Vaše popularita ovlivnila křestní jméno jedné generace dívek, připomenete si ještě někdy, jak vaše jméno vlastně vzniklo?
Moje jméno má latinský původ. Sabinky byly příslušnice staroitalského kmene Sabinů, ale tak daleko už si nevzpomínám. Naopak z vyprávění vím, jak jsem ke svému jménu Sabina přišla. Původně jsem se měla jmenovat Linda nebo Honzík. V tu dobu, kdy se očekával můj příchod na svět, na jaře jednoho dubnového měsíce minulého století, můj tatínek zrovna dokončoval zkoušky představení v Realistickém divadle Vrať se, Sábinko.
V hlavních rolích tehdy účinkovali Jana Dítětová a Josef Vinklář, a když maminka během jedné z posledních generálek přišla za tátou do divadla, už s velkým bříškem, promluvila k ní právě Jana Dítětová.
Když se dozvěděla, jaká jména mají rodiče pro mne připravená, řekla mamince: „Ale Věro, proč taková jména? Vy byste měli dát, tedy pokud to bude dcera, svému dítěti přece jméno na počest našemu představení.“ Maminka se podivila, protože tehdy jméno Sábinka bylo neobvyklé, na druhou stranu se jí zalíbilo a vzhledem k tomu, že se o pár dní později narodila holčička, tak Janě Dítětové její volba vyšla. Humorné je, že Sábinka v inscenaci tatínka byl pes.
Neobvyklé je i vaše příjmení, prý jste ho v kombinaci se spolužačkou dotáhla k dokonalosti.
Je pravda, že celý svůj život, co nesu příjmení Laurinová, se často potkávám s otázkou, zda mám něco společného s firmou Laurin a Klement. A od tatínka jsem se dozvěděla, že přece jen něco málo, i když velmi vzdáleného, společného máme. Ale největší překvapení pro moji maminku bylo, když přišla na základní škole na třídní schůzku, posadila se do lavice vedle maminky mé spolužačky a podala jí ruku, aby se představila: „Dobrý den, já jsem Laurinová.“ „Dobrý den, já jsem Klementová!“ Ale ani v tomto případě jsme společnou firmu neměli.
Co se týká vaší profese, jistě vás ovlivnil tatínek, divadelní režisér. Co vám dala do vínku maminka inženýrka?
Tím, že jsem vyrůstala v umělecké rodině, jsem samozřejmě měla možnost se s divadelním světem potkávat už od dětství, se světem fantazie, s vůní šminek, tak jak se píše o divadle v románech, protože jsem často za tátou do divadla chodila a znala jsem dobře i jeho zákulisí. Ale taky mě tato zkušenost vzala dost iluzí, protože jsem věděla, že mnohdy je všechno jen „jako“. Maminka mi naopak do života vnesla určité racionální myšlení, jistou dávku praktičnosti a postoj zůstat nohama pevně na zemi.
Obor herectví jste absolvovala na pražské konzervatoři. Chodili jste se spolužáky za školu?
Samozřejmě! Dnes, po letech, už mohu přiznat, že neznám nikoho, komu by se nepodařilo občas se ocitnout za školou, a myslím, že studium na konzervatoři probíhá právě v období, kdy se mladý člověk cítí být už dospělým, nebo si na něj alespoň hraje, a snaží se zažívat všechno to, co ke světu dospělých patří.
Dneska už si uvědomuji, čeho všeho si člověk v té době měl a mohl vážit, a co už je naopak pro mne dneska i třeba kvůli časovým možnostem nereálné. Ať je to ovlivnění určitými pedagogy, kteří už mezi námi dnes nejsou, nebo řada úžasných hodin různých předmětů ve škole, které nám byly předkládány a servírovány zdarma. Ale myslím, že to je tak se vším. Člověk samozřejmě zraje a ví to, co dřív nevěděl, a váží si více toho, co už mu není tolik dáno.
