Stalo se to už před lety, ten okamžik si však pamatuje dodnes velmi živě. Společně s kolegy jel domluvit rozšíření humanitárních projektů do oblasti, kde Lékaři bez hranic v Súdánu ještě nepůsobili. Jeden z úseků cesty kontrolovala místní vojenská frakce, která na kontrolních stanovištích rozestavěla ozbrojené děti.
Ondřej HorváthPro Lékaře bez hranic pracuje od roku 2007, předtím byl rok a půl na misi v Afghánistánu s Člověkem v tísni. Své první mise absolvoval jako logistik, nyní působí na pozici koordinátora projektů, který je zodpovědný za bezpečnost a koordinuje jednotlivé složky týmu (lékařský personál, logistici, administrátoři). Působil v Súdánu, Keni, Barmě, Pákistánu, Somálsku, Sýrii, při své poslední misi vedl budování dětské nemocnice v ebolou postižené Libérii. |
„Na těch dětech, jedenácti až čtrnáctiletých, vidíte, že jejich uvažování je jiné. Toto bylo už o strach. Naštěstí se to s nimi podařilo domluvit a vysvětlit, o co nám jde. A oni tu spoušť nezmáčkli,“ popisuje Horváth okamžik, kdy mu šlo o život.
Horváth má za sebou kromě Súdánu humanitární mise v Keni, Barmě, Pákistánu Somálsku či v ebolou postižené Libérii. Na začátku roku 2014 strávil tři měsíce v Sýrii.
„Nebylo moc jednoduché se v tamní situaci orientovat, protože tehdy docházelo k množství bojů a šarvátek, přesto jsme byli v omezené míře schopni cestovat, vyhledávat osamocená lékařská zařízení a domlouvat dodávky lékařského materiálu,“ popisuje Horváth nesnadnou misi v zemi rozervané občanskou válkou.
Schůzky s džihádisty
V Sýrii vyjednával i s představiteli teroristických organizací jako je Islámský stát, fronta an-Nusrá či Ahrar aš-Šám. Při setkáních s těmito radikálními islamisty mu prý o život nešlo - dospělí lidé ve válečných konfliktech si podle něj více uvědomují význam lékařské péče a možná proto se s nimi dokážou humanitární pracovníci domluvit, i když pocházejí z jiného kulturního prostředí. „Život bojovníka je jednodušší, když ví, že v okolí je zařízení, kde jeho příbuzní mohou získat péči,“ soudí Horváth.
„Ti lidé, se kterými jsem se setkal, vyžadují respekt ke svému názoru, poslání. Oni na oplátku respektují vás, nikdy vám neopomenou poděkovat, že tam přijdete a snažíte se pomoc. Ale neopomenou vám říci, že pokud se zpronevěříte základním principům, které oni vyznávají, tak s vámi velmi tvrdě zametou,“ vysvětluje.
Schůzku s místním vůdcem islamistických milic si ale nemůže sjednat kdekdo, Horváth musel dostat doporučení od vesnických stařešinů. „Většinou jsou to velmi milí chlapíci, kteří mají nejaktivnější léta za sebou. Je velmi příjemné a zároveň velmi důležité si s nimi popovídat, představit se a říci, co člověk dělá,“ popisuje.
„Schůzky jsou plné vřelých slov, je to velmi milé. Není to úplná láska, ale minimálně tam není nepřátelství. Na nepřátelství je čas až později, pokud se něco pokazí,“ popisuje Horváth. Při jednání s místními mu podle něj hrál do karet fakt, že pochází z Česka a ne ze Spojených států či Velké Británie.
Na počátku loňského roku Islámský stát zajal třináct pracovníků Lékařů bez hranic, přestože humanitární organizace měla s radikály dohodnuté bezpečnostní záruky. Osm Syřanů propustili po několika hodinách, nicméně pět zahraničních členů mise strávilo v zajetí téměř pět měsíců. Organizace proto z oblastí pod kontrolou Islámského státu rychle evakuovala své zahraniční spolupracovníky a nadále misi řídí z Turecka.
