Novináři barvitě líčili, jak nekonformní operní pěvkyně, pověstná potřebou nezávislosti, pečuje o Dorotku a Theodora, jak s láskou škrábe brambory a tvrdí, že už nechce být nejlepší. A tak jsem se Dagmar Peckové zeptala: "Když už netoužíte být nejlepší, znamená to, že stárnete?"
Vzepřela jsem se!
"Že nechci být nejlepší? Asi bych to tak přece jen nedefinovala," ubírá dnes na kategoričnosti.
"Člověk má v určitém věku touhu všem ukázat, jak se to má dělat. Až zjistí, že se stal vývozním a výdělečným artiklem. A pak stojíte v šest ráno na letišti a musíte se podívat na letenku, abyste si uvědomila, kam jedete. Nikoho nezajímá, že jste vyřízená. A nesmíte udělat tu chybu a svěřit se. Vše musí být ready, jinak se dostaví pochybnosti o vaší výkonnosti. A až zkolabujete, budete odhozena jako vymačkaný citron. Tak tomu jsem se vzepřela," vysvětluje a zase dodává to, co původně chtěla vyvrátit: "Proto už nemám potřebu být nejlepší."
Do puťky za plotnou má ovšem tato dáma daleko. Ani o přibrzdění kariéry nemůže být řeč, jen své práci určuje tempo. "Jestliže chcete zpívat, je třeba být neustále viděna, slyšena, jinak jste mrtvá," říká a listuje v diáři. ¨
Letos už nastudovala v Londýně s orchestrem BBC koncertní provedení Wagnerovy opery Tristan a Isolda. Koncertuje po celé Evropě, 20. března jsem ji dostihla v Římě, když se chystala na Wagnerovy písně s orchestrem Academia Sancta Cecilia.
V dubnu hraje v lipském Gewandhausu v Berliozově opeře Benvenutto Cellini, pak ji čeká festival Rhurtriennale v Bochumi. V létě natáčí s americkým klavíristou Irwinem Gagem nové CD, na podzim je v Ženevě premiéra Káti Kabanové, roli Brängeny v Tristanovi a Isoldě bude zpívat v Lisabonu, Rio de Janeiru a v dalších městech.
Cesta přes Německo
"... její hlas je plný a zářivý, s opravdovými mezzosopránovými hloubkami, pevný a sladký, což ve spojení s její hravostí a komunikativností ústí ve strhující vystoupení." The Daily Telegraph, 1995.
"... roste k obdivuhodné všestrannosti, sahající nyní od virtuózního Rossiniho a rozverného Mozarta k tragickému Mahlerovi a dalšímu citově zjitřenému repertoáru konce minulého století." Lidové noviny, 1999.
Kritici ji častují poklonami, novináře přitahuje bezprostředním chováním a originalitou. Takovou operní divu jsme v Česku ještě neměli.
Od začátku devadesátých let, respektive od klipu, v němž zpívala ve vaně Mozartovu árii, budí zájem. Do té doby jako by neexistovala. Ale ona byla už v roce 1988 sólistkou Státní opery v Berlíně!
Znalci obvykle připomínají osudy jiných dvou mezzosopranistek - Soni Červené a Evy Randové. Obě byly odmítnuty ve zlaté kapličce, ale dočkaly se uznání v Německu, obě se také k opeře propracovávaly oklikou.
Dagmar Pecková vzpomíná na dům svého dědečka, kde se ustavičně zpívalo. Piano v dětství nenáviděla, obrat nastal až v deseti letech, kdy začala chodit na hodiny zpěvu.
Ještě na konzervatoři si však nebyla jista, zda je to profese pro ni. "Vnitřní potřeba tohoto vyjádření mi byla zřejmě dána. Asi by mne to provázelo pořád, i kdybych se vydala jinou cestou."
Roku 1982, v 5. ročníku, získala talentovaná konzervatoristka první angažmá v plzeňské operetě, pak tři roky působila v pražském karlínském divadle. Na roli Elizy Doolitlové vzpomíná ráda, byť se snažila ze všech sil se operetě a muzikálu vyhnout.
V ostravské opeře ji odmítli. Národní divadlo ji jako hostující sopranistce dalo dvě role: kontraaltovou Olgu v Evženu Oněginovi a Siebela ve Faustovi. Pak šéfdirigent Zdeněk Košler prohlásil, že Pecková nemá talent, a doporučil jí návrat k operetním šibřinkám.
Všechno zlé...
