Hodně viděl
Narodil se v pražské židovské rodině, matka byla v domácnosti, otec bankovním úředníkem. Fakt, že bratr Karel, dnes comicsový kreslíř Kája Saudek, spatřil světlo světa o pár minut dřív, Jan celoživotně považuje za újmu. Byl až tím druhým.
Bratři, jednovaječná dvojčata, prý byli do devíti let k nerozeznání. Na dětství nevzpomíná rád: do čtyř let to byl krásný čas. Pak však přišla válka. Žluté hvězdy, pronásledování. S bratrem se ocitli v dětském lágru na polských hranicích.
V kalendáriu, které přičinil ke své první domácí monografii Divadlo života (vyšla s obrovským ohlasem v roce 1991), mimo jiné uvádí: "1944 - vidím umírat lidi. Na cestách, na polích, zastřeleni. Někteří škubou nohou jako ve filmu, zemřou a jsou jako z vosku, ze sádry. Dlouho si je po dětském způsobu zblízka prohlížím; 1945 - na pouliční svítilnu pověsí dav za nohy mladičkého německého vojáka. I jako dítě vidím, že je to příslušník wehrmachtu, ne zbraní SS. Polejou ho benzínem a zapálí.
Křičí: 'Mutti! Mutti!' Každou válku nejvíc odnesou ti nevinní."
Těmto zápisům předchází rok třiačtyřicátý, k němuž Saudek uvedl: "Čtu poprvé Célinovu Cestu do hlubin noci. Chápu ještě pramálo, ale jsem tím stylem mocně přitahován." V osmi letech tedy první setkání s francouzským "prokletým" spisovatelem, jehož drsný románový pohled na čas první světové války se u nás objevil v roce 1933, krátce po vydání originálu.
"Její tělo mi skýtalo nekonečnou radost. Nikdy jsem se toho amerického těla nemohl nasytit. Byl jsem, abych pravdu řekl, hrozný sviňák. A zůstával jsem jím pořád," četl si osmiletý Jan v Célinovi.
Rodina válku přežila, ale zranění na duši byla nezhojitelná. Otec, jehož viděl za války chodit se žlutou hvězdou, již se marně snažil zakrývat, po únoru 1948 ztratil dobré úřední místo. S matkou Jan nikdy nedošel opravdové blízkosti. Bratra Karla měl rád, s ním provozoval lotroviny, ale v dospělosti se sobě odcizili.
Ustrašený, úspěšný, utajený
Jan Saudek dostal první fotoaparát v patnácti - jednoduchoučký přístroj Baby Brownie Kodak. Dva roky navštěvoval grafickou školu a obdržel výuční list fotografa. Lačně hltal západní kulturu - hlavně výtvarné umění a pop-music. Nastoupil do tiskárny jako reprodukční fotograf, a kromě vojny v něm silou vůle vydržel až do roku 1983, kdy konečně získal evidenci při Českém fondu výtvarných umělců a mohl jít na volnou nohu.
Skončila desítky let trvající raubírna: "Co všechno jsem mohl udělat, kdybych nemusel denně v pět hodin vstávat a do tří zařezávat ve fabrice! Ve čtyři jsem se vracel." V roce 1959 mu jeho první žena Marie koupila "skutečný fotoaparát, Flexaret 6 x 6". (Celkem byl Saudek ženatý třikrát, zplodil sedm dětí - některé už měly potíže se zákonem; Marie je nyní už léta manželkou výtvarníka Milana Knížáka).
Janovi se v té době dostal do rukou katalog celosvětového výstavního hitu, fotografické kolekce Family of Man, Lidská rodina. Byl to pro něho iniciační zážitek - teď věděl mnohem lépe, kudy se dát, jak být svůj! Ve výrazu byl vizuálně moderní a v námětech na zdejší poměry odvážný: fotografoval lidské tělo, často akty, předměty na snímcích bývaly západní provenience (motorka, džíny, alkohol, noviny). Snažil se podat humanistickou zprávu o člověku.
V roce 1963 přišla první výstava v pražském Divadle Na zábradlí. Doma se pak ještě začátkem sedmdesátých let představil v několika městech a roku 1982 byl připuštěn ke komorní expozici v Malé výstavní síni Československého spisovatele v Praze. To bylo ve vlasti vše, zatímco seznam samostatných zahraničních výstav úctyhodně bobtnal: USA, Francie, Austrálie, Belgie, Finsko, Polsko, SRN, Holandsko, Japonsko...
