Co bylo náplní vaší práce v Libérii?
Působil jsem na severu v oblasti Foya a měl jsem na starosti výjezdový tým dvanácti osob, tři vozidla s jednou sanitkou pro pacienta, který se zabýval převozem pacientů do izolačních center.
Většinou to probíhá tak, že obdržíme telefonát, že v té a té vesnici máme případného pacienta. Dorazíme na místo, prověříme pacienta a v případě, že spadá do definice eboly, tak ho bezpečně přepravíme do centra. Skoro v každé vesnici je mobilní pokrytí a v izolovaných místech se vytvoří call centrum, kam mohou lidé z vesnic telefonovat. Ve chvíli, kdy nebyl výjezd, probíhalo školení zdravotnického personálu.
Petr MacekPetr Macek spolupracuje s organizací Lékaři bez hranic od roku 2006. V současné době je členem krizového týmu, který vyjíždí jako první na místa katastrof. Coby logistik a koordinátor působil mimo jiné v Sýrii, Angole, Sieře Leone, Čadu, Nigérii, na Haiti, Filipínách nebo v Iráku. Než začal pracovat pro neziskový sektor, zajišťoval v pojišťovně klientům asistenční služby v zahraničí. S Lékaři bez hranic naposledy zasahoval od konce září do listopadu na severu Libérie v oblasti Foya. Byl vedoucím výjezdové skupiny, která zajišťovala transport pacientů s podezřením na ebolu do izolační jednotky, dezinfekci infikovaných domů a bezpečné pohřbívání zemřelých. Je jedním ze dvou Čechů, kteří odjeli zápasit s epidemií eboly přímo do Afriky. Ještě na africké půdě i po návratu do Evropy prošel sérií bezpečnostních opatření, aby se prokázalo, zda se touto krvácivou horečkou nenakazil. |
Jak tedy vypadal váš běžný pracovní den?
Ráno se tým sešel na základně. Jestliže byl nějaký případ nahlášený v noci, připravila se vozidla a veškerý materiál, abychom byli schopní postarat se o čtyři až pět pacientů na jednom místě. Žádné převozy se během noci neprováděly, kvůli obtížnému pohybu po cestách to není možné.
Kolikrát denně jste vyjížděli k nahlášeným případům?
Někdy třeba jenom jednou, jindy i čtyřikrát.
Zasahoval jste i přímo u nakažených, nebo jen zpovzdálí řídil tým?
Já jsem byl vedoucí týmu a ten, který do budovy s pacientem vstupoval první. Zadával jsem instrukce, abych měl průběh celé akce pod dohledem. U úmrtí, a to byla jedna z nejnáročnějších věcí, bylo třeba odevzdat biologický vzorek. Odebírá se z úst zemřelého, musíte odebrat vzorek krve z dásní. Tohle jsem dělal já, to jsem nenechával na místním pracovníkovi.
Byl jste psychicky připraven na to, že budete něco takového dělat?
Tentokrát už ano, je to součást práce. U úplně první mise mě to ale překvapilo. Tehdy jsem dorazil do Angoly, lékařka mi ukázala, kde je márnice - bylo tam asi kolem osmi, devíti těl – a řekla mi, že tohle je teď moje starost. Že se musím postarat o pohřby. To byl velký šok, představoval jsem si spíš nějakou technickou část. Tenkrát to bylo náročné. Dneska už je to jednoduší.
Byl nějaký okamžik, který vás při nynější misi skutečně zasáhl?
Jedna z nejtěžších věcí byla, když mi první den po příjezdu ukázali celé zařízení a vzali mě na hřbitov, který kvůli ebole vznikl za městem. Pohřbívali se tam zesnulí z izolačních center. Člověk tam přijde a vidí ty řady hrobů, bylo jich tam víc než tři sta. Na každém je vždy uvedeno jméno a datum úmrtí. Dá se na nich sledovat, jak se nemoc šířila. První den tam byl jeden, druhý dva, pátý den dvacet, další čtyřicet. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaké to skutečně bylo.
Rodina si na to zvykla
Co vás vede k tomu tohle všechno podstupovat? A byla ona motivace stejná poprvé, jako je teď?
Jsem u Lékařů bez hranic asi osm a půl roku. Ta motivace ale zůstala stejná. I na začátku jsem to bral tak, že jsme ze země, která je bezpečná a kde - i když si tady každý stěžuje na podmínky, které tu máme - se máme víceméně dobře. A beru to tak, že je potřeba jít a pomoci někde, kde na tom stejně nejsou.
Co na to říká rodina?
Rodina si na to zvykla. Žena ještě do nedávna taky pracovala pro Lékaře bez hranic, takže pro to má pochopení. I když by si dokázala představit, že bych byl na jiné misi.
