Jiří Louda, heraldik, autor prezidentské standarty, státního znaku a stovek znaků měst a obcí této země, pozorně sledoval muže cvičící se zbraněmi - a viděl sebe.
Lev na jedné noze
Získal bezpočet cen a uznání po celém světě, ale když se ho zeptáte na nejvyšší ocenění, odpoví: "Největší poctou pro mne je, že nad hradem českých králů a československých a českých prezidentů vlaje prapor, který vznikl na mém psacím stole," říká tiše a s jistou pýchou.
Slovník učeně vysvětluje, že heraldika je věda zabývající se erby, významy užívaných symbolů a jejich zobrazováním. To vypadá jako něco, co člověk nemůže v životě potkat a využít. Není to tak. Každého, kdo přejede hranici a okem spočine na státním znaku, zdraví lev Jiřího Loudy. "Je to lev ve skoku, který stojí jenom na jedné noze," upřesňuje.
Navíc se Češi, Moravané a Slezané stále častěji vracejí k tradici svých obcí a měst a přejí si ji vyjádřit symboly, znaky nebo prapory. To pak Jiří Louda zasedá k psacímu stolu, studuje historii města a kreslí. A když žádná historie není? Tak si pomůže jinak, třeba jako v případě města Havířova, které vzniklo až v padesátých letech minulého století.
"Když město nemá historii, je dobré vědět, na čem si lidé zakládají. Havířovští jsou pyšní na dvě přehrady, které je obklopují, tudíž jsem je zobrazil čtyřmi stříbrnými a modrými pruhy jako vodu. Nahoru do znaku, do jeho modré hlavy, jsem dal zlatou růži mezi dva páry zkřížených hornických kladívek. Zlatou růži proto, že zlatá a modrá jsou barvy Těšínska, v němž Havířov leží. A růži proto, že Havířov vznikl jako sídliště pro Ostravu, takže jsem růži vzal z ostravského znaku. Kromě toho v Havířově existuje největší zahradnický podnik v republice," poodkrývá tajemství heraldické kuchyně.
Erby podvazkového řádu
Heraldika je však spojena především se šlechtou, jejíž rody se prolínají celou Evropou. A tak je Jiří Louda členem i francouzské a britské heraldické společnosti. A nejen to. "Byl jsem zvolen akademikem v Mezinárodní heraldické akademii. Stalo se to v roce 2000, den před mými narozeninami. Ještě jsem tam nebyl, ale vím, že tam mám v akademii v Ženěvě své křeslo," říká o jedné z nejvyšších heradlických poct Jiří Louda.
Jeho knihy vycházejí v Anglii, ve Francii, tuzemský čtenář má možná v knihovně publikace o hradech a zámcích či znacích evropských měst, na nichž se podílel jako autor nebo spoluautor. "Heraldika mě začala zajímat už jako středoškoláka. Zaujala mne její výtvarná stránka. Vidím totiž v heraldice svébytný obor výtvarného umění."
Přesto odmítá, že by se u znaku dala hodnotit jeho krása. "Co to je krása? Rakušané mají červený štít se stříbrným břevnem. Z toho sebelepší výtvarník nic krásného neudělá, a přitom Rakousko by se toho znaku nevzdalo. Znak je symbol, a je-li symbol dostatečně starý, je nutno si ho vážit a nevzdávat se ho," říká.
Heraldika však pro Jiřího Loudu znamená více než malování erbů. "Mám dílo, které asi nikdo nikdy nevydá, ale na němž jsem pracoval léta. Jsou to znaky rytířů podvazkového řádu. Ty pro mne byly ve složité době i takovou vnitřní emigrací," prozrazuje svoji slabost a ponoří se do podrobného výkladu o anglických šlechticích.
