Sýrie, objevující se na mapách západního zájmu vždy jen na chvilku, vesměs po opakovaném konfliktu s Izraelem, a hned zase mizící za závojem našeho zapomnění, se v posledních dvou letech opět navrátila do normálu nového Blízkého východu.
Ten je – namísto neměnných tváří diktátorů staré předvídatelné doby minulého století – po arabském jaru plný tváří mužů, kteří teď buď bojují o udržení moci na nějaké části svého víceméně teoretického území vlastního státu (syrský prezident Bašár al-Asad, jemenská či libyjská vláda), anebo se snaží svoji dočasnou pozici přeměnit v něco trvalejšího, co nebude záležitostí jednoho volebního cyklu, jako je tomu v západních demokraciích (například egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí či saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán).