V angažmá v Divadle ABC jste se setkala s hereckými legendami…
Než jsem odešla na „volnou nohu“, v Divadle ABC jsem strávila krásných šestnáct let hereckého života. Ačkoli se ještě necítím „stará“, na druhou stranu často nevěřím, co všechno jsem ve svém životě, ať už v osobním nebo uměleckém, zažila a s kým se potkala. Nemohu nevzpomenout na legendy už tehdy starší generace, jakými byli například Josef Bek, Stella Zázvorková, Miroslav Horníček, Lubomír Lipský, Květa Fialová, Jana Drbohlavová, ale i další dámy, jako byla například paní Švormová, Adamová nebo Vránová, se kterými jsem se potkávala buď na jevišti, nebo v zákulisí Divadla ABC.
Vzpomínám si na dvě perličky, které se mi s divadlem spojují. Kdysi před nějakou premiérou jsem na chodbě potkala pana Beka, byla jsem krátce v divadle a on se mě zeptal: „Sabinko, jak se vám vlastně tady na prknech ABC líbí?“ A já jsem si mu tehdy posteskla, že se mi tam sice moc líbí, ale už bych si chtěla taky zahrát nějaké dramatické a charakterní role. A pan Bek se usmál a řekl mi: „To je zvláštní… Vy ženy, a zvlášť herečky, jste v tomto obdivuhodné. Když jste mladé, hrajete naivky a můžete si tyto mladistvé role užít, tak se jim bráníte. A když už jste vyzrálé a skoro to nejde, tak byste chtěly hrát ty mladé naivky.“ Takže v tom měl svatou pravdu.
A také se mi vybavuje, jak jsem krátce po mém nástupu do ABC pozorovala tehdy slavné herečky, které vždy před představením vběhly do šatny, nenalíčené, utahané, s igelitkami s nákupem v ruce, pak otevřely lednici, nacpaly tam večeři a utíkaly na vrátnici zavolat, jestli je doma vše v pořádku. Na chvíli si lehly v šatně na pohovku a snažily se načerpat trochu energie. Vzápětí prošly maskérnou, vyšly z ní jako okouzlující nádherné dámy, heroiny, které pobavily a rozplakaly publikum, a pak se zase rychle odlíčily vazelínou a utíkaly domů ke svým rodinám.
Já jsem si tehdy naivně říkala, tak to je ten život „herečky“? A je to tady. Mám úplně stejný režim, stejný kolotoč a starosti. To je úděl nás žen a je jedno, jestli jste učitelka, prodavačka nebo herečka, všechny ženy jsou na tom dost často stejně, zvlášť když chtějí skloubit svou profesi s rodinou.
Vzpomenete si na nějaký přelomový moment na jevišti, který určil vaši cestu k herectví?
Asi když mi bylo třináct let a účinkovala jsem v inscenaci svého táty v Jiráskově Lucerně. Můj výstup trval tak patnáct sekund, ale měla jsem možnost stát ve stejné scéně na jevišti s panem Lukavským, s paní Hlaváčovou, Březinovou, panem Munzarem, Brabcem. A v zákulisí jsem potkávala pana Hrušínského a Kemra… Tyto herecké hvězdy jsem znala ze všech inscenací a z pohádek už od útlého dětství a hrát s nimi byl pro mne svátek.
Šla jste s nějakou rolí takříkajíc na dřeň?
Herec by měl mít asi nad každou rolí určitý nadhled. Mám kolem sebe spoustu kolegů, nebo vlastně už nemám, protože už tu nejsou ti, kterým se to nedařilo... Někteří totiž byli tak zodpovědní a svými postavami tak žili, že se jim často prolínaly i do soukromého života a obráceně. Často pak tu tíhu neunesli, a tak to řešili alkoholem a útěky do negativního světa.
Snažím se svůj umělecký život odstřihnout od osobního, ale popravdě to vždycky nejde. Anebo když se dlouho věnujete jedné roli, což zjišťuji i nyní ve svém osobním případě, kdy už čtvrtým rokem točím seriál Modrý kód, tak na sobě pozoruji určité paralely se svým životem. Někdy mám pocit, že co se objeví ve scénáři, tak to mapuje i můj život. Ať jsou to osobní věci nebo vztahové, vztahy s rodiči, pracovní vztahy, vztahy s dětmi.
Je to často skoro až mystické, jak se tyto věci propojují, a taky myslím, že každou novou rolí v sobě herec otevírá nějakou další komnatu, kterou dosud nepoznal. Mě osobně nejvíc baví ztotožňovat se s nejrůznějšími charaktery, u kterých mám na začátku zkoušení pocit, jestli jsem vůbec schopná je pochopit.
