Program na vyhubení přemnožených potkanů vzešel z hlavy zástupce místního guvernéra Djarota Saifula Hidayatyho, píše The Guardian. Zatím se jedná pouze o pilotní testování a odměna 20 tisíc rupií (tedy necelých 40 korun) pochází z jeho vlastní kapsy. Hidayaty by plošný program chtěl zavést v případě, že uspěje v únorových volbách. Za dva večery, kdy pilotní testování probíhalo, se podařilo zabít 850 potkanů.
Ačkoli se odměna nemusí zdát vysoká, 40 procent indonéské populace si musí vystačit s méně jak dvěma dolary na den (asi 50 korun). Někteří obyvatelé hlavního města se proto směle vrhli na lov potkanů. „Jsou to dobré peníze. Budu je chytat znovu,“ míní například řidič taxitříkolky jménem Sutikno, který za jeden den chytil do rybářských sítí a pastí pět potkanů a vydělal si tak 100 tisíc rupíí.
Živé nebo omráčené
Jeho krajan jménem Samin zase k chytání potkanů použil podomácku vyrobený prak. Místo kamenů použil kuličky z bahna. Kamenem by totiž mohl potkana místo omráčení zabít. Úřady ovšem vykupují pouze živé hlodavce, které hned na místě zabíjejí. Jednak díky tomu zamezí, aby lidé na ulici sbírali mrtvé a tvrdili, že je sami zahubili. Také zabrání snahám po potkanech střílet či je trávit - to by mohlo být nebezpečné pro ostatní obyvatele města.
„Pokud možno, prosím nepoužívejte střelné zbraně. Pokud se netrefíte, kulka by mohla zasáhnout lidi,“ vyzýval obyvatele dle německé rozhlasové a televizní stanice Deutsche Welle Djarot Saiful Hidayaty. Problém s přemnoženými potkany se podle něj dlouho neřešil a vymkl se kontrole. „Dříve je chytaly kočky, jenže jsou teď větší než kočky. Bez přirozeného predátora jich je více a jsou větší. Jsou všude, ve dne, v noci,“ vyjádřil se místostarosta Východní Jakarty Murad Husein.
Potkani jsou také původcem nemocí. Morové epidemie v historii byly pravděpodobně způsobeny právě potkany, od nichž se nakazily blechy a nemoc přenesly na člověka. Kromě toho přenáší i trichinózu či tyfus.
V samotné Jakartě došlo minulý rok k čtyřiceti případům leptospirózy, bakteriálního onemocnění, které je přenášeno močí nakaženého zvířete. Často se jedná o potkany, nebo krysy, proto se nemoci také říká „krysí žloutenka“. Potkani jsou pro města nebezpeční i jinak - mohou rozhlodat elektrické kabely či plastové trubky.
Alberta - provincie bez potkanů
Zbavit se potkanů není jednoduché. Jedná se o velmi odolné hlodavce, kteří se velmi rychle množí, zejména pokud mají dostatek potravy. Dokáží přežít pád i z několika metrů (uvádí se až 15 metrů), pohybovat se ve vodě až tři dny v kuse. Jsou i velmi inteligentní a vyvinuli si strategie, jak se vyhnout jedům - například ochutnávají pouze malé množství potravy, aby zjistili, zda je jedovatá či nikoli.
Bojují s nimi všechna velká města - nejlépe se jim totiž daří právě v přítomnosti lidí. Problémy s krysami má třeba i Chicago, Boston a New York, kde k hubení používají suchý led. Ten, po vhození do nory taje a stává se z něj oxid uhličitý, kterým se potkani zadusí.
Snaží se je vyhladit i Nový Zéland. Předseda vlády John Key oznámil, že do roku 2050 má být země zcela bez predátorů. Kromě potkanů a krys mají být vyhlazeny také lasice a vačice. Plán by měl stát 28 milionů novozélandských dolarů (přes 486 milionů korun) (více si můžete přečíst zde).
I Praha se potýká s potkany. Před osmi lety bylo podle zaměstnanců Pražských vodovodů a kanalizací v hlavním městě až 5 miliónů potkanů. V roce 2015 nastražili pracovníci této společnosti devět tisíc kilogramů speciálního přípravku Hubex. „Stav potkanů se snažíme na rozumné úrovni udržovat po celý rok, ale nejintenzivněji je dobrotami zásobujeme právě při celoplošné deratizaci,“ řekl tiskový mluvčí Pražských vodovodů a kanalizací Tomáš Mrázek.
Zřejmě nejúspěšněji si s potkany poradila kanadská provincie Alberta. Sem se potkani pomalu přesouvali od východu a k hranicím Alberty dorazili zhruba před šedesáti lety. Úřady tehdy vytvořily nárazníkové pásmo na východní hranici, kde byli hlodavci intenzivně hubeni. Dodnes zde probíhá válka proti krysám a Alberta se pyšní, že je „rat-free“ (tedy bez potkanů). Ačkoli se sem potkani osamoceně dostanou na palubě kamionů a dodávek, nemají většinou žádné mláďata a nevzniká tak žádná populace.
Kobří efekt
Může program v Jakartě vést k výraznému snížení počtu krys, či dokonce k jejich úplnému vyhlazení? Mnohé zkušenosti z historie tomu spíše nenasvědčují. Jedná se o tzv. kobří efekt. Ten označuje situaci, která nastane poté, co snaha vyřešit určitý problém onen problém naopak zhorší.
Název je odvozen od anekdoty z dob britského vládnutí Indii. Úředníci se chtěli zbavit jedovatých kober v Dillí, a proto vypláceli odměnu za každou zabitou kobru. Někteří lidé ovšem začali kobry účelně chovat a vláda projekt zastavila. Lidé kobry, které najednou neměly žádný užitek, vypustili na svobodu a stav byl tak ještě horší než předtím.
Podobný případ se stal ve Vietnamu. Francouzská koloniální vláda v Hanoji vybudovala nový systém kanalizace pro bohatší, evropskou čtvrť. To ovšem usnadnilo potkanům pohyb po městě a koloniální úředníci se jich chtěli zbavit. Vypláceli odměnu za každý useknutý ocas. Lidé ovšem hlodavce nezabíjeli, ale pouštěli je po useknutí ocasu zpět na svobodu, aby se mohli množit a bylo tak možné získat více ocasů. Někteří posléze potkany dokonce chovali.
Je otázkou, zda podobné nezamýšlené důsledky mohou nastat i v Jakartě. Samozřejmě záleží na tom, jak bude daný projekt nastavený. Benvika, šéf oddělení divoké zvěře v neziskové organizaci Jakarta Animal Aid Network, je skeptický: „Byl by lepší návrat k přírodní rovnováze. Predátoři, jako sovy nebo hadi, by měli kontrolovat populaci hlodavců.“ Důležitá je i role lidí. „Obyvatelé Jakarty musí žít zdravě a udržovat životní prostředí okolo sebe,“ dodal.
