1963 De Gaulle říká ne
Sedm let po Churchillově projevu vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, jehož cílem bylo integrovat uhelný a ocelářský průmysl ve Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a západním Německu.
V roce 1957 tyto státy podepsaly v Římě dohodu o vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS), které už mělo větší ambice: celní unie a jednotný trh měly zamezit opakování válečné apokalypsy. Evropa v té době prožívala zlaté časy. Německo zakoušelo hospodářský zázrak a Francie procházela obdobím, které si vysloužilo přezdívku „les trentes glorieuses“ (slavné třicetiletí).
Britové mohli jen závidět. Impérium se rozpadalo, ekonomika chřadla a ve Whitehallu se při pohledu přes La Manche šířilo přesvědčení, že Británii ujíždí vlak. Vláda Harolda Macmillana proto požádala o vstup do EHS, přihlášku však dvakrát vetoval francouzský prezident Charles de Gaulle.
Když tak učinil v roce 1963 poprvé, byla to pro Macmillana taková rána, že si do deníku poznamenal: „Veškerá naše domácí i zahraniční politika je v troskách“. Podruhé Britové narazili na odpor Paříže o čtyři roky později, když v Downing Street úřadoval labourista Harold Wilson.
Proč byl De Gaulle tak zarytě proti? Británii považoval kvůli jejímu zvláštnímu vztahu s USA za „trojského koně“ Američanů. Bál se, že britské členství v EHS by ohrozilo evropskou jednotu a vedlo by k vzniku „kolosálního atlantického společenství pod americkým vedením“. Jistou roli však mohly hrát i jeho hořké vzpomínky na válečná léta v Londýně a napjaté vztahy s Churchillem (více například zde).