Před kreslením dostala přednost válka
Cesta Jiřího Loudy k heraldice nebyla přímá, ač tomu zpočátku mnohé nasvědčovalo. Narodil se v říjnu 1920 v rodině profesora kreslení v Kutné Hoře. "Maminka byla v domácnosti. Rodiče byli nesmírně laskaví, ale také přísní a důslední - myslím, že to je ta správná kombinace. Ještě mi nebylo sedmnáct a maminka zemřela po banální operaci slepého střeva. Dostala zánět pobřišnice a tehdy nebyl penicilin..."
Rodiče počítali, že právě on, starší ze dvou bratrů, navíc s kreslířským talentem, bude následovat v kariéře otce. "Jenže v tu dobu každý, kdo slyšel Hitlera, věděl, že situace spěje k válce. Proto jsem si řekl, že budu prospěšnější své zemi, když budu připraven jako voják, než když budu učit kreslení."
Ještě před maturitou tedy požádal o odvod do armády. K dělostřelcům. "To byla vždycky elita armády. Navíc jsem se na reálce učil nejen jazyky, francouzsky, německy, ale také matematiku a deskriptivu, což byla pro službu u kanonýrů dobrá průprava."
V únoru 1939 dostal povolávací rozkaz, ale přišel Mnichov a československá armáda přestala existovat. Dlouho se nerozmýšlel a utekl za hranice. V červenci 1939 se přes Polsko dostal do Francie a vstoupil do cizinecké legie.
Prošel výcvikem v Alžíru, a když vypukla válka, vstoupil do "bataillon de marche", založeného Čechoslováky, a byl s ním odeslán do bojující Francie. Po její porážce unikl lodí do Velké Británie, kde se nechal v roce 1941 přeřadit k parašutistům.
Když se ptám na atentát na Heydricha, zda skutečně stál za tolik obětí, rozhodně říká: "S tak strašným vyvražďováním jsme nepočítali. Na druhou stranu je dobré vědět, že jsme byli jediný stát, v němž nedocházelo k ozbrojeným akcím proti okupantům. Proto měl atentát velký význam. Udělali jsme něco, čeho se jinde neodvážili." Louda sám se výsadku nedočkal, při výcviku se zranil a byl přeřazen ke spojovací službě u exilového ministerstva národní obrany v Londýně.
Konečně čas na heraldiku!
Po skončení války se vrátil. Přivítání bylo pro navrátilce ze západní fronty typické. "V roce 1948 mě vyhodili z armády a rok nato, 20. dubna, přišla Akce D - zátah na bývalé důstojníky z povolání, převážně ze zahraničních armád." Bez soudu jej poslali do tábora nucených prací. Pod tímto označením se skrýval nejtěžší žalář v zemi - Mírov.
Když ho v roce 1950 pustili, našel práci u státních lesů. "Byl jsem u přidružené výroby, což byli instalatéři." O dva roky později dostal místo v olomoucké univerzitní knihovně, kde zůstal až do důchodu v roce 1976. "Konečně jsem měl víc času na heraldiku," říká.
Od té doby sedá den co den ke svému psacímu stolu a kreslí. Rukou. Když jednou viděl, co všechno se musí udělat, aby počítač nakreslil třeba takový oblouk zobáku na znaku, rád zůstal u své ruky. "To je přece jednodušší," říká a rukou maluje ve vzduchu oblouček.
Loudovy kvality, navzdory tomu, že nemá akademické vzdělání, respektují i odborníci. "Začal sice jako amatér, ale pracuje v oboru už tak dlouho, že se vypracoval mezi uznávané heraldiky. U heraldiky je velmi důležité, zda člověk umí své představy nakreslit, a v tom je na rozdíl od mnoha jiných Jiří Louda zdatný," soudí docent Jan Bistřický z katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Packého.
Má muž, který v roce 2000 převzal od prezidenta Havla medaili Za zásluhy, vlastní erb? Jistě. Ze znaku jmenovce, husitského hejtmana Matěje Loudy z Chlumčan, převzal břevno s hvězdou, doplnil je dvěma anglickými lvy a samozřejmě nezbytným padákem.
|
JIŘÍ LOUDA • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
