2010 Finanční krize a Cameronovo veto
Jeho nástupce Gordon Brown byl ve vztahu k EU daleko chladnější. Dokonce dorazil pozdě na slavnostní podpis Lisabonské smlouvy, která mimo jiné poprvé stanovila mechanismus odchodu z Unie. „Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit,“ stojí v článku 50, jehož autorem je britský diplomat Lord Kerr.
Brown měl ale tou dobou jiné starosti. Světem cloumala finanční krize a Británii zasáhla největší recese od druhé světové války. Velké banky jako Lloyds nebo Royal Bank of Scotland musely zažádat o státní pomoc. Brown si od expertů vysloužil za svůj postup během krize chválu, volby v roce 2010 ale prohrál.
Vládu sestavili konzervativci s liberálními demokraty. Zatímco Británie se z krize otřepala, situace na kontinentu nebyla dobrá. Při pohledu na krachující Řecko opět rostl v řadách konzervativců odpor k Unii. I to bylo důvodem, proč premiér David Cameron v roce 2011 vetoval evropskou dohodu o rozpočtové kázni, která měla pomoci stabilizovat euro.
Nárůst preferencí euroskeptické strany UKIP a přetrvávající rozpory mezi konzervativci ho nakonec přiměly k tomu, že slíbil nové referendum o setrvání Spojeného království v EU.
Řídil se přitom podle scénáře z roku 1975. Věřil, že se mu podaří vyjednat s Bruselem lepší podmínky členství a Brity tak přesvědčí k setrvání. Šéf UKIP Nigel Farage to viděl jinak.„Džin byl vypuštěn z lahve,“ reagoval na premiérův slib referenda.
