Nezklamal - černé kalhoty, velmi tmavý šedý rolák, černý kabát i klobouk. Jediné, co barevně "neladilo", byly prošedivělé vlasy a vousy. Ale i ty byly asi kdysi černé. Mimochodem, fotky, které ho proslavily, jsou samozřejmě černobílé.
Sedmapadesátiletý vytáhlý dlouhán ze Sovince na Rýmařovsku prostě vypadal přesně tak, jak ho už pár let potkávám na vernisážích jeho výstav. A stejně jako vždy, jen co jsme dosedli, začal chrlit, kde zrovna vystavoval, kde vystavuje, kde bude vystavovat, a na stole se kupily pozvánky na výstavy v Berlíně, v Hrabyni, ve Vilémově, v Chrudimi...
Za hanobení prezidenta...
Když se ho ptám, co mu říká pojem workoholik, skoro omluvně se usměje. "Musím tolik pracovat, abych si jednou nevyčítal, že jsem ten čas promarnil. Kromě lásky a vztahů je pro mě čas tou nejvzácnější hodnotou. Musím si uvědomovat, že pokud ho nenávratně rozmělním, už nikdy tu práci neudělám," odbývá častou námitku.
Jeho energie je skoro neskutečná.Fotografuje vesničany na Olomoucku, narkomany na ulici i v jejich doupatech, vězně za katrem, dělníky v železárnách, mnichy v klášteře, zpěváky v opeře, stařenky a staříčky v domovech, postižené v ústavech, vesničany v Japonsku, chlapy na Sibiři...
Ze všeho pořizuje tisíce záběrů, stovky fotek, desítky fotografických knih. A to vše vlastně až od devadesátých let. Jako by v něm doba svobody vyvolala explozi. Naplno si užívá, že může, a tak ostří a fotí. Pamatuje totiž i dobu, kdy nemohl.
To bylo tak. V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarníků na tenisových kurtech v Praze. Jeho fotky zaujaly i StB - natolik, že jejich autora vzali do vazby a posléze odsoudili za hanobení republiky a prezidenta k deseti měsícům s podmínkou na dva roky.
Jak hanobil prezidenta? Při focení vesnického života občas pořídil snímek i v místě, kde visela podobizna Gustáva Husáka. Jenže spojení prezidenta kvetoucí socialistické země s dědinou, kde život nikdy nekvetl, se nenosilo. A tak mu zakázali pokračovat v trestné činnosti - tedy fotografovat.
"Tehdy jsem si uvědomil, že člověk k životu potřebuje strašně málo, když je potřeba, vystačíte s ešusem a lžičkou," vzpomíná, co mu letělo hlavou ve vězení. Mimochodem, tehdy jej potrestali za to, zač jej dnes vyzdvihují - že ukazuje lidi bez příkras.
Jindřich ze Sovince
Narodil se na Valašsku, ve Vsetíně. Bylo mu deset, když tatínkovi učiteli, který si dovolil připomenout výročí T. G. Masaryka, dali vybrat buď půjdeš do fabriky, nebo do pohraničí.
Tak se Štreitovi ocitli na Bruntálsku. On sám se s ženou Agnes usadil v Sovinci, vísce, kde není ani pošta, v domku těsně vedle stejnojmenného hradu. V tomto kraji jako vystudovaný učitel učil i řediteloval (dokud mohl) a fotil. A taky začali se ženou pořádat výstavy.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se na Sovinec ke Štreitům jezdilo na výstavu nejen z Olomouce, ale i z Prahy. Kdo se chtěl alespoň trochu svobodně nadechnout a vidět práce třeba Adrieny Šimotové nebo Olgy Karlíkové, musel se vydat přes kopce.
"Můj otec se jako učitel snažil na vesnici přinést kulturu, promítal kino. Matka zase pořádala koncerty nebo zájezdy do divadla. Pro mne tak bylo úplně přirozené, abych byl jako učitel na vesnici nositelem kultury. Nikdy jsem pořádání výstav nepovažoval za protistátní činnost. Chtěl jsem lidem zprostředkovat dobré umění," vysvětluje.
Výběrem autorů, mezi nimi i těch, kteří podepsali Chartu, se galerie dostala do hledáčku StB.
Ani dnes, kdy už galerii zavřel (drží však ochranou ruku nad několika výstavními síněmi na Bruntálsku) a rozběhl se do světa, Sovinec neopustil. "Je tam krásně. Tam, když spíte, slyšíte ticho."
