Na hranicích neklidného Náhorního Karabachu se už několik dní bojuje. Vnímáte to jako pouhou epizodu v tomto desítky let dlouhém konfliktu, nebo začátek většího střetu?
Na linii dotyku mezi Arménií a Ázerbájdžánem dochází periodicky k eskalacím a přestřelkám a většinou je to lokální záležitost. To, čeho jsme svědky teď, se rozhořelo do stavu, který bych se nebála označit za válku. Zapojuje se do ní jak Ázerbájdžán, tak Arménie. Vidíme obrovské množství vojenské techniky, vojáků, v obou zemích byla vyhlášena mobilizace. Síly, které jsou tam nasazeny, pohání konflikt ještě dál.
Souviselo s tím nějak ostřelování v létě? Můžeme tehdejší dění brát jako předvoj současných událostí, byť tehdy se týkalo trochu jiné oblasti?
Tady je důležité rozlišovat. Obvykle eskalace probíhá na linii dotyku mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem. V létě se to ovšem odehrávalo přímo na hranici mezi mezinárodně uznanými státy, Arménií a Ázerbájdžánem, což je neobvyklé.
Tereza Soušková Analytička Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Specializuje se na region východní Evropy, Ruska, Kavkazu a Střední Asie. Mimo jiné se zaměřuje na výzkum demokracie v postsovětských zemích a problematiku neuznaných států. Pracuje také jako šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika, který vydává Ústav mezinárodních vztahů v Praze. |
Tam střety většinou neprobíhají, ale hranice je z obou stran hlídaná, jsou tam rozesety vojenské posty i vojenská technika a jedna strana se obvykle snaží obsadit post té druhé. Pozorujeme to už od druhé poloviny 90. let. V roce 1994 skončila válka, potom se konflikt ještě jednou rozhořel v roce 2016 a v době mezi tím se odehrávaly lokální přestřelky.
To, co vidíme teď, se víc blíží právě k roku 2016 nebo otevřené válce z roku 1994. Je to něco nového i vzhledem k nasazené technice a přístupu obou zemí. Dění z července můžeme vnímat jako jistý předvoj, protože tehdy naplno vyhřezla frustrace ze situace, která je už skoro dvacet let stejná.
Proč vyhřezla zrovna teď? Je za tím ještě nějaký další důvod?
Souvisí s tím domácí i mezinárodní situace. Pozornost světa je upřená jinam, řeší se Bělorusko, ve Spojených státech se zase věnují volbám. Je možné, že to bylo vyhodnoceno tak, že nyní je správný čas podniknout nějakou takovou akci.
A když se podíváme na vnitropolitickou situaci v Ázerbájdžánu, vidíme desetiletí vlády jednoho klanu, jehož popularita také upadá a legitimita se vyčerpává. Mobilizace na základě nacionalismu a upozorňování na to, že my tady máme válku, už také ztrácí na síle.
28. září 2020 |
Na druhé straně jsme zvlášť v červenci viděli, že ázerbájdžánští občané veřejně vystupovali s požadavky k zajištění historické spravedlnosti. Požadovali, aby Ázerbájdžán zabral území, které považuje za své historické a kulturní dědictví.
Tehdy lidé otevřeně volali po válce.
Přesně tak. V Baku se na hlavním náměstí sešlo několik tisíc občanů, kteří velmi hlasitě požadovali od politické elity, aby zahájila válku za znovudobytí Náhorního Karabachu. Tehdy byli občané radikálnější než oficiální postoje vlády. Je možné, že se to od té doby proměnilo.
I Turecko okamžitě po zahájení bojů řeklo, že Ázerbájdžán podpoří jakýmikoliv prostředky, a to i vojensky. Což je také novinka, protože dřív se Turecko neangažovalo. Sice vždy podporovalo Ázerbájdžán, ale konflikt o Náhorní Karabach stál stranou jejich vzájemných vztahů.
Do situace mluví i Rusko, ovšem mnohem zdrženlivěji než Turecko. Zůstane mu podle vás tento postoj?
Rusko se považuje za regionální velmoc a má pocit, že má právo mediovat či řešit ten konflikt. Je spojencem Arménie, ale má dobré vztahy i s Ázerbájdžánem. Snaží se to vyvažovat a zároveň prosazovat své zájmy.
