Víte, kdo je to šílenec? položil si prý kdysi řečnickou otázku Miroslav Horníček. Ten, kdo chce hrát Jaga ze Shakespearova Othella po Janu Pivcovi. Jiní zase tvrdili, že takový člověk je sebevrah. "V každém případě Pivcův portrét z tohoto představení visí v Shakespearově muzeu ve Stratfordu vedle fotografií slavných shakespearovských herců. I vedle takového, jakým byl sir Lawrence Olivier," tvrdí herec Jan Skopeček.
Na Pivce se chodil dívat ještě jako mladík do Národního divadla. A viděl jej tam snad ve všech jeho rolích. Osobně se s ním seznámil v tehdejším Divadle S. K. Neumanna. Když onemocněl Jan Werich, který měl hrát Falstaffa, divadlo nabídlo roli Janu Pivcovi. Tehdy se s tímto velkým hercem Jan Skopeček setkal poprvé také na jevišti. Ještě teď se mnoha lidem při vyslovení jména Jan Pivec vybaví film Muži nestárnou. V něm se herec v roli Stáni Jarského postupně dvoří ženám tří generací, aby si nakonec namluvil vnučku své první lásky. Život je však neotřelý scenárista. Pivec se při natáčení skutečně zamiloval, do představitelky slečny Jiřinky, krasavice Jany Romanové. Život s ní však zřejmě nebyl tak romantický jako ve filmu. Jeho manželství s půvabnou Janou netrvalo dlouho. Ta později emigrovala do Anglie. V šedesátých letech, v době určitého politického uvolnění, mohla Romanová navštívit Prahu. Jan Skopeček byl svědkem, jak se jednoho dne náhle objevila v libeňském divadle. A Jan Pivec se projevil jako skvělý herec a galantní muž. Bouřlivě vykřikoval: "Jéžiš, Janičko, no ty báječně vypadáš!" A sázel jednu lichotku vedle druhé. A Jana mu oplácela stejnou mincí a říkala, jak je ráda, že ho vidí, a jak mu to sluší. Asi po deseti minutách Pivec přehodil výhybku: "Víš Jano, já jsem opravdu rád, že jsi za mnou přišla, ale dnes je tady moje žena a ta je děsně žárlivá. Běž si, prosím tě, raději sednout do divadelního klubu." Romanová poslechla. A když se za někdejší romantickou Jiřinkou z filmu Muži nestárnou zavřely dveře, Pivec si ulevil: "Ježišmarjá, ta zestárla, ta vypadá. A co to má na sobě? Vždyť je z ní učiněný strašidlo." Romanová mu však podle pamětníků v divadelním klubu nezůstala nic dlužna. "Prokristapána, ten Honza ale ztloustnul. A jak je už starej a ošklivej!" A taková to byla velká láska. Na stříbrném plátně i v životě. Navzdory představám diváků, které byly ovlivněny hlavně filmem Muži nestárnou, Jan Pivec nebyl nikdy žádným donchuánem. "Za to příšerný škrťa na peníze," tvrdí Jan Skopeček o herci, kterého tak miloval díky jeho hereckému umění. Pivec si prý třeba koupil na představení jednu limonádu, protože se potil a potřeboval pořád pít. Po představení mu v láhvi zbylo tak málo, že to sotva zakrylo dno. Přesto si herec tu trošku schoval u paní rekvizitářky v lednici s tím, že si ji tam nechá na příště. Jednou jel soubor na jakýsi zájezd a Jan Pivec kousek za Prahou začal úpět, že se musí vrátit ihned domů. Nikdo nechápal proč. A herec začal cosi říkat o velké škodě, která by jej neminula, kdyby autobus s herci nezměnil směr. A jak si přál, tak se i stalo. Pivec zapomněl na balkoně jablka a obával se, že zmrznou. V Praze pak vletěl do bytu jako tajfun, a když zjistil, že žena má v bytě dámskou společnost a na jablka také zapomněla, začal bědovat a vyčítat jí rozmařilý život. Takovým historkám se pak všichni společně smáli. Jan Skopeček však ještě teď po padesáti letech slyší Pivcův smích z dramatizace románu Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík. Pivec vůbec nevyšel na scénu Národního divadla nebo se po ní pohyboval jen potmě. Jeho celá role byl ďábelský smích německého plukovníka. "Je to už padesát let, a já ten chechtot pořád slyším," tvrdí Jan Skopeček.
