Zimní válka. Úporná finská obrana odkryla pravou tvář Stalinova režimu

Je to jeden z příběhů odvahy a symbolů boje proti přesile. Ve Finsku vůbec poprvé narazilo tažení dvou agresivních velmocí - nacistického Německa a SSSR - které za rok a půl přemohly Československo, Polsko, Rakousko i pobaltské země. Finové v „zimní válce“ proti Sovětům ztratili území, udrželi ale vlastní stát.

Výkladů, čím vším byla Talvisota, jak Finové říkají zimní válce se SSSR z let 1939-1940, lze najít mnoho. Do jaké míry vedla nacistické Německo k podcenění Rudé armády a naopak do jaké míry pomohly sovětským vojákům drahé zkušenosti z Finska v pozdějších bojích s wehrmachtem, je dodnes tématem publicistů a historiků.

Rozhodně to ale byl nerovný střet slabé demokratické země s komunistickým agresorem, jehož vojenská převaha byla na papíře zcela zdrcující. Přesto nestačila. Finsko světu ukázalo, že počet děl a tanků není zdaleka jediným kritériem, které rozhoduje války.

Kořeny sympatie k Německu

Finům v roce 1917 přišel vhod rozpad ruské říše, v níž tvořili autonomní, postupně rusifikované velkovévodství a nárazníkové pásmo pro případnou obranu hlavního města Petrohradu. Vyhlásili nezávislý stát, což ruští bolševici, mající plné ruce práce s převratem, rychle uznali. Ovšem brzy začali exportovat revoluci a podporovat „rudé“ Finy v občanské válce o charakter nového státu.

Na rozdíl od Ruska ale ve Finsku vyhráli „bílí“, k čemuž jim znatelně vojensky pomohlo Německo. Z té doby pocházející afinita k Německu, sdílená značnou částí finské střední třídy a inteligence, se později Finsku málem stala osudnou.

Ve 20. letech ale o Německo ještě nešlo a Finové se Sověty si k napětí bohatě vystačili. Finsko podporovalo separatisty na ruské straně hranice, kteří se chtěli odtrhnout od Moskvy, Sověti zase poskytovali zázemí a pomoc exilovým finským komunistům, kteří proti finské vládě vedli teroristický boj.

Jakýpak neutrální fašista?

Kvalitativní změnu do vztahu obou zemí tak nevnesl formální pakt o neútočení, uzavřený v roce 1932, ale Stalinova paranoia z obklíčení nepřáteli - Polskem a Německem na západě a Japonskem na východě. Finská vláda - ústy propagandy „reakcionářská fašistická klika“ - by mohla poskytnout nástupní prostor pro útok na Leningrad! Že Helsinky deklarovaly neutralitu, sovětského vůdce nezajímalo. Jakýpak neutrální fašista?

Sověti přišli s územními nároky, které po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop (jehož tajná doložka jim Finsko přiřkla coby sféru vlivu) vystupňovali. „Navrhli“ předání opevněné Karelské šíje, některých ostrovů a stavbu sovětské základny u Helsinek. Finové ale na rozdíl od pobaltských států odmítli. Doufali v neprostupný pohraniční terén, schopnosti vrchního velitele, bývalého carského generála Carla Gustava Emila Mannerheima - a v zázrak.

Válka začala poté, co Sověti ostřelovali z děl vlastní pohraničníky a obvinili z toho Finy (později to přiznal Chruščov). Události vzaly rychlý spád: označení Finů za nepřátele, ultimátum na stažení zbraní od hranic, přerušení diplomatických vztahů. Třicátého listopadu 1939 vpadla sovětská armáda do Finska a bombardovala Helsinky.

Khaki uniformy a Molotovovy „koše s chlebem“ proti koktejlům

Sovětský svaz, vyloučený za agresi ze Společnosti národů, nasadil proti Finsku čtyři armády o 22 divizích a několika samotných tankových brigádách, tedy větší sílu, než Finové očekávali. Na počátku bojů měli Sověti převahu až 3:1 v počtu vojáků, 30:1 v počtu letadel a 50:1 v počtu tanků. Na druhou stranu podcenili protivníka i počasí, velitelský sbor byl ochromen stalinskými čistkami a na zimní válku nebyli připraveni. Scházely zimní stany, vojáci neuměli lyžovat a v khaki uniformách byli odkázáni na pohyb po cestách.

