Je Šípková Růženka první český typicky ženský seriál, u něhož divačky roní slzy a odjíždějí kvůli němu z dovolené o den dřív?
Růženka je podnikatelka. A to není v domácích televizních poměrech zrovna běžné. Nicméně mě těší, že ji sledují i muži, takže je to asi zatím zajímá. Otázkou je, jestli bude Růženka oblíbená, až se v dalších dílech otočí a začne jednat jinak. Tak, jak si to obvykle ženy nechtějí přiznat.
A to je...
Že zneužije své ženskosti k tomu, aby dosáhla určitých materiálních výhod. I když hodně žen tvrdí, že jsou vzorné manželky a nevěra je typická pro muže, myslím, že si samy sebe mnohdy idealizují. V životě to chodí jinak a samozřejmě i ženská je schopná zahnout nebo jít pevně za svým cílem. Takže tenhle seriál mi přijde dobrý i tím, jak bourá tabu nevinné ženské éterické bytosti.
Poznáváte na Růžence také něco z vlastního života?
Je bezdětná - a to je dost zásadní rozdíl. Snažila jsem se ji hrát tak, aby chyby, které udělá, byly pochopitelné z psychologického hlediska. Nerada bych prozrazovala děj, ale faktem je, že má postava vstoupí do mužského světa, a vlastně jej neunese. Protože na to jako žena nestačí.
A vy? Stačíte na mužský svět?
Ne, ale taky v něm žiju. V květnu jsem si uhnala kýlu, protože jsem nesla televizi do opravny. A myslím, že nejsem jediná žena, která nosí v mužském světě televize do opravny.
Asi právě proto dnes mohou ženy někdy působit životaschopněji než muži, kterým to možná vadí...
I o tom je Šípková Růženka. Muž její soběstačnost neunese a vztah je ohrožen. Společnost moc nebere, když je ženská schopná například uživit rodinu. Považuje se to obecně za jakousi chybu. Proto říkám, že žiju v mužském světě. Ne kvůli emancipaci, té máme dost, ale kvůli vnímání ženské pozice, ženské síly. Pak jen slyšíte - no to se nediv, že ti zahnul a pije, když mu dáváš sežrat, že vyděláš čtyřikrát víc než on, v klidu vyměníš pojistky a odneseš televizi do opravny. Nevnímá se to jako klad a schopnost ženy, ale jako chyba, jako něco, co se nemá. Společenské ocenění žádné. Jste spíš na odsouzení...
Nemohou si za to chlapi tak trochu sami, že se připravili o tuhle roli v obživě a ochraně rodiny? Třeba svou pohodlností?
Já to chápu spíš jako posunutí hodnot, které mnozí obtížně přijímají. Je zkrátka trend obdivovat tu křehkou sekretářku, která si neví rady a potřebuje pomoc - vždycky to tak bude. Proto je pro mě osobně vítězství Hany Marvanové úžasné - že se probojovala do čela své strany. Úžasný je i fakt, že muži kolem ní byli schopni ocenit její kvality a dát jí prostor. Vědí, že žena je v danou chvíli strategicky lepší, že ženský úhel pohledu může stranické koncepci prospět. Už jen proto, že je jiný než mužský.
Chlapi unesou mamuta, my ne
Neztrácíme na té cestě do mužského světa občas kus své ženskosti?
Co je ženskost?
Když to řeknu lapidárně, tak klasické projevy ženského archetypu - potřeba být chráněna, určité namáhavé aktivity svěřit muži, nechat se vést, ctít ho jako hlavu rodiny. A tak dále.
Sama říkáte archetyp. Ale my musíme najít novotyp. Nevrátíme doby, kdy se svítilo svíčkou a jezdilo na koni, my máme elektriku a řidičáky stejně jako muži. Snažíme se to jenom nějak zuřivě pojmenovat. A asi se to nedaří. Celý problém je v tom, že se musíme učit navzájem respektovat - chlapi a ženský - pro nové hodnoty. Chlapi budou mít vždycky něco, co nemáme, a obráceně. Jde jen o to vytvořit nový archetyp toho, proč se navzájem ctíme. Třeba proto, že chlapi vždycky unesou mamuta nebo televizi, a my ne. Na tom nic nezměníme. A je to dobře.