Na Pivce se chodil dívat ještě jako mladík do Národního divadla. A viděl jej tam snad ve všech jeho rolích. Osobně se s ním seznámil v tehdejším Divadle S. K. Neumanna. Když onemocněl Jan Werich, který měl hrát Falstaffa, divadlo nabídlo roli Janu Pivcovi. Tehdy se s tímto velkým hercem Jan Skopeček setkal poprvé také na jevišti. Ještě teď se mnoha lidem při vyslovení jména Jan Pivec vybaví film Muži nestárnou. V něm se herec v roli Stáni Jarského postupně dvoří ženám tří generací, aby si nakonec namluvil vnučku své první lásky. Život je však neotřelý scenárista. Pivec se při natáčení skutečně zamiloval, do představitelky slečny Jiřinky, krasavice Jany Romanové. Život s ní však zřejmě nebyl tak romantický jako ve filmu. Jeho manželství s půvabnou Janou netrvalo dlouho. Ta později emigrovala do Anglie. V šedesátých letech, v době určitého politického uvolnění, mohla Romanová navštívit Prahu. Jan Skopeček byl svědkem, jak se jednoho dne náhle objevila v libeňském divadle. A Jan Pivec se projevil jako skvělý herec a galantní muž. Bouřlivě vykřikoval: "Jéžiš, Janičko, no ty báječně vypadáš!" A sázel jednu lichotku vedle druhé. A Jana mu oplácela stejnou mincí a říkala, jak je ráda, že ho vidí, a jak mu to sluší. Asi po deseti minutách Pivec přehodil výhybku: "Víš Jano, já jsem opravdu rád, že jsi za mnou přišla, ale dnes je tady moje žena a ta je děsně žárlivá. Běž si, prosím tě, raději sednout do divadelního klubu." Romanová poslechla. A když se za někdejší romantickou Jiřinkou z filmu Muži nestárnou zavřely dveře, Pivec si ulevil: "Ježišmarjá, ta zestárla, ta vypadá. A co to má na sobě? Vždyť je z ní učiněný strašidlo." Romanová mu však podle pamětníků v divadelním klubu nezůstala nic dlužna. "Prokristapána, ten Honza ale ztloustnul. A jak je už starej a ošklivej!" A taková to byla velká láska. Na stříbrném plátně i v životě. Navzdory představám diváků, které byly ovlivněny hlavně filmem Muži nestárnou, Jan Pivec nebyl nikdy žádným donchuánem. "Za to příšerný škrťa na peníze," tvrdí Jan Skopeček o herci, kterého tak miloval díky jeho hereckému umění. Pivec si prý třeba koupil na představení jednu limonádu, protože se potil a potřeboval pořád pít. Po představení mu v láhvi zbylo tak málo, že to sotva zakrylo dno. Přesto si herec tu trošku schoval u paní rekvizitářky v lednici s tím, že si ji tam nechá na příště. Jednou jel soubor na jakýsi zájezd a Jan Pivec kousek za Prahou začal úpět, že se musí vrátit ihned domů. Nikdo nechápal proč. A herec začal cosi říkat o velké škodě, která by jej neminula, kdyby autobus s herci nezměnil směr. A jak si přál, tak se i stalo. Pivec zapomněl na balkoně jablka a obával se, že zmrznou. V Praze pak vletěl do bytu jako tajfun, a když zjistil, že žena má v bytě dámskou společnost a na jablka také zapomněla, začal bědovat a vyčítat jí rozmařilý život. Takovým historkám se pak všichni společně smáli. Jan Skopeček však ještě teď po padesáti letech slyší Pivcův smích z dramatizace románu Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík. Pivec vůbec nevyšel na scénu Národního divadla nebo se po ní pohyboval jen potmě. Jeho celá role byl ďábelský smích německého plukovníka. "Je to už padesát let, a já ten chechtot pořád slyším," tvrdí Jan Skopeček.
