V polovině března, po zastávkách v Lisabonu, na Kanárských a Kapverdských ostrovech zakotvila plachetnice na Martiniku, na druhé straně Atlantiku.
* Co jste se během dosavadní plavby dozvěděl o V iktorce a jejích lidech?
Na lodi jsem zatím neshledal nic, co bych chtěl změnit. Totéž platí o posádce. Loď je relativně bezpečná a pluje relativně dobře i do větru, což je u středověkého typu mimořádné; dávné plachetnice pluly do větru nanejvýš pod úhlem devadesát stupňů, V iktorka zvládá i pětašedesát.
* Do starých lodí teklo. Jak je to v případě novodobé repliky?
Do dřevěné lodi teče pořád, ale do V iktorky málo. Denně vypumpujeme kolem padesáti litrů.
* Jste jištěni pro případ největší nouze?
Máme automaticky nafukovaný záchranný člun pro pětadvacet osob. Stál sto osmdesát tisíc - je to to nejdražší, co jsme na V iktorku koupili.
* Jak vypadá den na Victorii, když pluje?
Den je rozdělen na vachty, směny, které drží dva nebo tři námořníci - podle situace a momentálního počtu lidí na lodi. Jeden musí být stále u kormidla, další pozoruje, jestli není v dohledu loď nebo nějaký předmět. Nerad vidím, když hlídka u kormidla jí nebo si čte. T o není buzerace. Co když v tu chvíli někde na obzoru sedí někdo ve člunu a mává. Mává trenýrkami a ten jedlík u kormidla si ho nevšimne - to je pro mě naprosto šílená představa! Naším šéfem je vítr - ten určuje veškeré dění na lodi. Neustále se naviguje a je třeba kontrolovat správné ustavení a stav plachet; jestli se netřou o lana nebo lana o ráhna. Podle potřeby se s plachtami pracuje - ve výšce až dvacet metrů nad hladinou, protože plachty na V iktorce se vykasávají k ráhnům, a ne skasávají. V noci a při rozkolísu, který může nahoře dělat až deset metrů, to dá zabrat. Při bouři je pak nutné hlídat i další věci - jestli někam neteče, jestli vlny něco nepoškodily, jestli je všechno dobře upevněno - a čerpat vodu z podpalubí. To nejpodstatnější během dne je ovšem volno; každý ho má kolem osmi hodin. Někdo chytá ryby - je to naše nejobvyklejší strava, někdo si čte; vezeme tři metráky knížek, slovníky, učebnice, encyklopedie i beletrii. A skoro každý něco píše, aspoň deník, nebo fotí...
* Zatím nikdo neochořel nebo nepřišel k úrazu?
Na moři se nemarodí. A odřeniny nejsou zranění.
* A mořská nemoc?
To není nemoc, to je dispozice - jako když má někdo krátké nohy. Nedá se léčit, přemoct ani odnaučit. T rpí jí polovina posádky. Jediná možnost jak zmírnit utrpení je ležet a nehýbat se. Jinak se dá jen zvracet.
* Pije se na Victorii alkohol?
Ani pivo. Vezeme sice nějaké lahve s alkoholem, ale ty jsou na rozdávání. Nikoho na palubě nezajímají. Musím říct, že kolem sebe vytvářím atmosféru, ve které kuřáci a pijáci nevydrží. Nikdo ani nekouří - a nejde o to, že je V iktorka ze dřeva. Kde by na to vzal? Žijeme ze společných peněz.
* A když někdo potřebuje kapesné, řekne si a dostane?
Zatím žádné kapesné nebylo. Když nekdo potřebuje nutně zavolat domů, tak si nezbytný obnos vezme z pokladní sklenice v jídelně. Funguje to. Nikdo neutrácí za něco, co nutně nepotřebuje.
* Ostatně - kde jste na takovou loď a plavbu vůbec vzali?
To je jednoduché: vedle toho, že jsme si spoustu věcí udělali vlastníma rukama, »zadarmo«, tak jsme celé roky každý po svém pracovali a vydělávali a dali jsme do toho veškeré své úspory.
* Kolik jste zatím cestou utratili peněz?
