Co říkají místní, když vidí dva bělochy, jak na plážích sbírají odpadky?Reakce jsou různé, ale občas jsme se setkávali s nechápavými pohledy. Vůbec nerozuměli, proč to děláme. Jednou jsme třeba čistili řeku, která byla hodně zanesená, a přišel za mnou místní kluk, aby se zeptal, odkud jsem. Když jsem mu řekl, že z Česka, zajímal se: „A vy tam u vás máte problém s odpadky, že je tu sbíráte?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že my problém nemáme, že on má problém, když má za domem skládku.
Daří se to vysvětlit?
Většinou jim nevadí, že mají odpadky kolem domů. Ale nedávám jim to za zlé. Doma jsem se setkal s názorem, že jsou v Indonésii líní, ale tak to není.
Čím to tedy je?
Na ulicích nejsou koše a nikdo jim nevysvětlil, co s odpadky dělat. Odjakživa byli zvyklí balit jídlo do banánových listů. Ty mohli zahodit nebo zakopat. Teď se tam ale objevila spousta nových výrobků a nikdo jim neřekl, že plast už nemůžou hodit na zem nebo spálit. Nikdo jim neřekl, že je to pro ně a pro jejich prostředí nebezpečné.
Takže nedostatečná edukace?
Jednoznačně.
Není v tom případě sbírání odpadků spíš řešení následků než příčin?Každý den se v celé Indonésii dostane do oceánu skoro deset tun odpadků, to je obrovské číslo. Naším cílem ale není jen sbírání odpadků. K tomu se snažíme také vzdělávat místní. Když vás lidé vidí při sběru odpadků opakovaně, nakonec přijdou a začnou se ptát nebo rovnou pomáhat.
V čem se podle vás liší přemýšlení místních?
Když chce člověk v Česku vyhodit odpadek a kolem nejsou koše, tak to jen tak nezahodí vedle sebe, ale pohlídá si, aby ho nikdo neviděl. Cítí aspoň trochu stud. Kdežto tam si nemyslí, že je to něco špatného, a klidně hází odpadky kolem sebe. A vlastně ani nemají moc jiných možností, co s odpadky dělat.
Je to tím, že nechápou důsledky?
Žijí v přítomnosti. Takže vysvětlit jim, že to, co dělají teď, bude mít následky na jejich budoucí životy či na životy jejich dětí, je strašně těžké. Bez základního vzdělání je pro ně těžké pochopit, že černý kouř z plastového ohníčku jen tak nezmizí v povětří, ale že škodí dál.
Jakub FreiwaldCestovatel a novinář na volné noze. Píše cestopisné články a točí reportáže. Za poslední 4 roky navštívil mimo jiné Kanadu, Indii, Čínu, Argentinu nebo Kostariku. Byl také v Indonésii, nejdřív na podzim 2015, o rok později se pak vrátil na 4 měsíce. Vystudoval Mezinárodní vztahy a Mediální studia na Masarykově univerzitě v Brně. |
Co se dá s nasbíranými odpadky dál dělat? Je na Lomboku možnost recyklace?
Absolutně žádná. Uprostřed města, kde jsme tři měsíce žili, je jen jeden kontejner na všechno. Na začátku jsme odpadky házeli tam, což nám bylo krajně nepříjemné.
Podařilo se vám najít nějaké řešení?
Začali jsme třeba vyrábět recyklované cihly. Do PET lahve jsme pěchovali plastové sáčky a obaly. Vznikne z toho pak jakási tvrdá cihla, ze které se dají stavět i domy. Je neuvěřitelné, kolik plastů se vejde do jedné lahve, je to zhruba kilo a půl, jeden velký pytel plný plastů.
Měl nápad úspěch?
Když jsme jim to ukázali, byli úplně nadšení. Pamatuji si, jak jsme to ukázali dětem. Kluci okamžitě běhali po pláži a nadšeně vyráběli cihly.
Hlásíte se k hnutí Trash Hero a na Lomboku jste založili další ze základen. Můžete vysvětlit, o co jde?