O Saudkovi se tady zkrátka spíše jen cosi tušilo než vědělo. Během normalizace bylo sice vytištěno několik jeho fotografií jako plakáty visely v tisícovkách tuzemských domácností - avšak pořádná výstava, natož monografie, byla nemyslitelná, vystoupení v televizi vyloučené.
Počátkem šedesátých let policie šla po Saudkových negativech aktů. Fotograf žil po této zkušenosti trvale v úzkosti, aby ho režim úplně nezdusil. "Nejlepší léta života - a já je prožil přihrben, ustavičně se vyděšeně rozhlížející, jako bych šel někomu vypálit rybník, zpitomělý strachy před desítkou tisíc 'důstojníků' StB, o nichž jsem se pošetile domníval, že jdou po mně," napsal ve vzpomínkové knize Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec (Slovart 2000).
Muž nové doby
V roce 1977 začal své černobílé fotografie soustavně kolorovat vodovými barvami (tento postup už zkusil v padesátých letech, ale tenkrát s ním pouze chvilkově experimentoval). Nebyla to však jen tato tonální proměna, jíž jeho tvorba postupně prošla. Inscenace v pověstném sklepním ateliéru zdrsněly, autor si stále častěji vybíral modely fyzicky něčím poznamenané, nějak "vychýlené".
Šokantnost a výstřednost hraničící s dehumanizací oněch snímků jako by rostla úměrně zájmu galeristů a vypláceným cenám - v osmdesátém roce Saudek dostal za jednu fotografii tisíc dolarů, což v tu dobu bylo více než jeho roční plat tiskárenského dělníka. Tak byl nastartován přesun do jiné "váhové" kategorie - dnes je Jan Saudek milionářem a nijak se tím netají. Naopak.
Hru s médii přijal po listopadu 1989 se vším všudy: rozhovory poskytuje ve velkém, často v nich ukazuje, jak se nemá rád, jaký je podvodník, křupan a otrapa. Tvrdí, že vytvořil pouze tři dobré záběry. V televizi nebo na večírku někdy předvede stojku. Vstoupil do nováckého Kotle.
Rád vypráví o partnerství se svou "pravou rukou" Sárou, která se nedávno stala matkou - otcem její dcery je jeden ze Saudkových synů. Na otázku, co se mateřstvím "pravé ruky" pro něho změnilo, fotograf odpovídá: "Sára je velice silná. Dávno už nejsme milenci - ale asi teď, když je matkou, ji opravdu miluji. Její dítě mám raději, než jsem kdy měl vlastní - a věřte mi, že některé své děti jsem velmi miloval! Slečna Sára pro mne dosud pracuje - snad víc než předtím. Dostala mě z bryndy a vrátila mi trochu lidské důstojnosti."
V roce 1998 vyhlásil, že v Česku uspořádá poslední výstavu. Rozhodnutí vysvětloval dlouhodobou naštvaností na zdejší odbornou veřejnost - konkrétně na pražské Uměleckoprůmyslové muzeum. Expozici v Obecním domě v Praze navštívilo 75 tisíc platících diváků a všech 66 exponátů se prodalo - výtěžek přes sedm milionů autor věnoval Nadaci pro transplantaci kostní dřeně.
Ptám se ho, zda slovo o poslední výstavě dodrží: "Nemohu je zrušit, když jsem je dal. A taky se bojím, že po mé výstavě v Obecním domě bych už nemusel mít rekordní návštěvnost - a já neumím prohrávat."
Ještě se táži: Cítíte aspoň trochu pocit zadostiučinění, že jste zařazen do tohoto cyklu "genových" portrétů, vy, který opakovaně říkáte, že si vás česká společnost neváží? "Jsem za to šťasten. Mé obrázky byly vždy dost nesprávně vykládány, ale já jsem jimi jen chtěl říci, že my lidé jsme krásní. Mám k lidskému druhu upřímnou, pokornou úctu. Posměch je mi cizí, sám jsem ho dost zažil," říká Jan Saudek.
"Nerad se otáčím zpátky, ale nemohu nevidět, že jsem také ovlivnil dějiny fotografie. Podvědomě do těch neumělých obrázků dávám něco pradávného, zranitelného a zraňujícího - a reakce na ně jsou jen dvojí: zbožnění, nebo strohé, naprosté odmítnutí. Ale já nepracuji pro peníze, musím dělat to, na co věřím," dodává.
|
JAN SAUDEK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