A nebyla to zrovna třeba role, za niž jste byla nominována na Thálii v Dámě s kaméliemi nebo mrcha Kate v Na východ od ráje?
Ano, byla to třeba postava Markéty v Dámě s kaméliemi, která začínala na jevišti velmi expresivně a přes řadu nejrůznějších emocí skončila smrtí. To byla postava, kterou jsem měla moc ráda, protože byla pestrá, bohatá, citová a expresivní. To samé mohu říct o postavě Ljuby Raněvské ve Višňovém sadu v režii Milana Schejbala.
Ale myslím, že asi úplně nejvíc mě v tomto směru poznamenala právě Kate. Když jsem ji zkoušela s režisérem Ondřejem Zajícem, tak jsem dostávala připomínky typu, buď víc zlá, buď víc zlá, ještě víc zlá… Přiznám se, že když jsem otvírala tu komnatu zákeřnosti a zloby, tak jsem se pomalu začínala bát, jestli se ta komnata dá zase vůbec zavřít. Protože to by byla katastrofa, hlavně pro mé okolí. V tomhle případě vždycky, když jsem dohrála představení, tak mi chvíli trvalo, než jsem se vrátila zpátky do své kůže.
Jaká jste cestovatelka? Cestovala jste někdy s rodiči za divadlem?
Za divadlem jsem cestovala jako divák, často to bylo při hezkých výletech s tátou. My jsme kdysi, když jsem ještě studovala, měli takovou tradici, říkali jsme tomu, že poznáváme Evropu. Táta vždycky tvrdil, že nejdřív musím poznat země nám kulturou blízké, a pak můžeme jít dál. Byli jsme v Anglii, v Itálii, v Rusku, v rámci naší tradice jsme pokaždé navštěvovali místní divadla.
Například v Petrohradě, když jsme přišli do divadla, nás vítali s otevřenou náručí, všude nás posadili na přístavky, brali nás opravdu jako kolegy z Prahy. Stačilo říct, že jsem studentka herectví a táta režisér. Naopak v Londýně, když jsme tímto způsobem chtěli navštívit muzikál Fantom opery, tak inspektor hlediště jen ukázal na obrovskou frontu u pokladny. Hodně jsme poznávali nejen místní mentalitu a památky, ale i divadla.
No a já jsem samozřejmě cestovala a stále cestuji s divadlem po vlastech českých. V dnešní době se za divákem hodně jezdí, takže můžu říct, že i díky divadlům jsem poznala řadu měst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Na naši tradici s tátou se snažím navázat i se svými dcerami.
Mezi vaše výrazné seriálové role patřila ta v Konci velkých prázdnin, který je o době před převratem. Jak na tu dobu vzpomínáte vy?
Na seriál Konec velkých prázdnin vzpomínám často a ráda, protože ho považuji za jeden z nejkvalitnějších českých seriálů vůbec. Spolupráce s Miloslavem Lutherem a s hereckým obsazením, které se tam tehdy objevilo, byla víc než nadčasová. Pan režisér Luther tehdy věděl přesně, co chce a scénáře od Pavla Kohouta byly napsány tak, že se četly jedním dechem.
Na dobu před převratem, o které je i zmíněný seriál, osobně nemůžu vzpomínat špatně, protože jsem byla dítě a později studovala střední školu. Ačkoli vím, že pro spoustu lidí to byla v lecčems těžká doba, já jsem ji prožívala šťastně a nezatíženě. Nemůžu se proto ztotožňovat s názorem, že dřív bylo všechno špatně. O to víc mě mrzí, jaké dnes panuje mezi lidmi napětí, arogance, nepochopení, závist, ztráta hodnot a nezodpovědnost. Přála bych si víc tolerance a laskavosti.
Sabina Laurinová
Už delší dobu to vypadá, že jste v televizi věrná jen jedné postavě, vrchní sestře Marii Černé v primáckém seriálu Modrý kód.
Seriál Modrý kód jsem přijala velmi vřele, s pokorou a s radostí, a zároveň je pro mne stále velkou výzvou, protože jsem se nikdy neobjevila v tak dlouhodobém projektu. Nabídky jsem si velmi vážila, protože postava vrchní sestry Marie Černé je charakterní role, je to člověk, který musí řešit řadu výzev, nejrůznějších situací, a proto mám stále co hrát. Myslím si, že to je jeden z nejtěžších projektů, se kterými jsem se dosud potkala, a to pro celý štáb.
Realizace tohoto seriálu vyžaduje hodně energie, radosti a motivace. Někteří kolegové samozřejmě i z důvodu únavy projekt opouští, někteří zase přicházejí. Mé „zasnoubení“ s Mery samozřejmě není nekonečné, tak jsem si to v sobě i nastavila a po svém se s touhle příležitostí vyrovnávám. Také jsem kvůli Modrému kódu musela odmítnout spoustu jiných, zajímavých nabídek, včetně těch divadelních. Ale vím, že všechno má svůj čas a limit.
Modrý kód je i osvětou. Co vám přinesl do života?
Setkání se seriálem se zdravotnickou tematikou mi také přineslo do života hodně informací z téhle oblasti. Ještě před natáčením jsme absolvovali konzultace v motolské nemocnici na urgentu a kurz první pomoci. Téměř denně se setkáváme s lékaři na place, se kterými odborné věci konzultujeme. Takže lékařů mám kolem sebe dost. Na druhou stranu, když se stane něco mně nebo někomu z mých blízkých, tak najednou nevím, za kým jít.
Sledujete televizní seriály? Jaký jste divák?
Obecně na sledování televizních pořadů moc čas nemám. Když přijdu domů, tak se věnuji především svým dcerám a normálnímu domácímu režimu. Ale je pravda, že už jsem došla i k takové absurditě, že jsem celý den točila Modrý kód, a když jsem přišla domů, tak běžel nový díl v televizi a já se pak ještě vzápětí do noci učila texty Modrého kódu na další den. V takovém případě asi nastává čas na návštěvu psychiatra.
Co je momentálně největším holčičím hitem u vás doma?
Obě mé dcery mají vedle školy tolik zájmů a kroužků, že čas strávený společně doma je pro nás vzácný, moc si ho vážíme. Když jsme všechny spolu, snažíme se jet na výlet, jít do kina, do divadla nebo prostě jen vyrazíme na holčičí nákupy.
Sabina Laurinová
Starší dcera Valentýna studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka…
Vája studuje druhým rokem konzervatoř, je nadšená a vrací se ze školy šťastná, a to si myslím, že je pro dítě i pro rodiče to nejdůležitější. Tato profese je nesmírně náročná, ale i nestálá, nejistá. Kdo nemá štěstí, ten je často nešťastný. Ale v tuhle chvíli se nesnažím přemýšlet o tom, co bude dál, nebo čemu se budou obě holky jednou věnovat. Snažím se na to dívat z jiné perspektivy, teď a v tuto chvíli. Nejdůležitější je, že holky teď dělají to, co je baví.
Kde vás můžeme kromě Modrého kódu vidět? Co vy a divadlo?
Divadlo pro mě zůstává asi láskou na prvním místě ze všech disciplín mé profese. Je pravda, že jsem ho nyní musela kvůli natáčení trochu omezit, ale věřím, že se do něj brzy jednou zase s plnou silou vrátím. V současnosti hraji ve třech inscenacích, Prachy, prachy, Rodina je základ státu v Divadle Palace a v Hybernii v muzikálu Galileo hraji Miu. Jsou to všechno různorodé žánry, takže mohu říct, že mám ve své profesi cukr, sůl i pepř.
Je pravda, že si do divadla chodím dobít baterky, protože televizní práce je trochu jednostranná v tom, že při natáčení energii jen vydáváte a vrátí se vám až později zpětně přes diváky v určitých reakcích nebo zprávách, které vám píšou, konfrontují vás v restauraci nebo třeba i na ulici. Naštěstí zažívám spíš jen ty kladné reakce. Divadlo vám dává zpětnou vazbu hned a mám pocit, že je pro mne krbem, který mě vždycky zahřeje.
Říká se, že herec buď běží, nebo leží. V jaké fázi se momentálně nacházíte?
Zatím jsem se ještě nezastavila…
