"Známe typ lidí, co tykají do telefonu. A vyhrožují, když řeknu, že nebudu volit komunisty ani ODS. Jsou to titíž, co mi před třiceti lety slibovali, že mi vypálí hlasivky, budu-li mluvit do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Co nám stříleli do oken." Automaticky se z těch oken podívám. Za nimi - pozlacená kopule Národního muzea. K místu, kde se upálili dva mladí lidé, je to pár kroků.
1968: Z kvádrů lítalo kamení
"Když ruské střely vyšívaly do fasády Národního muzea fresky El Grečka, jak je později pojmenovali pražští vtipálci, leželi jsme se Standou přitisknuti na břiše na muzejní rampě. Z kvádrů lítalo kamení a zlatě vepsaná jména pana Riegra, Ressla a dalších se nestačila krčit mezi kamennými římsami," tak ve své knize vzpomíná Vlasta Chramostová na 21. srpen 1968.
Tehdy ráno u nich také zazvonil telefon. Za pár minut se už v autě řítili Prahou - na nábřeží, k rozhlasu, k muzeu... Stanislav Milota nesundal několik dní kameru z ramene, jeho žena mu doplňovala filmový materiál.
Ze zasloužilé umělkyně, přední divadelní a filmové herečky, byla záhy persona non grata. Z komunistické strany i vinohradského divadla odešla demonstrativně sama. Ale Divadlo Za branou už zrušila roku 1972 státní moc ze své vůle. Na její zásah herečku nikdo nezaměstnal. Jen ředitel chebského divadla jí ještě v roce 1973 umožní pohostinské vystoupení v Matce Kuráži.
1977: Charta byla záchrana
"Uvědomovali jsme si nesouměřitelnost normalizačních postihů s represemi padesátých let. Své problémy jsme zlehčovali: vlastně se nám nic neděje. Jenže i to nic mělo důsledky... Práce byla naše umanutost, seberealizace, úspěch, peníze, štěstí. A najednou bylo všechno pryč."
Herečka se sesypala v roce 1975, několik měsíců strávila na psychiatrii. Poprvé se tady léčila v šedesátých letech, když havarovala a ztratila čtyřletého syna. Tehdy jí pomohlo divadlo. O deset let později Charta 77. Podepsala ji spisovateli Pavlu Kohoutovi, její muž zase Václavu Havlovi. A pak se vydali sami za dalšími, budoucími signatáři.
Zpráva o zatýkání je zastihla v severních Čechách. Spěchali domů. "Jen jsme v Praze za sebou zavřeli dveře, zvonili. Řekla jsem jim, že musí počkat. Čekali dlouho a kupodivu neznervózňovali zvoněním. Standa mi zatím vařil černou kávu. Pomalu, zdánlivě klidně jsem ji pila a učila se zpaměti svá práva při výsleších."
1976-1980: Kde je Macbeth?
"Ne poetická vinárna Viola, ani Lyra Pragensis, bude to literární Basa," pokřtil Ludvík Vaculík bytové divadlo. Bylo 4. října 1976 a v pátém patře domu nad Národním muzeem měly premiéru Všecky krásy světa Jaroslava Seiferta. Básník slavil pětasedmdesátiny a svůj rukopis vzpomínkové prózy dal Vlastě Chramostové, aby ho přednesla na večeru pořádaném na jeho počest.
Ten den se pro herečku zase narodilo divadlo - řečené bytové. Sama či s přáteli nastuduje ještě vlastní textovou koláž Apelplatz II., Shakespearova a Kohoutova Mackbeta a Pavlíčkovo monodrama Zpráva o pohřbívání v Čechách. Zahraje si v mnoha kuchyních, sklepech, na půdách, v panelácích i chalupách - a samozřejmě každou premiéru v bytě nad muzeem.
Snažím se představit si, jak dole hlídkují žlutobílé volhy, po schodech stoupají muži v uniformách, jak se velitel zouvá a Stanislav Milota ho zdržuje v kuchyni - dokud se vedle lady Mackbet neukloní publiku. Pak dojde na kontrolu občanských průkazů, často i cizokrajných pasů.
Několikrát bylo představení rozehnáno. Vlastimil Třešňák a Pavel Landovský prchali po střechách, nebo se s lady Mackbet hledali po výslechu před policejní budovou. Pak se StB utábořila za dveřmi bytu a většina herců emigrovala. Stanislav Milota stihl ještě zaznamenat dvě představení. Rakouská televize je vysílala s německými titulky.