Souhlasím.
Vždyť já mám moc ráda mužský svět - právě proto, že je odlišný. Je na nás, abychom svou schopnost nebo schopnosti uměly podat tak, aby si muži nemysleli, že je o něco připravujeme. To, že jim dáme najevo, že televizi unesou snáz než my, je vlastně zástupné potvrzení toho, že pořád zůstávají vůdci smečky. Někdejší udržování ohně je pro nás dnes zosobněné ve schopnosti řídit auto. Jde o to vymezit si nové rozdělení rolí, mužské a ženské práce, prostě pravidla hry. Já bych bez nich nemohla a nechtěla žít.
Jenže právě tohle nové vymezování někteří chápou špatně.
Jasně. Protože je potřeba si říct - dřív se žena realizovala vyděláváním kůže z mamuta, dneska přinese domů prachy. A tu kopičku peněz by měl muž chápat právě jako někdejší kopu kůží v jeskyni, ne jako ulovení mamuta, což je jeho práce.
To je však někdy trochu podcenění vlastní práce, ne?
Stejně jako oni mají sklon být pány světa, my ho máme taky. To je odvěký spor muže a ženy, kdo komu bude vládnout. O tom Shakespeare už napsal Zkrocení zlé ženy, tam to všechno je. A věřím, že už pravěká žena řvala - ty si deš lovit mamuta, ale já to tady pak všechno musim udělat.
Vypadáte, jako že to máte hezky srovnané.
Ale nemám. Kdo má? Víte, mužský a ženský svět jsou tak rozdílné veličiny. Třeba jen způsob vnímání. Muži jsou naladěni na jinou frekvenci komunikace. Oni nám to nedělají schválně, že slyší něco jiného, než co jim říkáme, prostě neslyší naši frekvenci hlasu. Nataša Tanská, myslím, že to byla ona, napsala takový mužsko-ženský slovník, například: když se řekne knoflík, první myšlenka ženy je - potřeba přišít, aby manžel nedělal ostudu. Muž si pomyslí - potřeba rozepnout, uvidím víc.
Jiné frekvence, jiné jazyky. Ženy vlastně hrají s chlapy takovou hru, aby mohli žít společně.
Přesně. Už jsem to tu zmínila - jde o určení pravidel hry. Jednou řekl páter Reinsberg v kostele - manželství je ta nejméně přirozená věc na světě. Jako když chcete ze dvou rozličných půlek jablek udělat jedno. A já málem upadla, jak to bylo trefné.
Na život nevyzraje nikdo
Na co nejvíc narážíte u mužů-kolegů, dejme tomu v divadle?
Asi na ješitnost.
Muži jsou rádi chváleni. Máte v sobě ten kouzelný dar umět jim správným způsobem pochlebovat?
Svedu to v první větě, ve druhé... a ve třetí je tak urazím, že okamžitě pochopí, že ty první dvě byla jen špatně zahraná hra. Samozřejmě že to neumím.
Znám pár takových, které to ovládají.
Víte, já na to moc nevěřím. Třeba se nám to zdá, že některé z nás to svedou líp. Ale stejně pak když někdy ve dvě ráno dojde na hodinu pravdy - nebo jak říká moje kamarádka Jana Šulcová, ve tři ráno je to na každém večírku Maxim Gorkij Na dně - vidíte, že ta startovní čára je stejná a na život vlastně neumí vyzrát nikdo. Exemplární příklad - jedna známá žila ve velice šťastném manželství. Vždycky jsem vedle ní měla komplexy, že ona sedí doma s dětmi u úkolů, zatímco já ty své nechávám,aby si vyžraly povinnosti samy, že ona s nimi chodí do lesa sbírat přírodniny, vybarvuje obrázky a má ty zavařeniny srovnané od roku 1989. A já akorát proletím barákem a seřvu rodinu a zavařeniny kupuju. Uteklo třináct let a tahle moje známá najednou opustila celou rodinu včetně dětí a už se k nim nevrátila. Odešla za svou údajně životní láskou. A tak si říkám - není lepší být ta polohysterická a napůl špatná matka a žena, ale vydržet v jedné rodině?