Něco přes deset tisíc korun na osobu. Bylo to drahé... Hlavně kvůli kanálům a přístavům v Evropě, za které jsme museli platit. Z Evropy je dobře být co nejdřív pryč, protože tamní státy a jejich instituce nedělají nic jiného, než že se pořád rozhlížejí, koho by zkasírovaly. Chudé země v jiných světadílech jsou nejspíš proto chudé, že se nenaučily vybírat za všechno peníze. Nakupovali jsme hlavně mouku (pečeme si chleba), brambory a cibuli. Teď už jsme schopni žít všichni dohromady měsíc za deset tisíc - ryby si nalovíme a na tropických ostrovech se zásobíme bezprizorným ovocem a zeleninou.
* Nemáte žádného sponzora?
Když jsme loď stavěli, tak jsem o žádného nestál - víte, kolik by se na nás nabalilo darebáků, kdyby v tom lítaly větší peníze? S takovou lodí bych neplul! Dokázali jsme si všechno udělat sami. A to, že nikdo, žádná firma, žádný podnikatel, nemůže říct, že plujeme díky němu, to je k nezaplacení! Když jsme dostavěli, tak jsem oslovil nejrůznější české podniky a šokovalo mě, že žádný, dokonce ani ty prosperu
jící, nestál o propagaci ve světě. Ani zadarmo. Doteď nechápu, jak je možné, že tak neuvěřitelná loď jako V ictoria - de facto je to teď i největší česká námořní loď, vlajková loď České republiky! - neveze žádnou, ani státní, propagaci mateřské země.
* Jaký má tedy vaše plavba smysl?
Pro členy posádky především ten, že dokázali něco takřka nemožného. Jednak postavit loď což také znamenalo, že přestřihli pupeční šňůru se svým dosavadním životem, vzdali se všech svých dalších ambicí; jestli se někdo chtěl původně stát houslovým virtuosem, tak odložil housle a hobloval prkna. T o bylo asi ještě těžší než samo čtyřleté stavění. Ale vůbec nejtěžší byla ta další fáze, vyplutí. Naprosto změnili svůj životní styl, vzdálili se nejen od pevniny, ale od rodiny a od přátel - a vlastně se vzdalují stále víc. Právě kvůli tomu nás v poslední fázi před vyplutím někteří opustili. Jinak je, myslím, smyslem plavby poznávání světa a ovšem i sebe sama. A sebezdokonalování.
* Ale vy už jste jednou svět obeplul a poznal, zřejmě i sebe. Co vás, vlastně už na stará kolena, vyprovokovalo k této plavbě?
Celý život jsem pracoval pro to, abych žil na moři, protože se tam cítím nejlíp. Ale taky pro to, že se mi zdálo, že by měl po světě plout nějaký Čech. V elikost každého člověka měřím podle toho, jestli si dokázal vychovat svého nástupce - kdo to neudělá, v jakémkoli oboru, tak je nula a byl tu zbytečně. Prostě hlavním úkolem tatínka je připravit syna, aby ho zastoupil. A když to nedokáže, tak je neúspěšný tatínek. Já bych rád byl úspěšným jachtařem - a v tom byla moje hlavní motivace v případě V ictorie. Mám za to, že v naší posádce jsou už minimálně čtyři lidé, kteří mě budou moci během půlroku stoprocentně zastoupit. Svůj úspěch spatřuju i v tom, že Češi budou ve světě vidět, protože větší plavba - zajímavější loď se zajímavější posádkou a zajímavějším cílem - v současnosti neexistuje. Zdá se vám to málo?
Victoria (23 m dlouhá, 60 tun těžká, se 200 m 2 základního oplachtění) je napodobeninou stejnojmenné Magellanovy plachetnice, jež pod kapitánem Canem dokončila v roce 1522 jako první loď plavbu kolem světa (původní V ictoria byla ovšem o pět metrů delší a třikrát těžší). Kostra lodi je z dubu, obšívka z modřínu a stěžně ze smrku. Základní posádku tvoří sedm mužů a jedna žena, kteří loď čtyři roky stavěli.
Rudolf Krautschneider už několik let pořádá také terapeutické plavby po Baltu a Severním moři pro narkomany a alkoholiky a prázdninové námořní výlety pro chovance dětských domovů. Napsal, sám vydal a rozprodal šest knih, nejen cestopisných. P eníze ovšem vydělává celý život jako dřevorubec.
