Po vraždě rodičů se Roberto léčil na psychiatrii, poté studoval na univerzitě, aby nakonec zavraždil dalších zhruba šest lidí. Jeho dopadení probíhalo za dramatických okolností - navíc je živě přenášela televize. Životní příběh Robertův i smyšlený(?) příběh dívky-panny, která se na jedinou noc stala jeho milou, pak prozradila jeho jméno policistům a stále jej hledá, je pojednán zcela v anarchistickém - a poněkud i sentimentálním duchu, ne-li kánonu. Zločinné okolnosti dohánějí andělsky čisté bytosti ke krutým činům, neboť v tísnivém rodinném a represivním sociálním prostředí nemohou naplnit své touhy a ve svém zoufalství nevidí jiné cesty, jak stvrdit svou identitu a možná i jak ze svého bezduchého okolí "vyrazit" duši.
Peklo jsou ti druzí, prohlásil o podobném kontextu Jean-Paul Sartre a schytal to od altruistů všech odstínů. Koltes samozřejmě v Zuccovi vidí více než neštěstí nezařaditelného psychopata bez etických zábran (Succova pravděpodobná diagnóza stanovená jiným nástrojem útisku "nesprávnou" psychiatrií). Jeho příběh povyšuje na tragický mýtus autentické existence a hned na počátku hry ho uvádí v souvislost se staroíránským slunečním božstvem. Roberto Zucco, člověk osvobozený, nemusí již přelézat různé lidské hradby a předěly táhnoucí se do nekonečna, ale před svým pádem stane v jakémsi "poledni ducha" nad nimi.
Režisér Petr Štindl se při inscenaci soustředil především na vnitřní logiku příběhu a na krásu básnického jazyka Koltesovy hry - i když si prévertovské lyrismy místy říkají o tu menší, tu větší "shození". Zuccův divadelní "ikonostas" s výjevy ze života světcova se odehrává na jednotné scéně - v pozadí jsou troje schůdky, za nimi se rozevírají dveře a zdánlivě neúčelný ventilátor se v závěru se světly na svých lopatkách proměňuje ve vichrný sluneční kotouč. Na bílo natřené židle, stolky a rádio vpravo naznačují byt Robertových rodičů, později se zde odehrají výslechy u psacího stroje, jakož i "duchaplné" dialogy policistů. Marek Daniel odpovídá typově (dětsky nevinná tvář) Zuccovi, ale v představení je poněkud zastíněn Martou Bačíkovou v roli Dívky, jejíž monology i její pře se svou výrazností a čistotou dokonale "odrážejí" od prostředí spoutaného konvencemi a stereotypy, které svými pokryteckými zdrobnělinami a poetismy zastupuje Sestra (Mariana Chmelařová). U rodičů Dívky je navíc zdůrazněna jejich "telkovitost" domácími papučemi ve tvaru králíčků.
Jednou z nejpůsobivějších scén je Zuccův noční dialog s popleteným Starým mužem (Ján Sedal): v přítmí jakéhosi polospánku slyšíme v pozadí jejich slov ztišené vyvolávání stanic metra - když stařec osvícený novým poznáním vstupuje vysouvacími dveřmi v pozadí do oslepujícího denního světa, jako by se proměnil v buddhistického mnicha. I když se při představení většinou ocitáme ve světě pasáků, kurev nebo komentujících čumilů a pohybujeme se v jejich jazyce, slouží režii i dramaturgii ke cti, že "drží" paradoxní čistotu Koltesova dramatu a neuchyluje se k vulgárním gestům či naturalistické doslovnosti, které by se mohly při "šikovnějším" přístupu nabízet.
Pouze u obrazu s Elegantní dámou (Iva Volánková) není zřejmé, že Zucco nezabíjí její dítě "jen tak", ale že je prodlouženou rukou jejího podvědomého přání.
|
Bernard-Marie Koltes: Roberto Zucco | |
| překlad | Roman Císař |
| režie | Petr Štindl |
| scéna | Jan Mariánský |
| hudba | Marek Blatný |
| dramaturgie | Janoš Krist |
|
Premiéry 5. a 7. února | |