Přežil ebolu, pak si rozkopal nohu
Z poslední mise se Horváth vrátil letos v květnu. Podílel se na otevření nové pediatrické nemocnice v Libérii, kde Lékaři bez hranic po epidemii eboly pomáhají s rekonstrukcí zdravotnického systému. Během epidemie zemřelo mnoho zdravotníků, z liberijského vzdělávacího systému přitom každý rok vzejde pouze asi patnáct lékařů.
„Během epidemie systém zcela zkolaboval. Problém byl v tom, že lidé, kteří šli k lékaři a neměli ebolu, skončili v ebolových centrech. Tam měli výbornou šanci se nakazit a posléze s největší pravděpodobností zemřít,“ popsal. V Libérii je proto podle něj potřeba obnovit důvěru ke zdravotnickým zařízením. „Nejhorší z mého pohledu bylo vysvětlit, že nemocnice, které se nyní otevírají, nejsou nebezpečné.“
Lékaři bez hranicMezinárodní humanitární organizace, která byla založena v roce 1971. Od roku 2006 působí i v České republice. V loňském roce česká pobočka získala od soukromých dárců téměř 67 milionů korun a dvoumilionovou dotaci od ministerstva zahraničí na projekt v Čadu. V roce 2014 vyjelo na 51 misí v 24 zemích 37 spolupracovníků organizace z Česka a Slovenska. Loňský rok ředitel české pobočky Pavel Gruber označil za „rok eboly“. Z 1 500 přeživších v Libérii se jedna třetina podařila zachránit díky Lékařům bez hranic. V letošním roce organizace mimo jiné provozuje tři lodě ve Středozemním moři, kde již zachránila kolem pěti tisíc běženců. |
Humanitární organizace proto zřídila kliniku, kde pacientům zajišťuje komplexní péči a lékaři zkoumají nejen jejich tělo, ale i duši. „Potkal jsem jednoho pacienta, který přežil ebolu. Oslavil to, dva či tři týdny žil úplně normálně a pak se jeden den probudil a začal bezmyšlenkovitě kopat do stolu. Kopal tak intenzivně, až si tu nohu úplně rozbil a musela mu ji uříznout,“ dokresluje Horváth psychická traumata lidí, kteří smrtící horečku přežili.
Vyléčení lidé mají problém se začlenit zpět do svého okolí. V Libérii je rozšířený mimo jiné náboženství i animismus a řada lidí se domnívá, že ebolu sesílá čarodějnice či ďábel. Pokud někdo přežil, značí to, že je s nimi spojen.
Věčně na cestách
Na zahraničích misích tráví Horváth až devět měsíců ročně. „Má žena je velice tolerantní a tuto moji zálibu nebo závislost chápe,“ říká. „Při propojenosti dnešního světa není problém někoho slyšet nebo i vidět na obrazovce. Při dlouhodobém využívání však člověk zjistí, že je v kontaktu, ale vlastně není. Dozví se věci, ale plnohodnotný kontakt to není,“ popisuje dlouhá období odloučení, kdy svojí ženu vidí jen přes Skype.
Do zemí, kde byl na misi, se poměrně často vrací a udržuje kontakt s místními lidmi. Připomíná však, že Lékaři bez hranic nejezdí do turisticky atraktivních míst. Lokality jsou to většinou buď suché a vyprahlé, nebo naopak velmi vlhké a bahnité.
Místní jsou si však všude podobní a mají podobné problémy. „Všichni tvrdí, že v době jejich rodičů bylo zboží málo, ale jakžtakž na to měli peníze. Dnes je extrémně málo peněz, ale ten kdo je má, může si koupit úplně cokoliv. Všude se lidé odklánějí od tradičního způsobu života a vlastně jim není jasné proč,“ shrnul.
