A kdekdo prožíval i její selhání na loňském mistrovství světa v horském ledovém proudu v Bourgu, kdy se - už bez pádla vyraženého z ruky - zřítila do divoké vodní kaskády. Svět vodního slalomu užasl.
"Takhle nemůžu odejít ze scény," řekla si Štěpánka Hilgertová a jala se připravovat na své čtvrté olympijské hry. "Místo aby mě to zdeptalo, nakoplo mě to do budoucnosti. Cítím se psychicky občerstvená, připadám si jako nový člověk."
Strach neznala
Jako dvanáctiletou holku ji maminka přivedla do prastarého kamenného domu, k tichému rameni Vltavy zvanému Čertovka. V jeho studených pochmurných útrobách se tehdy ukrývala proslulá loděnice, kde vyrostli mnozí mistři světa.
Srdce děvčátka se laplo do pasti. Trenérce Renatě Knýové připadala čiperná, oblíbila si ji. "Renatě se jako trenérce tykalo, uměla to s námi." Štěpánka vyrůstala v době, kdy ještě neexistovaly kanály s uměle vytvořenou divokou vodou.
Měla čas se učit na vlnkách, až později na krutých válcích. "Strach z vody jsem nikdy neměla, vždycky jsem se ráda potápěla. Zvrhnout loď, vyplavat jsem považovala za něco samozřejmého."
Hrůzu z chvil, kdy zůstane bez dechu, tělo omlácené o kameny u dna a sevřené záludnými proudy, nezažila nikdy. Nejhůř bývalo, když zlomila nebo ztratila pádlo a neměla se o co opřít a zvrátit se eskymáckým obratem.
Třeba v Tasmánii v lednu 1992, kde trénovali před olympiádou v Barceloně. "Nejdivočejší peřej jsem celou musela proplavat." Zničila novou loď dovezenou z Francie, která tenkrát přišla na čtyřicet tisíc, do noci ji laminovali.
K lodím má spotřebitelský vztah. Typy kajaků se mění, nejčastěji podle toho, na jaké řece, v kterém kanále se jede šampionát nebo olympijský závod. "Jakmile začne být loď zprohýbaná, opotřebovaná, nemá smysl si ji z nějakých srdečních důvodů uschovávat."
Jednu však přece jen opatruje. Manžel Luboš ji nechal pozlatit v autolakovně, stála pak i na výstavě v Národním muzeu. Je to vítězná loď z Atlanty. Ze Sydney má pozlacené pádlo. "Abych měla sbírku!"
Manžel při ruce
Manželství plné sportu, to je vztah Luboše a Štěpánky. Má to své výhody. Kdekoli jezdí po světě, má trenéra i manžela po ruce. Poznala jej u vody, ve vysokoškolské Slavii.
"Tam jsem se dozvěděla, že Luboš Hilgert je náš nejlepší kajakář." No a při společných soustředěních... paní Hilgertová tomu říká "navázali jsme vztah". Vzali se po necelém roce.
Mají syna Luboše. Ten nejslavnější polibek si dali na olympiádě v Sydney. Ve druhé rozhodující jízdě Štěpánka zářila. Celá uvolněná, v každém záběru pádla nejen přesné nasazení, ale téměř radost. "Odhodila jsem starosti, soustředila se jen na sebe."
Vítězství! Manžel skáče za cílem do vody, plave ke své Štěpánce. A to nesmí. Panuje zákaz fyzického styku s lodí i závodnicí, dokud se loď nezváží. "A tak jsem ho odháněla. Pak jsem mu dovolila aspoň pusu."
Luboš je znám jako perfekcionista, věří v dokonalost. Ale i Štěpánka toho hodně ví. Ona spíš z vody, on ze břehu. Ale jak se z něj umí dívat! Pozná, jak vyzrát na řeku, prozkoumává optimální průjezdy branek, vymýšlí nové typy lodí. A taky poznává, že Štěpánka má svou hlavu.
"Abych jezdila něco s nechutí, jen proto, že mi to nakázal, to by nemělo efekt. Musí mi vysvětlit, proč to chce. Nejsem slepě poslušná." I ona slouží reklamě Štěpánka Hilgertová je vrcholová sportovkyně současnosti.
Není však už spíše bavičem, neslouží především velké show, kde se stírají hranice sportu a reklamy, hřišť, televizních obrazovek, dálničních billboardů? Cítí ten trend, a není jí příliš sympatický.
"Sportovci jsou tlačeni i k účasti v zábavných pořadech, a ne každému to sedí. I když takový Aleš Valenta je na tohle úplně ideální." Televizi se však nevyhýbá. "Na nějakou besedu jdu ale radši, než abych šla třeba do Kufru a dělala někomu kašpárky."
V době, kdy si Český olympijský výbor dávno zajistil marketingová práva na sportovce (a nedávno je prodal další firmě), je i ona zavázána smlouvami, má své penzum autogramiád a reklamních prezentací, třeba na autosalonu.