Je to projekt, který začal v Thajsku a u jeho vzniku stál i Čech Jan Bareš. Žil s kamarády na ostrově Koh Lipe a štval ho nepořádek, který byl všude kolem něj. Jedno pondělí se rozhodli, že půjdou a uklidí jednu z pláží. Líbilo se jim to a nikdy nepřestali.
Přirozeně vznikají další skupiny dobrovolníků z řad expatů a turistů, ale zapojují se i místní. Rybáři půjčí lodě, majitel restaurace dá pak dobrovolníkům zadarmo jídlo... Hnutí se z Thajska rozšířilo do Indonésie, na Filipíny. Ale úklidy se organizují i v Praze a v New Yorku. V Thajsku získalo Trash Hero už několikrát prestižní ekologickou cenu, kterou jim předávala thajská princezna.
Žlutá trička patří k poznávacím znamením Trash Hero. Dobrovolníci jsou díky nim na pláži nepřehlédnutelní a místní se k nim často sami připojují.
Do Indonésie jste ale odjeli z jiného důvodu...
Cestovali jsme na podzim roku 2015 po jihovýchodní Asii a na ostrově Lombok jsme se šli podívat do jedné místní školy pro chudé děti. Tenhle zážitek pak rozhodl, že jsme se na Lombok vrátili na podstatně delší dobu
Co se stalo?
Na dětech tam vidíte něco, co ty naše už nemají - šílené nadšení z učení. Nehledě na zázemí, které bylo v naprosto otřesném stavu, jsme cítili ze všech ve škole úžasnou energii: děti se překřikovaly, bylo to strašně živelné. Když něco ví, tak začnou křičet, volat na učitele...
Jde o muslimskou školu. Když jsme tam přijeli, na výraz úcty každé dítě přišlo, vzalo naši ruku, políbilo si ji a přiložilo k čelu. Nikdy jsem nic takového nezažil, představte si, že tam stojíte a přijde čtyřicet dětí a udělá tohle. To bylo strašně silné.
V Česku jste pak uspořádali sbírku na opravení školy a s penězi se vrátili...
Všechno jsme použili na dostavění nové budovy, opravu střechy... Nakonec jsme přidali i své úspory. Já jako absolutně manuálně nezručný člověk jsem se tam naučil hodně věcí. Na místní dělníky není moc spoleh, takže jsme si radši většinu věcí dělali sami. V budově jsme udělali podlahu, omítku, natřeli jsme ji, opravili lavice. Mají kuchyňku, kde si můžou dát nějaká jídla a na zahradě pěstují ovoce a zeleninu. Bez naší pomoci by si to nemohli dovolit. Od státu dostávají 1 300 korun na tři měsíce na veškeré výdaje, včetně platů a nákupu učebnic.
Podíleli jste se i na učení?
Bylo pro nás důležité předat jim nějaké naše myšlenky, které považujeme za důležité. Jednou částí z toho byly odpadky. Když jsme tam přijeli, tak kolem školy byla skládka. Každý pátek jsme proto organizovali společný úklid a vše uklidili a potom roztřídili. Největší radost jsme měli, když třeba sami přišli na to, že z plastových brček můžou vyrábět různé dekorace.
Kolik jste nakonec na Lomboku nasbírali odpadků?
Byla toho víc než tuna.
Pokračují děti ve sběru?
Ano, pravidelně nám posílají fotky. Zřídili jsme jim pytle na tříděný odpad, aby mohly recyklovat. Z plastů si udělají ekocihly, to jsme je naučili. A papír můžou spálit. Taky jsme jim tam udělali kompost.
Budou si vědět rady i bez vás?
Mají tam informační karty s obrázky, jak co vypadá, proč to mají sbírat a kam vyhazovat. Konkrétní příklady obrázků, obalových materiálů...
Hnutí Trash HeroHnutí založila skupina dobrovolníků v prosinci 2013 v Thajsku. Od té doby proběhly na různých místech po celém Thajsku, Indonésii, Filipínách, Malajsii, v Praze nebo New Yorku už stovky úklidů. Při nich dobrovolníci vysbírali víc než 200 tun odpadků - z toho na celou Indonésii připadá víc než 42 tun. |
Není možné pokusit se zřídit legislativní změny, které by tomu všemu napomohly?
