Byl jste postřelen na Majdanu. Jak se to stalo?
Přesně před rokem a pěti dny mě na Majdanu v Instituské ulici střelil snajpr. Byla to opravdu těžká situace. Než mě zdravotníci převezli do nemocnice, ztratil jsem tři a půl litru krve. V mém těle je přitom normálně 4,5 litru. Byla to velmi kritická situace, střela byla velmi vážná. Zasáhla mě do pravé kyčle a prošla prakticky celým tělem až k levé noze.
Co si z toho vybavujete?
Pamatuji si všechno až do chvíle, kdy mě převezli do nemocnice. Byla to zhruba hodina. Když mě ten snajpr střelil, říkal jsem si: „To je konec, chlape. Šel jsi na Majdan pomáhat, a teď sám potřebuješ pomoc.“ Vystřelili dvakrát. Měl jsem hrozné bolesti. Cítil jsem, jak mě někdo chytil a odtáhl mě do bezpečí. Křičeli: „Doktora! Doktora! Pomozte nám!“. Pak přišel zdravotník, dobrovolník. Dali mi nějakou injekci proti bolesti, ale ta byla tak strašná, že to nepomohlo.
Vasil Halamaj
|
Hrozilo tedy, že zemřete?
Ano. Když mě doktoři poprvé operovali, řekli mým kamarádům: „Je nám to líto, ale na 95 % se nedožije rána.“ Takže byla jen pětiprocentní šance. Ale jsem stále naživu. Další den provedli další malou operaci a třetí den jsem otevřel oči.
Další den už se mě doktor mohl zeptat, jak mi je, co se stalo. Ptali se mě, jestli cítím bolest. Necítil jsem ale nic, dali mi velmi silné léky proti bolesti. Také jsem vůbec necítil nohy. Dostal jsem tolik transfúzí, úplně mi vyměnili krev, na Ukrajině jsem podstoupil celkem tři operace. Moje levá noha byla dvakrát větší než ta pravá, chtěli mi ji amputovat. Ale díky Bohu už je všechno v pořádku.
Z práce rovnou na barikády
Účastnil jste se protestů pravidelně?
Ve Lvovské oblasti jsme měli dvě základny Berkutu a dalších speciálních jednotek, které jsme obsadili a zabarikádovali. Chodil jsem z práce přímo tam, zůstával jsem tak do dvou nebo do tří hodin ráno. V tu chvíli jsem si říkal, že bych měl přece jen spát aspoň dvě hodiny. Bylo patnáct stupňů pod nulou, ale věděli jsme, že tam musíme zůstat a udělat všechno pro to, abychom pomohli i těm, kdo jsou na Majdanu. Vybírali jsme peníze, ale i jídlo nebo boty.
Postřelili vás však v Kyjevě. Jak často jste jezdil na Majdan?
V den, kdy mě postřelili, jsem tam byl teprve podruhé. Poprvé to bylo 10. prosince, kdy Berkut vyhnal lidi z centra Kyjeva. Tehdy jsem byl jeden z prvních, kdo věděli, co se děje. Šel jsem k sídlu vlády a zjistil jsem, že jdou na nás. Bylo to v noci, na Majdanu nebylo moc lidí. Bojovali s námi, ale nestříleli. Měli slzný plyn a granáty, ale tehdy ještě nestříleli.
Jak vás vybrali k převozu do České republiky?
Byl jsem ve vážném stavu. Říkali mi, že v České republice je dobré zdravotnictví, protože na něj dává vláda dost peněz. Na Ukrajině máme stejně dobré lékaře, jako jsou ti vaši, ale situace ve zdravotnictví je strašná. Tehdy začali zraněné převážet do Polska, Litvy, Německa a Izraele.
Moje sestra mluvila s lékaři ze zahraničí, také s Čechy. Zavolala na české velvyslanectví, kde jí řekli, že budou vybírat lidi k převozu do českých nemocnic. Můj stav byl napřed příliš vážný na převoz, šestého března to ale vyšlo a přiletěl jsem do Prahy, do Vojenské nemocnice.
Vasil Halamaj na titulní straně italského časopisu Internazionale.
Jak dlouho jste se tu léčil?
Čtyři měsíce.
Místo spánku čtení zpráv
Rozhovor spolu sice vedeme v angličtině, ale vím, že umíte i česky. To jste se naučil v nemocnici?
Naučil jsem se to tady. Nevěděl jsem, že tu budu tak dlouho, ale začal jsem se učit česky, protože doktoři sice většinou umí anglicky, ale o dalších zdravotnících to neplatí. A tak jsem si řekl, že když mi Češi chtějí pomoci, měl bych se naučit česky.
Díval jsem se na zdejší televizi, poslouchal, co lidé říkají v určitých situacích. Také jsem zjišťoval, která slova není radno používat, protože v ukrajinštině jsou sice normální, ale v češtině jsou sprostá.
Muselo být těžké sledovat dění na Ukrajině z dálky.
Ano, to bylo velmi těžké. Byl jsem naštvaný kvůli ruské okupaci Krymu. Tvrdili, že se všichni chtějí stát součástí Ruské federace, ale posílali k nám Rusy, podpláceli Ukrajince, dělali potíže v Oděse, Mykolajivu, Doněcku a Luhansku. A pak rozdali zbraně a přivedli vojáky. A teď máme na východě Ukrajiny válku.