"Od Škodovky mám auto, ale mým hlavním sponzorem je Středočeská energetická, její logo nosím na helmě, dresu, lodi, ale herecké výkony ode mne nevyžadují."
Při prodeji sportu padají různé hranice a tabu. Na fotografiích v úloze poloobnažených modelek vystupují mnohé sportovkyně. I kdyby byla mladší, asi by do tohoto showbyznysu nešla.
"Ten loňský atletický kalendář byl ale nafocen mimořádně vkusně. Pořád se říká, jak jsou sportovci nacpaní anaboliky, jak je to sportování vlastně nezdravé, že se tělo hyzdí. Ale tyhle fotky ukazovaly krásu vysportovaného těla."
Nevěří na štěstí
Odmítá, že musí být na divoké vodě odvážná. To prý napadne jen člověka, který v peřejnaté tříšti nikdy nejezdil. Ani na amulety nedá a na štěstí nevěří. "Myslet si, že kvůli přetrženému řetízku budu mít smůlu v závodě, to by se špatně závodilo."
Leč před deseti lety se jí ve Val di Sole na mistrovství světa závod vůbec nepovedl a její manžel Luboš, tehdy ještě jeden z nejlepších kajakářů světa, propadl na sedmé místo. Když pak v podmračeném chladu spolu chodili po břehu, vytřeštil oči na její ruku: "Kde máš prstýnek?"
Snubní prstýnek zmizel. Tak proto to tak dopadlo! Nemohlo je to nenapadnout. Prstýnek se objevil v bundě. Neztratil se. "Manželství trvá." Později nosila stříbrný řetízek, který dostala od velké soupeřky, Slovenky Eleny Kaliské. Provázel ji po celý rok největších vítězství.
Od září 1999 do září 2000 vyhrála mistrovství světa i Evropy a olympijské hry. "Ten řetízek jsem pak Eleně vrátila s přáním, aby štěstí zase nosil jí. No, Evropu s řetízkem vyhrála, svět se jí nepovedl. Takže to nefunguje."
V zázemí duše
Reprezentovala totalitní i demokratický režim. Jak se měnilo zázemí duše? Hasla, sílila motivace? Ne, jezdí sama za sebe. To je nejsilnější impulz. "Nikdy jsem to neviděla tak, že reprezentuji nějaké státní zřízení, ale zemi, kde žiju, a lidi, co tam žijí. Jim chci udělat radost."
A peníze? Nejsou to hlavní. To řekla mnohokrát. Jenže za zlatou olympijskou medaili je milion! "To ano, ale když stojím na startu, tak myslím na medaili, a ne na milion!"
Sport je sport, říká se většinou po prohře. Ale není už sport vyhnaný z pokorné přátelské fair play do světa byznysu zaměstnání jako jiné? Má zaměstnaneckou smlouvu, plat. Udělili jí grant - jako olympijská vítězka dostala na přípravu pro další olympiádu půl milionu korun.
"Já dělám sport rukama, takže je to nejspíš řemeslo. Jenže sport tohle všechno trochu přesahuje. Umělecké řemeslo se také dělá pro radost z práce, nejenom pro honorář."
Sedí na břehu Trnávky, slunce jí svítí do tváře, čeká, až se kanál naplní vodou. Je slavná vítězstvími, ale po porážkách i pokorná. "Když prohraju, rozesmutním fanoušky, trenéra. Ale nejde o život. A když nejde o život, tak se to omlouvá různými frázemi, možná, že jedna z nich je 'sport je sport'."
V jejích rysech se mísí jakási nepokořená chtivost mládí s vráskami třicátnice. A pak, možná proto, že už jí bude pětatřicet, a snad i v netušeném duševním poutu s cynickým stoikem Lukášem Pollertem, dodá: "A když nejde o život, nejde o nic." Werich to řekl jinak: Když nejde o život, tak jde o hovno. "Tak jsem si to přesně myslela!"
| Odkud jsem Z Prahy, kde jsem se narodila 10. dubna 1968, tatínek byl chemik, matka programátorka, lásku ke sportu mám po ní. Závodila mezi postiženými, z mistrovství světa ve Francii přivezla před třiceti lety několik medailí. Vdala jsem se za Luboše Hilgerta, svého pozdějšího trenéra, máme spolu šestnáctiletého syna. Čím vším jsem byla Odjakživa závodnicí, stavební fakultu jsem nedostudovala. Jako sportovní instruktorka jsem byla zaměstnaná ve vysokoškolském USK Praha, nyní v Dukle Brandýs. Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Manželství, trvá už sedmnáct let. Pak ty dvě zlaté olympijské medaile, první z Atlanty 1996, druhá ze Sydney 2000. Od září 1999 do září 2000 nastalo moje zlaté období, získala jsem titul mistryně světa, mistryně Evropy a stala se olympijskou vítězkou. Můj nejbližší velký úkol Prosadit se kvalifikací na olympijské hry v Aténách 2004, doufám, že se to podaří. A tam no, nechci nic zakřiknout. |