A když jste odjížděl poprvé? Co na to říkali třeba vaši rodiče?
Bylo to docela náročné. To byla Angola, kde zrovna zuřila cholera. Pro ně to slovo samozřejmě zní hrozně, takže se docela vyděsili, ale jak říkám, za ty roky si docela zvykli.
Nakazil jste se někdy nějakou nemocí od pacientů?
Musím to zaklepat, naštěstí jsem měl závažnější problémy pouze jednou. Tehdy to ale stálo za to. Onemocněl jsem horečkou dengue, která vlastně patří do stejné rodiny jako ebola. To bylo pár týdnů po zemětřesení na Haiti. Byl jsem v první skupině, která tam dorazila, a po měsíci a půl jsem onemocněl. Dopadlo to tak, že mě museli letecky přepravit do Dominikánské republiky na jednotku intenzivní péče.
Pracovní doba se nepočítá na hodiny
Jak vypadá provoz ebolového centra. Kolik hodin v průměru zdravotníci pracují?
To záleží, na jakém projektu jste. Když máte na starost nemocnici, tak ta běží samozřejmě 24 hodin denně. Pracovní doba se tam nepočítá na hodiny. To znamená, že s fyzickou prací skončíte, dejme tomu, v osm hodin, další dvě hodiny vyřizujete veškerou agendu spojenou s prací - statistiky, reporty a plánování.
Ve dvě hodiny v noci vám pak zavolají, že přestal v nemocnici fungovat generátor, a další čtyři hodiny strávíte tím, že se ho snažíte zprovoznit. Dny se ale můžou hrozně lišit.
Lékaři se střídají na směny?
Ano, víceméně na tři směny po osmi hodinách. Nechat dělat lékaře dvanáct nebo šestnáct hodin denně bez rotace se nedá, i když někdy v prvotní fázi projektu to tak vypadá. Jedna věc jsou pracovníci organizace a dobrovolníci. Pro místní pracovníky pak samozřejmě musíme dodržovat pracovní zákony a veškeré náležitosti.
Řada lidí si určitě kladu otázku, jak je ta práce placená?
Když jste dobrovolník, tak dostáváte příspěvek na zajištění domácnosti. To je ale asi jen patnáct procent platu běžného lékaře.
A vy jste dobrovolník, nebo jste zaměstnanec?
První tři roky jsem byl dobrovolník, potom jsem přestoupil do skupiny, která se specializuje na zvláštní výjezdy. Tito lidé už mají za sebou nějaké zkušenosti a musejí být dostupní do 24 hodin od nahlášení. Na misích strávím kolem deseti měsíců v roce, pak mám dva měsíce povinnou přestávku.
Jak dlouho běžně trvá jedna mise? Existuje nějaká horní hranice?
Mise můžou mít trvání od pár týdnů, jako ta spojená s ebolou, což je dáno hlavně kvůli psychické stránce. Na běžné mise však organizace požaduje minimálně tři až šest měsíců, někdy devět.
Když vyrážíte do vesnice, nevíte, kdo může být nakažený
Co bylo při práci na misi pro vás nejnáročnější?
V izolaci je to náročné vzhledem k tomu, kolik je tam pacientů a jak velký je tam nápor. U výjezdových skupin to ale může být ještě náročnější. V izolaci máte jasně dáno, kde je pacient a kde jste vy. Zatímco když dorazíte někam do vesnice, kde je podezření na nákazu, tak nevíte, kdo může být nakažený a kdo ne.
Jak na váš příjezd obvykle reagovali místní? Neměli z vás strach?
Většina výjezdů se odehrávala na základě toho, že nás někdo kontaktoval, takže už věděli, že jedeme. Přesto to probíhalo tak, že tým zůstal mimo vesnici, zatímco já jsem tam vstoupil s psychologem. Teprve ve chvíli, kdy populace souhlasila s tím, že zákrok můžeme provést, tak jsme tam vstoupili všichni. Ve chvíli, kdy tam bylo patrné nějaké napětí nebo populace reagovala špatně, tak se zákrok neprováděl a strávili jsme víc času přesvědčováním.
Epidemie ebolyGUINEA: S líbáním nebožtíků jsme skoncovali VIRUS: Co v těle způsobí ebola DOTAZNÍKY: Cestující v Ruzyni tápou LÉKAŘKA: Chvěly se mi ruce, přiznává PROTEST: Ghanu pobouřil zátah na studenta MÁM EBOLU: Vtipálek vyděsil celé letadlo POČTY: Kolik lidí může ebola zabít? EPIDEMIOLOG: V Evropě by ebola tolik nezabíjela |
Na místo jste vyráželi už v ochranných oblecích?