* Co jste se během dosavadní plavby dozvěděl o V iktorce a jejích lidech?
Na lodi jsem zatím neshledal nic, co bych chtěl změnit. Totéž platí o posádce. Loď je relativně bezpečná a pluje relativně dobře i do větru, což je u středověkého typu mimořádné; dávné plachetnice pluly do větru nanejvýš pod úhlem devadesát stupňů, V iktorka zvládá i pětašedesát.
* Do starých lodí teklo. Jak je to v případě novodobé repliky?
Do dřevěné lodi teče pořád, ale do V iktorky málo. Denně vypumpujeme kolem padesáti litrů.
* Jste jištěni pro případ největší nouze?
Máme automaticky nafukovaný záchranný člun pro pětadvacet osob. Stál sto osmdesát tisíc - je to to nejdražší, co jsme na V iktorku koupili.
* Jak vypadá den na Victorii, když pluje?
Den je rozdělen na vachty, směny, které drží dva nebo tři námořníci - podle situace a momentálního počtu lidí na lodi. Jeden musí být stále u kormidla, další pozoruje, jestli není v dohledu loď nebo nějaký předmět. Nerad vidím, když hlídka u kormidla jí nebo si čte. T o není buzerace. Co když v tu chvíli někde na obzoru sedí někdo ve člunu a mává. Mává trenýrkami a ten jedlík u kormidla si ho nevšimne - to je pro mě naprosto šílená představa! Naším šéfem je vítr - ten určuje veškeré dění na lodi. Neustále se naviguje a je třeba kontrolovat správné ustavení a stav plachet; jestli se netřou o lana nebo lana o ráhna. Podle potřeby se s plachtami pracuje - ve výšce až dvacet metrů nad hladinou, protože plachty na V iktorce se vykasávají k ráhnům, a ne skasávají. V noci a při rozkolísu, který může nahoře dělat až deset metrů, to dá zabrat. Při bouři je pak nutné hlídat i další věci - jestli někam neteče, jestli vlny něco nepoškodily, jestli je všechno dobře upevněno - a čerpat vodu z podpalubí. To nejpodstatnější během dne je ovšem volno; každý ho má kolem osmi hodin. Někdo chytá ryby - je to naše nejobvyklejší strava, někdo si čte; vezeme tři metráky knížek, slovníky, učebnice, encyklopedie i beletrii. A skoro každý něco píše, aspoň deník, nebo fotí...
* Zatím nikdo neochořel nebo nepřišel k úrazu?
Na moři se nemarodí. A odřeniny nejsou zranění.
* A mořská nemoc?
To není nemoc, to je dispozice - jako když má někdo krátké nohy. Nedá se léčit, přemoct ani odnaučit. T rpí jí polovina posádky. Jediná možnost jak zmírnit utrpení je ležet a nehýbat se. Jinak se dá jen zvracet.
* Pije se na Victorii alkohol?
Ani pivo. Vezeme sice nějaké lahve s alkoholem, ale ty jsou na rozdávání. Nikoho na palubě nezajímají. Musím říct, že kolem sebe vytvářím atmosféru, ve které kuřáci a pijáci nevydrží. Nikdo ani nekouří - a nejde o to, že je V iktorka ze dřeva. Kde by na to vzal? Žijeme ze společných peněz.
* A když někdo potřebuje kapesné, řekne si a dostane?
Zatím žádné kapesné nebylo. Když nekdo potřebuje nutně zavolat domů, tak si nezbytný obnos vezme z pokladní sklenice v jídelně. Funguje to. Nikdo neutrácí za něco, co nutně nepotřebuje.
* Ostatně - kde jste na takovou loď a plavbu vůbec vzali?
To je jednoduché: vedle toho, že jsme si spoustu věcí udělali vlastníma rukama, »zadarmo«, tak jsme celé roky každý po svém pracovali a vydělávali a dali jsme do toho veškeré své úspory.
* Kolik jste zatím cestou utratili peněz?