V noci jsem kvůli silným bolestem skoro nespal, jen tak hodinu, dvě denně. Celou dobu jsem místo toho hledal na internetu zprávy. Ale věděl jsem, že musím být silný a vrátit se domů, abych se na tom boji mohl také svou troškou podílet.
Takže jste se snažil vrátit co nejrychleji domů?
Ano. Po rehabilitaci jsem se vrátil domů a stal se dobrovolníkem. Dělám dál svou práci, po ní však jsem ještě skoro do noci v nemocnici, kde pomáhám raněným vojákům.
Je snadné říct, že za střelbu může Rusko
Co si myslíte o vyšetřování střelby na Majdanu? Prezident Porošenko obviňuje Rusy...
Je to velmi špatná situace. Mluvil jsem s generálním prokurátorem Jaremou, stejně jako teď mluvím s vámi. Řekl, že na tom pracují, ale na tolik práce mají málo lidí. Rok poté se nic nezměnilo. Členové Berkutu, kteří stříleli, utekli do Ruska nebo jiných zemí. Porošenko slíbil, že najdou ty, kdo po nás stříleli, ale moc nevěřím, že to dokáže.
Krize na UkrajiněROK OD MASAKRU: Střelba na Majdanu stále není vyšetřená ANALÝZA: Rusko Ukrajinu ostřelovalo ze svého území RUSOVÉ: V Donbasu bojují, vyfotit se nenechají ZAORÁLEK: Mise OSN na Ukrajině je nereálná DEBALCEVE: Chaotický ústup z obleženého města ZBROJAŘI: Vývoz zbraní z ČR embargo nezastavilo MINSK: Státníci po 17 hodinách dohodli příměří SAVČENKOVÁ: Ukrajinská pilotka hladoví v ruské vazbě |
Pro něj je lepší říct, že to byli Rusové, protože jsou v Rusku, kam na ně nedosáhneme. Kdo ale vydal rozkaz ke střelbě? Rusové ne, podle mě to byl Janukovyč nebo tehdejší ministr Zacharčenko. Musíme to vědět, protože tolik lidí zemřelo na následky střelby, a nezabíjeli tam jen snajpři. Máme víc otázek než odpovědí.
Objevují se i spekulace o tom, že stříleli i někteří demonstranti. Co si o tom myslíte?
Nemyslím si, že demonstranti stříleli. Měli jsme kameny, molotovovy koktejly, ale neměli jsme pušky. Viděl jsem na vlastní oči, když Berkut střílel po lidech. Je těžké dopátrat se toho, kdo střílel, protože jsem ve válce a vláda říká, co všechno má přednost. Ale doufám, že ti, kdo po nás stříleli, půjdou do vězení.
Jak hodnotíte ten rok, který od svržení Janukovyče uplynul?
Byl velmi těžký, ale nejdůležitější je, že se mění smýšlení a srdce lidí. Jsme Ukrajinci, silný a hrdý národ. Můžeme udělat vše, co chceme. Neměli jsme dobrou armádu. Měli jsme sice silné a statečné vojáky, ale neměli jsme munici, techniku a tak dále. Kdybychom je měli, dokážeme Rusy vyhnat. Máme ale problémy. Korupci na všech úrovních. Lidé ale nyní chápou, že sami bojovat proti systému a hodně změnit. Ale musíme bojovat, změnit sebe a pak i Ukrajinu.
Četla jsem, že jste kandidoval ve volbách.
To je pravda. Ale chápejte, jsem jen chlapík, který za sebou nemá žádnou velkou instituci, nemám peníze na žádnou kampaň. Z šestnácti kandidátů jsem byl v našem regionu šestý, to není špatný výsledek.
Takže jste nebyl zvolen?
To ne, ale do budoucna mám velké plány. Děkuji Bohu, že mě nechal naživu, a můžu je uskutečnit.
Kyjevská revoluceBoje na Majdanu v únoru 2014     |
Nakonec zvítězíme
Kde podle vás bude Ukrajina za rok?
Myslím, že rok 2015 bude ještě těžší než ten předchozí, protože na našem území máme ruské vojáky, kteří se nezastaví. Musíme být silní a zastavit je společně. I ekonomicky jsme na tom špatně, jsme v hluboké krizi. Věřím ale, že se to spraví, i když tento rok bude pro všechny velmi těžký. Nakonec zvítězíme.
Důvěřujete současné vládě? Myslíte si, že krizi zvládá dobře?
Ne. Moc mluví. Říkají, že bude všechno v pořádku. Tak pro to něco dělejte! Mluví o reformách, ale žádný plán nemají. Mají říct, že se zítra stane to, to a to. Bude to sice těžké, protože jsme ve válce, ale je to nutné. Nic takového od nich ale neslyšíme. Říkají jen, jak je to těžké. Musíme sami něco začít dělat, bez toho nám nikdo jiný nepomůže. Reformy musí být radikálnější, vláda silnější.
Janukovyč prohlásil, že se chce vrátit na Ukrajinu. Má se kam vracet?
Myslím, že by se chtěl stát prezidentem Doněcké a Luhanské lidové republiky. Podle mě mu ale lidé nevěří. Chtějí mír, to je všechno. Nejspíš zůstane v Rusku. Až ho tam nebudou potřebovat, zabijí ho.
První skupina raněných Ukrajinců přiletěla do České republiky loni v únoru:
28. února 2014 |