Ne, měli jsme na sobě pouze zelené lékařské obleky, boty, rukavice a brýle. Udržovali jsem si odstup od populace zhruba dva až tři metry. Ochranné obleky jsme si oblékali teprve ve vesnici, aby místní viděli, že se pod tím skafandrem ukrývají normální lidé, a nebáli se. V opačném případě to u některých jiných organizací vedlo třeba k útokům na pracovníky, protože jim lidé nevěřili.
Je nějaká maximální doporučená doba pro pobyt v ochranném obleku?
Snažili jsme se to držet kolem pětačtyřiceti, padesáti minut, což je standard. Bohužel v řadě případů se to protáhlo až na hodinu a půl.
Obleky se po každém zásahu likvidují?
Obleky, stejně jako většina věcí, která byla kontaminována, se pálí. Všechny věci, které byly kontaminovány, ať už zvratky nebo krví nakaženého, se automaticky spálily. Věci, kterých se dotýkal, ale dají se vyčistit, se čistily dezinfekčními prostředky. Pro hodně rodin to byl obrovský zásah do jejich majetku, když jsme jim zničili věci kvůli riziku přenosu. Měli jsme proto připravený takový solidární balíček, kde byla matrace, deky, oblečení a hygienické potřeby.
A pokud nakažený doma nemoci podlehl, jaký byl postup?
Důležité bylo zabránit kontaktu lidí s tělem. Vstoupili jsme do domu v oblecích a nabídli i členům rodiny, aby se také oblékli do obleku - aby mohli být svědky toho, co s tělem děláme, a nedocházelo k různým fámám. Po odebrání vzorku se tělo začalo dezinfikovat a připravil se bezpečnostní vak, do kterého se tělo vložilo.
Používají se dvojité vaky, aby byla zvýšena bezpečnost. Poté se tělo vyneslo ven z domu a dům se vydezinfikoval. Rovněž jsme nabídli rodině, zda chtějí vložit například nějakou osobní věc do vaku se zemřelým. Dost často to byly různé matrace, do kterých se tělo zabalilo. Poté se rodina mohla rozhodnout, jestli chtějí pohřbít blízkého na hřbitově u jejich vesnice. Když měli obavy, převezli jsme tělo na hřbitovy speciálně vytvořené pro oběti eboly.
Nesetkal jste se s tím, že by byly třeba snahy příbuzných tělo vyjmout a pohřbít ho svým rituálním způsobem?
U nás ne, ale vím, že po nějakou dobu docházelo k problémům s manipulací se zemřelými v Monrovii (hlavní město Libérie, pozn. red.). V oblastech, kde jsem byl já, tedy na severu, nebyl jediný takový případ. Strach tam byl docela veliký, protože v některých případech z deseti členů rodiny zemřelo třeba osm.
Na misi jste pod každodenním dohledem
Prošel jste po návratu do Česka nějakými zvláštními bezpečnostními opatřeními?
Na misi jste pod každodenním dohledem, to znamená, že si měříte teplotu dvakrát, třikrát denně, a sledujete, jestli nemáte příznaky. To samé probíhá i před odjezdem. První bezpečnostní prohlídka při odjezdu z Libérie je na letišti. V mém případě vedla cesta přes Casablanku, kde znovu procházíte kontrolou, pokud přilétáte z oblastí zasažených ebolou. Já jsem poté přiletěl do Ženevy, kde jsem skončil v univerzitní nemocnici na oddělení infekčních nemocí, kde jsem absolvoval další prohlídku.
Proč jste zakončil misi v Ženevě?
Protože pracuji pro centrálu v Ženevě, automaticky se tak po každé misi vracím tam. Mluvíte tam s psychologem, aby zjistil, jak se s tím vším vyrovnáváte, a mluvíte i s lékařským oddělením, které vás informuje, jak postupovat v případě, že by se nějaké příznaky projevily později. Sledují i to, z jaké jste země a jaká je vaše nejbližší referenční nemocnice - pro mě je to třeba ta Na Bulovce.
Kontaktoval jsem následně pražskou kancelář Lékařů bez hranic a ta dala vědět hygienické stanici a ministerstvu zdravotnictví, že se vracím. Ti mě kontaktovali po příjezdu. Jejich pracovnice přišla ke mně domů a dala mi další pokyny, jak se chovat v případě, že by něco nastalo.
Jak reagovalo vaše okolí na váš návrat?
Neměl jsem absolutně žádné problémy, ať už mezi kamarády nebo rodinou.
Budete se do Afriky vracet na nějakou další misi?
S největší pravděpodobností v polovině prosince. Buď to bude Libérie, nebo Sierra Leone. Závisí to na tom, kde bude v danou chvíli organizace potřebovat víc lidí.
Ebola, nejnebezpečnější nákaza dnešní doby:
