Staré modelky nejsou na odstřel

Není vaše zaujetí charitou přípravou na další životní etapu? Pro mnohé modelky je třicítka smrtící věk. Jak je to s vámi?
Musím zaklepat, ale staré modelky pořád ještě chtějí. Práce mi dává dost zabrat. Stejně mi dává zabrat moje dítě. Takže zatím můžu těžko říct, co bude dál. Nevím, jestli práce v nadaci bude přímo povoláním, ale určitě už navždy zůstane součástí mého života.

Máte zhruba přehled o tom, kolik jste už udělala rozhovorů, přehlídek, fotek?

TEREZA MAXOVÁ
Narodila se 31. 8. 1971 v Pardubicích. Po gymnáziu začala studovat právnickou fakultu v Praze. Tehdy však dostala nabídku pracovat jako modelka a odjela do Paříže. Školu nedokončila a stala se jednou z nejžádanějších fotomodelek na světě. Objevuje se na titulních stranách prestižních časopisů, předvádí pro slavné návrháře. V roce 1997 založila Nadaci Terezy Maxové, která finančně pomáhá dětem z českých kojeneckých ústavů a dětských domovů. Jejím manželem je bývalý dánský tenista Frederik Fetterlein. V roce 2000 se jim narodil syn Tobias Joshua.

Tady v nadaci mi všechny články a fotky pečlivě schovávají tamhle v té řadě šanonů. Ty profesionální zase moje pařížská agentura. Sama to tak nesleduju. Ale třeba moje tety z Mlčechvost nebo rodina v Pardubicích! Když tam přijedu, tak žasnu, jaký mají přehled. Díky svému povolání jsem se stala jakousi veřejnou osobou. Někdy mi připadalo, že o mně vlastně všichni všechno vědí. Tak jsem ráda, že to teď můžu využít. Teď jsou ty rozhovory pro mě vlastně obchod! (smích)

Snad nemám něco platit?
To ne. Ale upřímně? Dávání rozhovorů není zrovna moje hobby. Dělám to jen proto, že chci pomoci nadaci. Do dneška modeling, novináři a celý ten cirkus kolem módy využíval mě. Dneska mám možnost to otočit. Využít je, a navíc k něčemu, co dává smysl.

POLITIKU NESTÍHÁM

Znáte nějaké české politiky?
Musím se přiznat, že jsem takový politický analfabet. Když mi dáte za úkol přiřadit jména k politickým stranám, tak jsem vedle.

Ptám se, protože mě napadlo, jestli politiky také nevyužíváte jako potenciální sponzory...
Ne, ty ne. Ale teď nám v rámci charitativní módní přehlídky na Žofíně výrazně přispěl nadační fond Václava Klause.

No, to bylo tuším těsně před volbami...
Já to takhle neberu. Pomoc je pomoc. Mě nezajímá, kdy přijde. Dětem je přece jedno, že jsou volby.

Chodíte volit?
Když teď řeknu, že jsem ještě volit nebyla, nebudu za to trestně stíhaná nebo tak něco? (smích) Jsem totiž takový věčný poutník. Teď putujeme celá rodina. I se synem Tobiášem se stále přesouvám z místa na místo a sledovat při tomto stylu života politickou situaci, to by byla spousta práce. Ale to neznamená, že mě Česká republika nezajímá. Já si naopak myslím, že jsem velký patriot. Ale do politiky se nemíchám.

CHCEME DÁT DĚTEM ŠANCI

Jak často jezdíte do Čech?
Tak jednou za měsíc. Jednak kvůli práci v nadaci, jednak aby Tobiáš viděl babičku. Naštěstí můj muž není vázán v Dánsku prací na jedno místo, takže nevadí, že jsme taková kočovná rodina.

Kolik v nadaci zaměstnáváte lidí?
Pět. Kromě nich nám pomáhá hodně dobrovolníků. Jedna slečna například objíždí dětské domovy a zkoumá, co tam děti nejvíce potřebují, co si přejí. Abychom neměli informace jen od ředitelů. Vždycky, když tam přijedeme, je vidět, jak jsou na nás přichystaní. Děti mají naučené básničky, písničky, paní učitelku za zády. Tak si je bereme stranou a snažíme se zjistit, co by si opravdu nejvroucněji přály a co jim nejvíce chybí. V dětských domovech vlastně žijí v takovém malém komunismu. Mají všechno, ale nic jim nepatří. Proto jim říkám, ať popřemýšlejí a pak napíšou, po čem touží, jaké mají plány.

A jaká přání mají?
Já čekala pořádná přání. Třeba počítač, hodinky, vzdělávací kurzy. Ale to bylo! Jeden kluk, ten nejmenší, napsal: „Já si přeju meč.“ „Meč? Proč?“ divila jsem se. „Abych ho mohl přerazit o mého bráchu.“ Ale nejčastěji si přejí videokazety, cédéčka a předplatné časopisů o slavných lidech. Jejich přání svědčí o tom, jak je dnešní svět zrychlený a zjednodušený. My se snažíme nejen jim plnit přání, ale především jim ukázat život z jiné stránky. Dát jim šanci.

POHROMA: VZALA JSEM SI DÁNA

Učíte se mluvit dánsky?
Už to nejde samo, jako když jsem se v osmnácti po příchodu do Paříže začínala učit angličtinu a francouzštinu. Navíc dánština je těžký a tvrdý jazyk. Naštěstí je to tam tak, že všechno mají kromě dánštiny i v angličtině. Názvy obchodů, televizní vysílání, některé časopisy vycházejí vedle dánštiny i v angličtině. Proto se pořádně dánsky učím těžko, kdekoli a s kýmkoli se tam domluvím anglicky.

Kolik jazyků umíte?
Když jsem začala v modelingu, neuměla jsem si říct anglicky ani o chleba. Ani se představit. A to jsme na gymnáziu měli angličtinu. Nenaučili jsme se z ní vůbec nic. Nechápu, jak se to přihodilo. Byl to obrovský handicap, který už dneska začínající modelky nemají. Mladá generace už přece jenom má aspoň základy. Konečně, když jsem se naučila angličtinu, francouzštinu a částečně italštinu, tak přišla ta pohroma - vzala jsem si Dána!

Dělá vám radost chodit po obchodech s oblečením?
Nebo po tolika letech v modelingu to máte tak, že oblečení rovná se práce? Řekla bych, že jsem takový zdravý nákupčí. Není to posedlost. Nejsem typ, který utrácí peníze za oblečení. Mám ráda bleší trhy, když tam něco vyhrabu za dobrou cenu. Absolutně mi nevadí, když to někdo nosil. Líbí se mi originální věci, nápady mladých návrhářů. Ale nepatřím mezi lidi, kteří když se nudí, tak jdou po obchodech. To není můj případ.

Ani jste nakupovací posedlostí neprošla, když jste se poprvé dostala do ciziny? Vyrůstala jste přece v době, kdy tady ty současné záplavy oblečení nebyly...
Samozřejmě, že když jsem v devatenácti přijela do Paříže, byla jsem omámena tím pozlátkem. Ale více než drahé obchody s oblečením mě tehdy uchvátil supermarket. Francouzi jsou opravdu velcí gurmáni, takže to tam mají všechno tak krásně zabalené, naaranžované.

Jíte vůbec jogurt, když vás s ním každý den vidíme pobíhat v televizní reklamě?
Jím. To je tedy opravdu docela dobré. To je ukázka, jak televizní reklamy působí!

Jak to myslíte?
Dříve mě tady vlastně nikdo neznal, i když se mi v zahraničí dařilo. To všechno změnily až televizní reklamy. První z nich byla ta na českou pepsi. To hned mojí maminku zastavovaly na sídlišti sousedky: „Tak vidíte, konečně se Terezce podařilo prosadit.“ No legrace. Ale ano, jogurty jím často i mimo reklamu. Teď mám opačný problém. Nějak se mi nedaří přibrat.