Rudá armáda koncentrovala útok na Karelské šíji, opevněné „Mannerheimovou linií“. Další útoky v těžkém terénu severně od Ladožského jezera byly silnější, než Finové čekali. (Kliknutím mapu zvětšíte.) Zdroj: Akademie West Point

Finům kromě odhodlání a velitelského sboru nezdecimovaného čistkami a neochromeného politruky pomáhal těžký terén znemožňující blitzkrieg v německém stylu. Zimu snášeli mnohem lépe než nevybavení Sověti a dlouhé noci vedle omezení sovětského letectva umožňovaly útoky ve stylu „udeř a zmiz“ vojákům na lyžích. Činili se i odstřelovači.

Prakticky úplně však Finům chyběly tanky, protitankové a protiletecké zbraně či munice do děl. Rovněž měli nedostatek pěchotních zbraní a střeliva.

První fázi války, kterou sovětský velitel Kiril Mereckov hodlal vyhrát za dva týdny, přesto rozhodly faktory hrající ve prospěch Finů. Nezkušení a nevybavení sovětští vojáci mrzli v teplotách klesajících té zimy k -40 °C, umírali při nekoordinovaných útocích proti Mannerheimově linii i severně od Ladožského jezera. Tam se Finům dařilo pronikající a početnější sovětské síly rozdělit a postupně vyhladovět, pobít či obrátit na ústup.

Ránu sovětské prestiži léčila propaganda: záludného protivníka podporuje tisíc elitních amerických pilotů, Mannerheimova linie je nejsilnější na světě, navíc to počasí... Nálety na finská města označil Molotov za shoz košů s chlebem. Finové po prolhaném ministrovi pojmenovali zápalné lahve, jimiž (se značnými ztrátami pěchoty) ničili sovětské tanky (více o Molotovovu koktejlu čtěte zde).

Vývoj územních zisků a ztrát Finska za druhé světové války

Když to nešlo silou, půjde to větší silou

Pokračovací válka

Konec války neznamenal konec sovětského vměšování do vnitřních věcí Finska (např. podněcování nepokojů sovětskou ambasádou, veto na prezidentské kandidáty či snaha o zákaz exportu finského niklu do Německa). Tento tlak, odříznutí obchodních vazeb k Západu po pádu Norska a Dánska a extrémně tíživá hospodářská situace Finska po zimní válce přiměly Helsinky ke hledání strategického partnera v Berlíně.

Finové navázali s Německem vojenskou spolupráci, vymínili si ale, že se oni ani síly wehrmachtu v severním Finsku nepřipojí k útoku na SSSR, nebude-li Finsko znovu napadeno. To se stalo rychle. Už tři dny po útoku nacistů na SSSR bombardovaly stovky sovětských letadel finská města.

Finské armádě se onoho roku 1941 podařilo získat zemi ztracenou v Zimní válce i nějaké území navíc, do hloubi SSSR se však nepustila a důležitou zásobovací železnici z Murmansku na jih, kudy proudily spojenecké zásoby, Sověti udrželi. V roce 1944 Rudá armáda zahájila útok a zatlačila Finy zpět do hranic z roku 1940. Po úporných obranných bojích Finové dokázali frontu stabilizovat a uzavřít se SSSR separátní mír. Cenou za něj byl závazek válčit proti zbylým silám wehrmachtu v Laponsku, neutralita země a platba 300 milionů dolarů reparací Sovětům.

Sověti se z fiaska poučili. Zreorganizovali své síly, na Karelské šíji namísto desítky divizí rozmístili 26, zlepšili součinnost tanků a pěchoty a rozhodli se obranu namísto nekoordinovaných útoků prolomit soustředěným úderem.

Po deseti dnech nepřetržitých bojů se jim to v únoru povedlo. Mannerheim poté svým unaveným vojákům vydal rozkaz k ústupu na záložní pozice.

Na klíčovém bojišti tak bylo rozhodnuto, s blížícím se jarem se nicméně všem hodilo ukončit boje. Finům, protože byli beznadějně vyčerpaní a zvažovaná britsko-francouzská intervence zůstávala kvůli nesouhlasu Norů a Švédů s průjezdem vojsk v říši snů. Sověti se zase báli, že se jejich těžká technika po oblevě utopí ve finských bažinách. A nacisté kvůli dodávkám železné rudy potřebovali co nejstabilnější Švédsko.

Obě země tak 12. března podepsaly v Moskvě mír. Podmínky byly tvrdé, Finsko muselo odstoupit více území, než Sověti žádali před válkou, včetně druhého největšího města Viipuri (dnes ruský Vyborg) a ztratilo třetinu předválečné ekonomiky. Stalina ale severské dobrodružství stálo více než 300 tisíc mužů (pětinásobek finských ztrát) a pakliže počítal s tím, že Finsko pohltí - stejně jako Estonsko, Lotyšsko a Litvu - pak neuspěl. Původní agresor, tedy SSSR, však ze druhé světové války na rozdíl od Finska vyšel jako vítěz.