Jindřich fotograf
K fotografování ho přivedl otec, ale intenzivněji se mu začal věnovat až v době studií na pedagogické fakultě v Olomouci v půli šedesátých let. O pár let později ještě absolvoval Školu výtvarné fotografie.
Od začátku sedmdesátých let až dodnes fotografuje vlastně stále totéž: lidi. Jeho specialitou - a na tuto formulaci je dokonce hrdý - je vesnice.
"Fotografuju vztahy mezi lidmi na pozadí vesnice. A vesnici také všude vyhledávám, ať v Anglii, Rakousku, Číně, Francii nebo v Maďarsku. Vesnice je moje životní téma, vím, co je za každou hroudou, za každým stromem, v každém domě."
Svou první knížku fotek, kterou vydal na začátku devadesátých let, pojmenoval - jak jinak - Vesnice je svět. Shrnul do ní snímky lidí z regionu, který důvěrně znal a který fotil dvacet let.
Když Štreit v polovině devadesátých let dokončil obří projekt Lidé olomouckého okresu, přijeli na vernisáž do Olomouce starostové a starostky snad ze všech vesnic, kde se fotograf zastavil.
V nejlepších šatech, trošku znervóznělí sváteční atmosférou, si prohlíželi snímky tu ze schůze obecního zastupitelstva, kde do sebe občan obrací lahvové pivo, tu chlapy při kuřácké pauze ve vápence, tu zmoženou ženu, která si jen tak v obnošené zástěře a vyšmatlaných polobotkách sedla na práh domu.
A zatímco kunsthistorici mudrovali nad autenticitou fotek, lidé z Paseky, Mladče, Újezda, Medlova, Horní Loděnice nebo třeba Štěpánova jenom vyřkli pro Štreita nejkrásnější ortel: "To jsme my."
Ze železáren do opery
Se svým fotoaparátem nefotí dnešní docent Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a pražské FAMU už jen Sovinecko. Vyrazil za hranice, a tak bývá občas k vidění, jak se třeba v japonské vesničce Akagi motá okolo drobných stařenek vytáhlý Evropan s aparátem. Všude postupuje stejně - jeho spoluhráčem je čas.
Dlouhou dobu mapuje prostředí, pobývá mezi lidmi, které chce fotit, aby si na něj zvykli, a když ho přestanou vnímat, dává se do práce.
Před pár lety dostal nabídku zachytit lidi v třineckých železárnách. Půl roku chodil na šichtu s dělníky, ráno, odpoledne, v noci. "S některými jsme se sžili tak, že jsme po noční končili v hospodě," směje se.
Z deseti tisíc snímků nakonec vybral pro knížku "jen" padesát. Když pak měla výstava premiéru na brněnském strojírenském veletrhu, byla pro mnohé šokem. Vedle vypulírované techniky v zářivých barvách, manažerů ve skvěle padnoucích oblecích byly černobílé snímky upocených, špinavých dříčů.
"Přece za těmi naleštěnými výrobky je člověk, který se potí, který dře na nočních.
Ale ten na veletrhu vidět není. Jako by z našeho přetechnizovaného světa zmizel," vyprávěl v létě roku 2000 nad čerstvými fotkami.
To ještě netušil, že si od sazí a hřmotu za pár měsíců odskočí mezi herecké šminky - do šaten Státní opery Praha. A zase stejně jako v Třinci čekal na chvíle, kdy zpěváci nebo baleťáci odloží masku, přestanou ho vnímat a budou sami sebou.
Právě trpělivost, ale i pokoru před životem doporučuje všem kandidátům dokumentární fotografie.
Fotografický Oscar
Herci mají Oscara, a co má dokumentární fotograf? "Pro mne je oceněním být zastoupen v prestižních sbírkách a vydat knihu. Nejvíc si cením, že si mé fotografie vybralo Muzeum moderního umění v New Yorku nebo Národní muzeum v Tokiu, že jsou mé snímky v uznávaných sbírkách v Paříži i Londýně."
Co se týká knih fotografií, je jakýkoli komentář zbytečný. Od roku 1993 jich vydal 18. A teď?
"Vracím se. Znovu začínám koncepčně fotografovat Bruntálsko. Kromě toho dál pokračuji v projektech pro charitu a různé sociální organizace, handicapované. Jsou to jiné fotky, než kterými se běžně prezentuju, ale považuji tuto část práce za ohromně důležitou. Je důležité, aby nás zajímal i ten nejposlednější člověk."
|
JINDŘICH ŠTREIT • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