Po roce 1990, když se Dagmar Pecková už jako renomovaná světová mezzosopranistka vrátila do Čech, se Košlerův výrok často citoval.
Ona sama hořkost necítí. "Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem ráda, že mě Košler neangažoval.Kde je konec lidem, které tehdy bez jediného roku praxe v oblastním divadle - přijal? Žádný z nich už v tom divadle není. A to, že alespoň na něco byl můj talent dobrý, jsem dokázala nesčetněkrát. Tak proč o tom ještě mluvit, natož ve špatném?"
Před operetou ji zachránil kolega ze studií. Když mu líčila chmurnou perspektivu, jak bude "vynesena za 50 let nohama napřed z karlínského divadla", poklepal si na čelo: A proč to nezkusíš jako já v Drážďanech?
To už Pecková tvrdě pracovala na hlasové technice. Za pomoci tehdejší sólistky ND Antonie Denygrové, již má dodnes za hlasovou poradkyni, se přeorientovala ze sopránu na mezzosoprán. "Vše, co jsem se naučila, jsem musela zapomenout."
Dřina se vyplatila. V roce 1985 dostala angažmá v drážďanském operním studiu, po dvou letech v tamní Semperově opeře, kde zazářila jako Cherubín nebo Rosina; v roce 1989 přešla do Státní opery v Berlíně.
"Takto sečteno, vypadá to jako snadné vítězství. Ale já jen železnou vůlí překonávala nechuť být v Drážďanech. Praha se mi líbila rozhodně víc. Samota, která mě téměř umučila, nebyla nejlepším životním partnerem. Ale musela jsem dál."
Proč lhát sám sobě
O samotě také mluví, když popisuje těch patnáct let, co zpívá ve světě. Bývaly doby, kdy 300 dní v roce zkoušela nebo vystupovala. Žila sama po hotelích. Vracíme se k první otázce: Být, či nebýt nejlepší? A co za to?
"Nedávno jsem viděla film o Michaelu Jacksonovi. Co, kromě toho, že je nejlepší, ještě má? Veškeré maskovací manévry opravdových umělců (a tím Jackson rozhodně je) nebo i primitivních hvězdiček, kteří tvrdí, jak jim je úžasně v jejich samotě, ve mně vzbuzují lítost. Lžou sami sobě."
Když Dagmar Pecková v pětatřiceti otěhotněla a agentka jí doporučila potrat, pěvkyně změnila agentku. I když se s otcem syna, violoncellistou Alešem Kaspříkem, rozešla, nelituje.
Roku 1999 excelovala v Národním divadle jako Carmen, dostala cenu Thálie, přišla první nabídka na Wagnerovu operu. "To je další přelom v kariéře - buď ho zvládnu, nebo nezvládnu." Kritici si dnes cení šíře jejího repertoáru. Stále přitom platí za špičkovou interpretku hudby Gustava Mahlera.
A co sama považuje za svůj hlavní "vývozní artikl"? "Připravenost. Spolehlivost. Sebekritičnost. Interpretační výrazovost. Textovou srozumitelnost. Stylovou jistotu."
Žiju v Evropě
V roce 2004, jenž je mezinárodním rokem české hudby, bude Dagmar Pecková po celém světě interpretovat Antonína Dvořáka. Všechny programy ji uvádějí jako českou mezzosopranistku, netrpí však přehnaným vlastenectvím.
"Žiju v Evropě. A Praha je samozřejmě to nejkrásnější město na zeměkouli." Na Spořilov, kde má dům, a do Medlešic, kde žije její sestra, jezdí v poslední době zřídka.
Ano, změnila se. Když zrovna někde nezpívá, je ráda doma. Občas mají společně s manželem a dětmi volných celých 14 dní, jindy se vrací třeba z Itálie a její muž, pozounista Klaus Schiesser, odjíždí zase hrát do Amsterdamu.
"Jako sólohráč zná branži. Netrpí vůči mně mindráky. S mnoha orchestry projel svět a taky pochopil, že je to všude na jedno brdo." Proto Schiesserovi lpí na tom venkovském domě nedaleko Freiburgu, v němž jejich děti nikdy nejsou o samotě, ale vždy alespoň s jedním z rodičů.
"Mnozí se mne ptají, jestli jsem si už tady zvykla, jestli se mi nestýská. Po čem by se mi mělo stýskat? Vždyť jsem právě tady našla konečně to, o čem jsem vždy snila."
|
DAGMAR PECKOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