Něco přes deset tisíc korun na osobu. Bylo to drahé... Hlavně kvůli kanálům a přístavům v Evropě, za které jsme museli platit. Z Evropy je dobře být co nejdřív pryč, protože tamní státy a jejich instituce nedělají nic jiného, než že se pořád rozhlížejí, koho by zkasírovaly. Chudé země v jiných světadílech jsou nejspíš proto chudé, že se nenaučily vybírat za všechno peníze. Nakupovali jsme hlavně mouku (pečeme si chleba), brambory a cibuli. Teď už jsme schopni žít všichni dohromady měsíc za deset tisíc - ryby si nalovíme a na tropických ostrovech se zásobíme bezprizorným ovocem a zeleninou.
* Nemáte žádného sponzora?
Když jsme loď stavěli, tak jsem o žádného nestál - víte, kolik by se na nás nabalilo darebáků, kdyby v tom lítaly větší peníze? S takovou lodí bych neplul! Dokázali jsme si všechno udělat sami. A to, že nikdo, žádná firma, žádný podnikatel, nemůže říct, že plujeme díky němu, to je k nezaplacení! Když jsme dostavěli, tak jsem oslovil nejrůznější české podniky a šokovalo mě, že žádný, dokonce ani ty prosperu
jící, nestál o propagaci ve světě. Ani zadarmo. Doteď nechápu, jak je možné, že tak neuvěřitelná loď jako V ictoria - de facto je to teď i největší česká námořní loď, vlajková loď České republiky! - neveze žádnou, ani státní, propagaci mateřské země.
* Jaký má tedy vaše plavba smysl?
Pro členy posádky především ten, že dokázali něco takřka nemožného. Jednak postavit loď což také znamenalo, že přestřihli pupeční šňůru se svým dosavadním životem, vzdali se všech svých dalších ambicí; jestli se někdo chtěl původně stát houslovým virtuosem, tak odložil housle a hobloval prkna. T o bylo asi ještě těžší než samo čtyřleté stavění. Ale vůbec nejtěžší byla ta další fáze, vyplutí. Naprosto změnili svůj životní styl, vzdálili se nejen od pevniny, ale od rodiny a od přátel - a vlastně se vzdalují stále víc. Právě kvůli tomu nás v poslední fázi před vyplutím někteří opustili. Jinak je, myslím, smyslem plavby poznávání světa a ovšem i sebe sama. A sebezdokonalování.
* Ale vy už jste jednou svět obeplul a poznal, zřejmě i sebe. Co vás, vlastně už na stará kolena, vyprovokovalo k této plavbě?
Celý život jsem pracoval pro to, abych žil na moři, protože se tam cítím nejlíp. Ale taky pro to, že se mi zdálo, že by měl po světě plout nějaký Čech. V elikost každého člověka měřím podle toho, jestli si dokázal vychovat svého nástupce - kdo to neudělá, v jakémkoli oboru, tak je nula a byl tu zbytečně. Prostě hlavním úkolem tatínka je připravit syna, aby ho zastoupil. A když to nedokáže, tak je neúspěšný tatínek. Já bych rád byl úspěšným jachtařem - a v tom byla moje hlavní motivace v případě V ictorie. Mám za to, že v naší posádce jsou už minimálně čtyři lidé, kteří mě budou moci během půlroku stoprocentně zastoupit. Svůj úspěch spatřuju i v tom, že Češi budou ve světě vidět, protože větší plavba - zajímavější loď se zajímavější posádkou a zajímavějším cílem - v současnosti neexistuje. Zdá se vám to málo?
Victoria (23 m dlouhá, 60 tun těžká, se 200 m 2 základního oplachtění) je napodobeninou stejnojmenné Magellanovy plachetnice, jež pod kapitánem Canem dokončila v roce 1522 jako první loď plavbu kolem světa (původní V ictoria byla ovšem o pět metrů delší a třikrát těžší). Kostra lodi je z dubu, obšívka z modřínu a stěžně ze smrku. Základní posádku tvoří sedm mužů a jedna žena, kteří loď čtyři roky stavěli.
Rudolf Krautschneider už několik let pořádá také terapeutické plavby po Baltu a Severním moři pro narkomany a alkoholiky a prázdninové námořní výlety pro chovance dětských domovů. Napsal, sám vydal a rozprodal šest knih, nejen cestopisných. P eníze ovšem vydělává celý život jako dřevorubec.
 Rudlof Krautschneider |