1989: Děkuji ti, Bože
V dubnu 1989 byla Vlasta Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k 15. lednu 1989 a za účast na pietním aktu za Jana Palacha. Dne 17. listopadu měla 63. narozeniny a den nato ji pozvali její herečtí kolegové do Realistického divadla. Vítají ji. Tak to teď bude všude. Nabídky politického rázu však odmítá: "Jsem herečka! Žádný politik!" Národní divadlo jí udělí čestné členství. Za sto let se této pocty dostalo jen pár umělcům.
Ve zlaté kapličce má Vlasta Chramostová nakonec i obnovenou premiéru. Není to lehké. Odcházela z divadla, když jí bylo něco přes 40 a hrála šarmantní ženské - Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Plajznerku z Dalskabátů, kterou jí psal na tělo Jan Drda. Teď je o 20 let starší.
"Jestli se budeš chtít vrátit k divadlu a patetickým hlasem promluvit ke svým národům, sedím v první řadě a zastřelím tě," varoval ji manžel. "Jenže ty špatně vidíš, a tak mne netrefíš," kontrovala. A pak se 7. května 1992 jako Anežka Přemyslovna ve Falkenštejnovi rozhlédla po hledišti, rozpřáhla ruce a - promluvila: "Záře, hluboce slavná, přísná a svatá. Děkuji ti, Bože, že mně ji dáváš ještě před smrtí zahlédnout!"
1992: V blízkosti zla
V červnu 1992 podepsala Vlasta Chramostová v Národním divadle pracovní smlouvu na dobu určitou a přesně čtyřiadvacet hodin vychutnávala pocit vítězství. "Při mé zvýšené průšvihovosti bylo jasné, že to nebude trvat dlouho," říká dnes s nadhledem.
Na druhý den vyšlo v dodatku k Necenzurovaným novinám Rudé Krávo její jméno na seznamu spolupracovníků StB... A ona potřetí putovala na psychiatrické oddělení. Tráví tam Vánoce 1992, Velikonoce 1993, hledá zde azyl mezi zkouškami a představeními.
Dva roky se vyrovnává sama se sebou. Vracejí se vzpomínky na herecké začátky v Brně a v Olomouci, na první manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, chráněncem Otty Šlinga.
Když Šlinga v roce 1950 zatknou a popraví, putuje Pavlinec do ostravských dolů, zatímco jeho čtyřiadvacetiletá manželka hraje v Praze komsomolky. Pět let za sebou dojíždějí, bydlí po ubytovnách a pronájmech. To už on staví Slapskou přehradu a manželství je v troskách. Na seznamech StB dnes figurují oba.
"Řekla jsem si tenkrát, podepíšu, nebudu je mít konečně za zády, ale vlastně po boku, přitom pro ně nikdy nic neudělám, a když, tedy tak, aby museli pochopit moji neschopnost pro takovou práci... Mefisto mi podstrčil čistý papír a půjčil pero. Protože jsem chtěla být také slavná... Až dnes vidím, v jaké blízkosti zla se člověk pohybuje, když se vydá cestou širokou, nejlehčí, cestou nejmenšího odporu. Až dnes vím, že jsem v tom jediném dopoledni podlehla sobě a pak měla desetiletí za to, že to bylo bohatě vyrovnáno, zapomenuto. Že to nebylo."
2003: Překročit minulost
Vzpomínky Vlasty Chramostové vyšly roku 1999, poté, co prezident Václav Havel udělil herečce Řád T. G. Masaryka. A noviny opět přetřásaly Cibulkovy seznamy. Její zpověď zapůsobila svou otevřeností jako zjevení. Kritika i čtenáři nešetří chválou.
"Má kniha byla cesta, jak jsem mohla překročit svou minulost. Snaha zatloukat, lhát, pomlouvat a udávat, přepisovat a gumovat minulost znamená znovu instalovat ministerstvo strachu a zapomnění George Orwella. To opravdu, opravdu ne."
Dobře si uvědomuje, že kolegové v divadle k ní přistupují s nejrůznějšími pocity - od uznání přes respekt, chladný odstup až po jasné nepřátelství. I veřejnost chápe roli této ženy rozporuplně. "Vždyť je to od tebe sprosté, řekl mi před časem jeden starý básník. Mýlila jsi se jako Máří Magdalena, pak jsi to na sebe všechno řekla, úspěšně jsi se vrátila a dokonce jsi to všechno přežila. To se přece nedělá!" Dívám se z okna na siluetu muzea. Na stolku pod oknem leží notebook. Vlasta Chramostová zapisuje svých posledních třináct let.
|
VLASTA CHRAMOSTOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