Indonésie je obrovská země. Není to tak, že by vláda nic nedělala. Začíná se to měnit, ale hrozně pomalu. Jedna z místních žen třeba z pytlíků dělá kabelky, peněženky, cihly, kompost... Jezdí po celém Lomboku učit do škol, že se s tím dá něco dělat. I ona sama říká, že nejdůležitější je vzdělání.
Změnila tahle zkušenost vaše chování i tady v Česku?
Snažíme se výrazně omezit používaní plastů. Třeba v obchodu si neberu plastové sáčky. Sice pak lovím limetky na páse před pokladnou, ale nechci spotřebovávat další plasty. Nejsmutnější mi na tom přijde, že se z vrchu díváme na to, co se děje v Indonésii, ale sami tu taky tvoříme zbytečný odpad a nechce se nám ho třídit.
Jana (Jakubova přítelkyně): Podle mě by to tady vypadalo úplně stejně, kdybychom měli jeden kontejner na x desítek kilometrů a žádný odpadkový koš. Kam bychom pak ty věci házeli? Taky na zem.
Co na tuhle cestu říkalo vaše okolí?
Většina reakcí byla pozitivních, ale jeden kamarád mi třeba napsal na Facebook, že kdybych pomáhal v českém hospicu, dostal bych víc lajků... Říkal jsem mu, myslíš, že to fakt děláme pro lajky? Že hrabání v odpadcích vygeneruje nejvíc lajků?
Dobrá, ale co ten argument, že byste mohli pomáhat v Česku?
Podle mě je jedno, kde a komu člověk pomáhá, když pomáhá. Je jedno, jestli českým, nebo indonéským - děti jsou přece stejné všude na světě. Věřím, že lidé jsou dobří všude a mám takové zkušenosti. Nikdy se mi nestalo nic špatného. Vždy na mě lidi byli milí, ochotní, brali mě k sobě domů, i když mě vůbec neznali.
Ve škole nastavili režim. Každý pátek se uklízelo a zapojili se všechny děti, včetně těch nejmenších.
Děti třídí plasty a papír. Ve škole mají i kompost.
Proč by problémy v Indonésii měly zajímat i nás?
Měli bychom cítit větší zodpovědnost. Pro Západ je Indonésie a podobné státy zajímavým trhem a velkým odbytištěm výrobků, společně s nimi jim tam ale hrneme i obrovská kvanta plastů. Zároveň ten trh vykořisťujeme, když tam za minimální ceny nakupujeme palmový olej a další suroviny. Pak přijedeme na dovolenou a nadáváme, že je tam nepořádek. To mi přijde strašně pokrytecké.
Myslíte si, že se vám podařilo změnit situaci na Lomboku natrvalo?
Těžko říct. Je to kapka v moři, ale když změníte vidění aspoň jednoho dvou tří lidí, tak ty zas přesvědčí další a další... a postupně se s tím něco stane. Plasty a odpadky jsou celosvětový problém, který doteď nikdo moc neřešil a nestaral se o to. Odpadky jsou téma, o kterém se nebavíte. Popelář na ulici je něco hnusného, smrdí a není vám to příjemné. Je to tabuizované téma. Lidem je jedno, co se stane, když vysypou koš do popelnice. V ten moment to končí, splnili jste povinnost. To, že se většina odpadků zahrabe na skládkách nebo spálí, to lidi neví, nebo je to nezajímá. Máme nástroje, jak s tím něco dělat, a lidé pořád nejsou ochotní se změnit. Dokud neuvidí následky na vlastní oči, dokud se v nich něco nezlomí a neřeknou si: „Co kdybych zkusil žít trochu jinak a omezil spotřebu plastů? Vždyť je nepotřebuju.” Do té doby se asi nic nezmění.
Ostrov Lombok v Indonésii
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
