelným. Ovšem přece jen jsem ustoupila od původního plánu mít šest dětí."
Rodinné divadlo
Iva Janžurová hraje po celou svou profesionální dráhu se Stanislavem Remundou v rodinném zájezdovém divadle. Scénáře čtyř her si partneři napsali sami. Tu a tam s nimi jezdí i dcery. "Vždycky jsme toužili zkusit si napsat vlastní hry," říká Stanislav Remunda během 1874. reprízy komedie Vrátíš se ke mně po kolenou, která minulý týden v plném Branickém divadle sklízela - jako obvykle - bouřlivý smích a ovace.
Tématem komedie plné nadsázky i romantiky jsou strasti dlouholetého manželského soužití. Je to erupce nápadů a neuvěřitelných gagů, během nichž Iva Janžurová po boku svého muže rozehrává dokonalý herecký koncert, z nějž vyzařuje souhra i (nejen profesionální) souznění.
"Líbilo se mi, že toho ví o divadle víc než já," vypráví Iva Janžurová o seznámení se Stanislavem Remundou. "Velice obdivuji na lidech přirozenou inteligenci, sebevědomou duchovní sílu. A když jsem k tomu objevila, že pod jeho výrazem rváče se skrývá mimořádně něžný muž, můj sebeobranný reflex zastrčil růžky. A tak si už třicet let spolu povídáme o divadelní práci, pořád máme co řešit a pořád nás to hrozně baví."
Návrat první dámy
Zpět na stříbrné plátno pomohla Ivě Janžurové až mladší generace režisérů. Nejdříve ji Zdeněk Tyc roku 1993 obsadil do menší úlohy maminky Filipa Topola ve filmu Žiletky.
Potom se o její slavný comeback zasloužil Roman Vávra. V roce 1997 jí ve svém povídkovém filmu Co chytneš v žitě svěřil tragikomickou roli postarší novomanželky Jindřišky, za kterou získala svého prvního Českého lva.
V roce 1999 pak obdržela Cenu Thálie a zároveň i cenu Alfréda Radoka za Winnii v Becketových Šťastných dnech, které režíroval dnešní šéf činohry ND Michal Dočekal. Vzápětí dostala hlavní roli od Alice Nellis ve filmu Ene Bene, kde hrála i její mladší dcera Theodora. Loni ji stejná režisérka i s oběma dcerami obsadila do filmu Výlet, za který získala druhého Českého lva.
Snad celému národu zatrnulo, když před rokem spadla na Ivu Janžurovou při představení těžká divadelní kulisa. Doslova centimetry jí tehdy zachránily život. Profesor Beneš z vojenské nemocnice přiznal, že když na sále pohlédl na hereččinu bledou tvář, pomyslel si: Ta to má spočítané!
"Naštěstí ho zmátlo jen bílé divadelní líčidlo. Vážná zranění jsem neměla, ale pár dní mě pořádně bolel celý člověk," směje se dnes herečka. "Ovšem přece jen to beru tak, že jsem se znovu narodila."
|
Odkud jsem |
 Prezident Václav Klaus přijal v úterý na Pražském hradě režisérku Alici Nellis a herečku Ivu Janžurovou. Chtěl jim tak osobně pogratulovat za nedávná prestižní ocenění, která Nellis i Janžurová získaly za snímek Výlet. Nellis nedávno bodovala na 18. filmovém festivalu v Paříži Zlatý Oblouk, kde za svůj film získala Velkou cenu. Iva Janžurová zase za ztvárnění hlavní role v tomto filmu obdržela Českého lva 2002. Již na podzim loňského roku dostala Nellis za Výlet cenu pro nejlepší mladé režiséry na mezinárodním festivalu kategorie A v San Sebastianu. |