Z jeho pohledu by bylo ideální buď situaci vyřešit tak, aby to vyhovovalo ruským zájmům, nebo to nechat tak, jak to je, tedy v zamrzlém konfliktu. Pak totiž může rozehrávat svou hru na Kavkaze. Rusko má obě želízka v ohni a když to pro něj bude výhodné, může se přiklonit na jednu nebo na druhou stranu.
V Náhorním Karabachu dál zuří boje, Arménie a Ázerbájdžán se ostřelují |
Konflikt je zamrzlý už desítky let. Připomeňme si, o co tam jde. Jaká je teď situace?
Náhorní Karabach je „republika“, kterou vyhlásili etničtí Arméni v 90. letech, ale nikdo ji neuznal, a to ani Arménie. V důsledku války odtamtud odešli všichni ázerbájdžánští občané a v současnosti tam žijí jen Arméni. Náhorní Karabach je ve velmi úzkém spojenectví s Arménií, které tento stav vyhovuje. Jejím zájmem je, aby byl Karabach arménský a aby se tomuto stavu dostalo mezinárodního uznání.
Po připojení oblasti Arménie netouží?
Zájem o připojení tam nezaznívá, ale ono to není ani potřeba. Mezi Náhorním Karabachem a Arménií nejsou žádné hranice, celá oblast je průjezdná, nepotřebujete víza, není tam jiná měna, nemluví se jiným jazykem a fluktuace lidí přes hranici je velká. Kdyby tedy došlo k připojení Karabachu k Arménii, změna by byla jen formální, ale tamní život by to neovlivnilo. Arménie Karabach tak jako tak podporuje, a to i finančně.
30. září 2020 |
Je tento spor čistě etnický či národnostní, nebo jsou tam i další zájmy? Třeba nerostné suroviny nebo jiné bohatství?
Oblast nemá strategický význam z hlediska surovin, ale identity. Jde o vztah k té zemi. Obě strany ji považují za součást své identity, označují ji za zemi svých předků. A v takovou chvíli nemůžete dělat ústupky. Nemůžete zemi rozdělit na půl a říct „my si vezmeme tuhle část a vy tuhle“. Proto je to v současnosti neřešitelná situace.
Výhra jednoho bude vždy prohrou druhého a každý ústupek bude na úkor vlastní identity, což by se bralo jako zrada vlasti. V minulosti byly pokusy o vyřešení konfliktu tímto způsobem, ale nesetkaly se s úspěchem. Dnes je nálada na obou stranách taková, že ani jedna nechce ustoupit.
Bavíme se o pohledu Arménie a Ázerbájdžánu. Ale jak to vnímají lidé přímo v Náhorním Karabachu? Nejsou už unavení z toho, že je nikdo na světě neuznává a oni tak mají omezené možnosti?
Otázka uznání Náhorního Karabachu pro ně není hlavní téma. Všichni mají arménský pas a mohou vycestovat přes mezinárodní letiště v Jerevanu. Ovšem pokud by se uznala nezávislá Náhorně-karabašská republika, univerzita ve Stěpanakartu by se třeba mohla účastnit programu Erasmus nebo by mohly přitéct finance z různých mezinárodních organizací. Náhorní Karabach je v jiné situaci než ostatní postsovětské neuznané státy, jako je třeba Abcházie.
V čem?
Abcházie je úplně odtržená od Gruzie, nemá žádné kontakty a tamní lidé mají reálný problém se z té země dostat. Mají sice ruský pas, ale jako místo narození v něm mají napsanou Abcházii, kvůli čemuž nedosáhnou na evropská víza nebo jen velmi obtížně. Kdežto Karabach v této situaci není. Uznání není na pořadu dne. Důležité pro ně je, aby se vyřešila válka, aby přestalo ostřelování, které narušuje tamní běžný život.
Situace je nestabilní, což stojí obrovské peníze, protože potřebujete udržovat armádu, potřebujete mít vojenskou techniku a hlídat hranice. To je všechno velmi náročné ze všech úhlů. Arméni, kteří tam žijí, chtějí, aby se toto vyřešilo, a to tak, aby se zachoval status quo.
Ázerbájdžánci celou věc vnímají tak, že Arméni neprávem okupují jejich území. V jejich zemi žije spousta ázerbájdžánských uprchlíků z Karabachu a požadavek vlády je, aby se tito lidé mohli vrátit do svých domovů, z kterých byli vyhnáni.
Mapa Náhorního Karabachu. (7. ledna 2016)