Že je to ale fuška, co?
Už jsem v nějakém rozhovoru řekla - výchova, štěstí, morálka, kariéra, to je jenom cesta. Musíte po tom definitivním stavu toužit, abyste po téhle cestě šla. Jinak zůstanete stát na první křižovatce a řeknete si, já to balím, dál nejdu.
Kam směřujete vy?
Všichni směřujeme ke smrti, že jo. I já.
Žádný jiný cíl, hodnotu nemáte?
Hodnotou je ta smrt. Když si uvědomíte, že na vás někde na konci čeká, tak si můžete říct - no bóže, tohle se mi nepovedlo, no tak se nezblázním. Prostě všechno to končí v černý jámě. To je to, co mě udržuje v nadhledu, co mi dodává optimizmus.
Není ten život pak už jen přežívání?
Co jiného by byl? Člověk nemá propadat pocitu, že něco někam posouvá, tvoří a podobně. Přestavujeme teď náš dům a je mi jasné, že za deset dvacet let přijdou naše děti a stejně si ho zase přestaví podle sebe. Víte, ve hře Woodyho Allena Sex noci svatojánské říká jedna postava - já si ten svět nevymyslel, pouze ho vykládám. Stejně tak my - máme tu spolu jakousi černou hodinku u ohně a můžeme říkat o životě cokoli. Že je marnost nebo že je úžasný, ale to je tak všechno.
A co třeba obětovat se pro druhé? Pro někoho to může být životním cílem.
Pokud to dotyčnému přináší pocit štěstí, uspokojení, proč ne? To je totéž, když se mě lidi ptají, proč jsem si osvojila dvě děti? Ne že bych se rozhodla spasit svět. Prostě proto, že mi to přišlo dobrý. Jinému zase přináší štěstí sbírání známek nebo papírů v lese.
Jsem asi fatalista
Vy vypadáte, že děláte dobré skutky docela zhusta. Například před rozhovorem jste mi prozradila, že si berete na víkend z dětského domova ke svým pěti další dítě. Nemůžu se zbavit dojmu, že někdy toho může být na jednoho moc a že to pak odnáší ti nejbližší.
Tenhle pocit mám každý večer. Ba ne. Jsou dny, kdy si říkám - jak jste na to teď narazila -, že jsem se vydala na příliš složitou cestu, a pak zase přijde chvíle, kdy tyhle obavy udělají fšššt a jsou fuč. Jsem věřící člověk. A asi i fatalista. Mám pocit, že mě sem někdo pro něco poslal a to něco - ty úkoly mi samy choděj. A já je víceméně řeším, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A když je vyřeším, tak to tak mělo být. A když ne, nesu následky. S tím, že i ten neúspěch mi byl zřejmě souzen.
Neměla jste nikdy potřebu se tomu osudu vzepřít? Navzdory tomu, řekněme, vnitřnímu hlasu?
Ale ano. Ale jak víte, že to vzepření právě nemělo být tím správným krokem?
Vás jako fatalistku zjevně člověk nerozhodí. Ten váš osud si nedávno krutě pohrál s Američany. Vy jste kdysi navštívila arabský svět. Daří se vám díky tomu jej líp chápat? Jak na vás zapůsobil?
Byla jsem tam čtrnáct dnů, tak mám jen povrchní dojmy. Arabové mi přišli v podstatě stejní. Bylo to, jako když jdete do jiné hospody. Baví vás, že se jinak jmenuje jídelní lístek, jinak připravují jídla. Ale doopravdy - nemám pocit, že by se lidi v základu nějak odlišovali od nás. Stejně jim vadí průvan, jako nám, trápí je stejné nemoci.
To vám moc nevěřím. Opravdu vás nic nezaskočilo?
Nevím, jestli zaskočilo. Ale vím, co bych si od nich přinesla k nám. Nezatíženost na věci. My se obklopujeme spoustou zbytečných věcí. Máme osm svetrů! K čemu? Evropská kultura je zahlcená trhem a reklamou, jež nám vysvětluje, proč to všechno potřebujeme. Arabové mi připadají, že jsou v tomhle dál. Nosí všichni jen dlouhou košili. Vy když jdete na premiéru, přemýšlíte, co na sebe. Obecně společensky se to řeší, společensky si komplikujeme život. Proto bych přivítala, kdyby třeba děti nosily do školy uniformy. Protože tak jsou na stejné čáře, nemůžou se navzájem traumatizovat, že někdo má mikinu od Vietnamců a někdo svetr od Benettonu.
Školní uniformy, upřímně řečeno, mi přijdou spíš omezující.
Dobře. Ale když děti vychováte tak, že se ty bohaté nebudou vytahovat na druhé, že mají mobil, walkman a tak dále, je to v pořádku. Jenže ono to tak není a pak jde vyloženě o omezování svobody. To je vyvyšování a ponižování. Nemusíte přece se mnou souhlasit! Je to můj názor. Pro mě jako pro mámu by bylo jednodušší rozdat ráno sedm uniforem.
To snad ne. Kde je pak barvitost života?
No tak přeháním.
Pokora nám chybí
Jste věřící. Jak vám pomáhá víra v životě?
Víra je moje soukromá věc. O tom nechci mluvit. Spíš mě mrzí, že různé víry na světě nejsou schopny najít společnou cestu. A když už jsme narazili na ten islám, líbí se mi, že Arabové se pětkrát denně zastaví, kleknou a pomodlí. To je jedno, jestli při tom přemýšlí o tom, jak někoho ošulej nebo prodají draho rýži. Ale donutí se zastavit v denním spěchu a na chvíli se zklidnit. To bych do evropského náboženství převzala hned. Víra je pokora před Něčím. A to nám mnohdy chybí. Ale žádné náboženství nemůže ospravedlnit vraždu, natož hromadnou, jakou byl útok na Ameriku. Čili násilí ve jménu toho, že můj Bůh je lepší než ten tvůj.
Co vám dělá radost?
Potkávat lidi. Život je soužití. A já ráda potkávám lidi - v divadle, na třídních schůzkách, jinde.
Vyjdete s každým?
Snad jo.
Ještě jste si neudělala z nikoho nepřítele?
Schválně ne. To je vaše prohra, když se vám to stane. Nemám ráda dusno. Potřebuju si problém vyříkat. Ale nejsem zarytá ve své pravdě. Umím couvnout. Nakonec si vždycky vzpomenu na tu černou jámu a jdu od toho.
Potřebujete mít doma svůj kout?
Ne. Potřebuju být mezi lidmi. Mít svou smečku.
Co děláte, když se vám smečka rozuteče do světa?
Ale já nemám jen tu rodinnou. Mám ještě jiné. V Činoheráku, v televizi. Když jdu na premiéru, potkávám lidi, kteří ke mně patří a mě to těší. Třeba střihače Jirku Brožka, zvukaře Radima Hladíka, potkávám je patnáct let a vím, že tvoří mou smečku. Nejsem typ, který by se sebral a odjel do Austrálie a tam se kochal o samotě ve stanu. Nebylo by mi tam dobře, a proto tam nejedu.
Kam si chodíte pro útěchu, když je všeho příliš?
Většinou si to řeším uvnitř. Moc lidi kolem neotravuju.
Jste na to pořád dost silná?
Až nebudu, nebudete se mnou dělat rozhovor, protože budu nejspíš někde viset.
Běž a nic nehraj!
Mimochodem, patří k vašim niterným problémům i otázky ohledně profesních ambic a určitých hranic?
Jak to myslíte?
Podle mě je jistý rozdíl kupříkladu v tom přijmout zajímavou roli Marjánky v Zapomenutém světle Vladimíra Michálka a vystupovat v nováckém Tele-Tele.
Ale to nikdo nemohl vědět, že se Zapomenuté světlo povede a Marjánka taky. Vladimír mi říkal - běž, běž a nic nehraj. Tak jsem šla a říkala si - buď to vyjde, nebo ne. Uvěřila jsem mu. Stejně věřím panu Smyczkovi, panu Menzelovi, Švankmajerovi.
Zpět k těm hranicím. Kde jsou ty vaše?
Mám je tam, kde mě neuvidíte.
Marjánka je hezká role, Danone řekněme obživa. Ale pro vás ještě přijatelná.
Ale já vůbec netušila, jestli bude Marjánka hezká role. Ani Michálka jsem tehdy pořádně neznala. Klidně z toho mohl být sentimentální film o jednom farářovi.
Tak asi jste to nebrala především kvůli penězům.
Dostala jsem za to zaplaceno. Peníze... to znamená, že vůbec vylezu z baráku. Jinak bych seděla doma, proboha. Kdyby mi chodily poštou, nebudu točit ani Marjánku ani Danone.
To je pro vás herectví opravdu jen prostředkem obživy? Nic víc?
A co vy? Neříkejte, že chodíte do redakce pro své potěšení. Že byste radši neseděla doma se svými dětmi?
Někdo přece práci občas potřebuje, aby se cítil v pohodě. A není to jen kvůli penězům.
Dobře, ale nikdy se nedá dopředu říct, jak který film dopadne. Nelze říct, Marjánka bude dobrá, jiná role ne.
Ze scénáře lze leccos vytušit, to mi neříkejte.
Ne. Sejde se dobrý scénář, špatný režisér a dopadne to špatně. Nebo obráceně. V téhle branži není nic jasné dopředu. Ale já vám rozumím - je rozdíl jít točit roli podle slušného scénáře a fotit se do Lea. V Leu jste mě neviděla, že jo?
Mě Tele-Tele baví
Čím vás zaujalo Tele-Tele? Neříkejte, že vás bere jeho humor?
Dneska jo. Už je můj. Zpočátku jsem ho nechápala. Lákalo mě, že šlo o něco, co jsem nikdy nedělala. Libí se mi grotesky a parodie. Kdybych si mohla večer vybrat v televizi, pustila bych si radši místo dramatu film s Monty Pythony nebo Mistra Beana.
Promiňte, ale skupina Monty Python mi přijde dost vzdálená humoru Tele-Tele. Já si myslím, že v Tele totiž skoro žádný není. Herecké stylizované podání mi nevadí, ale měl by to psát někdo jiný.
Ale to je váš názor. Tak se na to proboha nekoukejte. Já se taky nedívám na to, co se mi nelíbí.
Já se nekoukám. Kvůli vám jsem si pustila pár dílů a moc jsem se nesmála. Odpusťte upřímnost.
Prostě se nedívejte. Spousta diváků mě miluje právě kvůli Teleti. Do téhle diskuse s vámi nepůjdu. To je, jako byste řekla, že máte ráda Stravinského, a já opáčila, že už jen slovo Stravinský mě vadí. Mně se Tele líbí a baví mě.
Jaké sklízíte ohlasy doma v rodině nebo v divadle?
Moje rodina se na to nedívá. Ani na Šípkovou Růženku, ani na Tele-Tele, ani na Zapomenuté světlo. Moje role jsou jim šumafuk. Prostě někomu se líbí Tele-Tele, někomu Růženka. Proboha, to je ten život, že je tak pestrý, že někomu vyhovuje to a jinému tohle!
Snad jsem tolik neřekla. Jen mě zajímalo, proč to děláte.
Můžu být spokojená, že dokážu uspokojit zákazníky různých kategorií. To mě baví. To je herectví. Pro mě existuje ve výběru práce jediná norma - aby mě bavila nebo byla finančně zajímavá. Tele-Tele mě baví. Vidíte, my tady diskutujeme o jednom pořadu a zítra třeba bude třetí světová válka a bude to všechno úplně jedno.
|
Veronika Žilková |
|
Letos devětatřicetiletá divadelní, filmová a televizní herečka vyrostla v katolické rodině hudebního pedagoga Václava Žilky. |
 Herečka Veronika Žilková ve filmu Otakáro Schmidta Eliška má ráda divočinu. |
 VERONIKA ŽILKOVÁ |
 Veronika Žilková s úlovkem propagačních předmětů. |
 |
 Veronika Žilková jako Šípková Růženka. |
 Fotografie ze seriálu Šípková Růženka. |
 Šípková Růženka alias Veronika Žilková se snažila podnikat, hledala svého prince a při tom ještě stihla vrátit České televizi diváky. |
 Veronika Žilková |
 |
 |
 Veronika Žilková |
