Jsme v primáckých ateliérech, kde se natáčejí Sestřičky. Kolik let už se vlastně pohybujete v tomto seriálu z lékařského prostředí?
Nebudete tomu věřit, ale už pátým rokem.
Také jste tu pro dobrou věc, chcete spolu s hercem Markem Němcem oslovit lidi, aby přispěli zdravotním sestrám. Jaká je cílová částka?
Myslím si, že každý z nás se ocitá v situaci, kdy má chuť a ochotu pomoci takovým způsobem, kterým může. My jsme dnes točili upoutávku na kampaň, kterou připravila televizi Prima, asociace zdravotních sestřiček a Červený kříž. Je to podpora sester v první linii. Začíná se jedním milionem, který Prima věnovala, a teď už je jenom na nás a na divácích, lidech, kteří by rádi pomohli zdravotním sestřičkám, aby je podpořili.
Měla jste někdy v průběhu roku úzkostné stavy z toho, co se kolem děje? Ta doba není úplně příznivá.
Já si myslím, že neexistuje snad člověk, který by neměl. Pro nás všechny to je nová věc. Myslím si, že do té doby jsme si žili velice dobře, člověk si najednou uvědomil, že jsme žádné velké starosti neměli, alespoň tady u nás. Je to taková doba, kdy člověk hodně přemýšlí, rekapituluje a našlapuje velmi opatrně, obává se budoucnosti.
A možná nás to trochu zoceluje, protože se člověk cítí a přistupuje k tomu jinak teď na podzim než na jaře. Bohužel ale to podzimní počasí umocňuje takovou tu beznaděj. Ale na druhou stranu, když na tohle téma s někým hovořím, tak si říkám, že lidstvo samo o sobě zažilo takové hrůzy a vždycky ten život nějak pokračoval dál. Takže i my se k tomu musíme nějak postavit čelem a pokud možno pomáhat těm potřebným, když to potřebují, a jít dál.
Tak přesně za měsíc je Štědrý den...My už se s @hap2303 a @photojan připravovali, ale takhle to u nás doma asi vypadat nebude.. I když..proč ne?♥️ Přeju všem klidné přípravy ... a hezký předvánoční čas...Foto: @photojan
Na veřejnost působíte jako racionální a pozitivní žena. Začala jste třeba v nynějších dobách více šetřit?
Já si myslím, že vždycky, právě proto, že mám dvě děti, tak už od té doby, co se žena začne chovat jako matka, tak přemýšlí v tom smyslu, že zaopatřuje to svoje hnízdo. S tímhle jsem myslím problém nikdy neměla. V tom smyslu, že jsem peníze nikdy nerozhazovala za zbytečnosti. Taková ta rezerva na přežití by měla, pokud to jde, fungovat a člověk by s tím měl do budoucna počítat. Takže na to samozřejmě myslím.
Ale doba je velmi špatná v tom, že spousta lidí o práci přišla a i my herci, když to beru ze svého úhlu pohledu, tak všechna divadla jsou zavřená, máloco by člověk mohl dělat, nebo vlastně dělá. Je spousta mých kolegů, kteří nenatáčí, nemají teď tu příležitost a museli změnit povolání, takže i to se může u kohokoliv z nás stát.
Natáčení intimních scén není příjemné nikomu, říká Sabina Laurinová |
Jak vzpomínáte na konec devadesátých let a své novácké působení v pořadu Do-Re-Mi?
Jé! (smích) To byla taková velmi pozitivní doba a tvůrčí. Protože se točilo hodně zábavných pořadů a já vedle svého působení v divadle a shakespearovských postav, které jsem hrála, jsem si odskakovala do takového lehčího žánru. Myslím si, že to pro mě byla velká škola, protože když jsem do toho pořadu naskakovala, nebo jsem dostala nabídku, tak do té doby jsem byla moderováním absolutně nepolíbená. Nevěděla jsem, co od toho mám očekávat, a musím říct, že jsem nakonec byla ráda. I když mě tehdy hodně mých kolegů odrazovalo. Říkali mi, že jsem přece herečka a nemůžu být moderátorka. Já jsem odpovídala, že se jako moderátorka necítím.
Pro mě byla třeba vždycky vzor Jiřina Bohdalová, která vždy těmi žánry uměla proplout a všechny je vlastně uměla. Od kreslených večerníčků přes zábavné pořady typu Televarieté po krásné role ve filmu či v Divadle na Vinohradech. Já osobně jako herec se vnímám tak, že mám ráda výzvy, různě příležitosti, a i když se jich na začátku bojím, tak si je chci vyzkoušet. I za cenu toho, že mi to třeba úplně nepůjde, ale potřebuju to zkusit.
Když budeme cestovat tím časem, jak byste popsala svoje devadesátky?
Tak já už bych začala možná v těch osmdesátkách a šla bych ještě dál. Narodila jsem se ještě trošku dřív, ale každé to období přineslo něco jiného a osmdesátá léta pro mě byla třeba škola, konzervatoř a takové to první oťukávání se s prvním skutečným svobodným životem nebo životem mladého člověka. A devadesátá léta už pro mě byly roky, kdy jsem měla zkušenosti, kdy už jsem točila, pracovala nejen v divadle, ale i v televizi, ve filmu... A když jsem potom přešla do roku 2000, tak už pro mě to období dalšího tisíciletí bylo časem takové té dospělosti a zrání. Stala jsem se mámou a začala zrát. Já už jsem pamětník! Už bych mohla hodně vzpomínat. (smích)
Adéla Gondíková, Jan Nedbal, Sabina Laurinová a Natálie Halouzková v seriálu Sestřičky Modrý kód (2020)
Dokážete se o Vánocích dívat stále dokola na pohádky Z pekla štěstí?
To jsou skoro už pohádky pro pamětníky. Už uteklo hodně vody od té doby, co jsme točili. Ale my si vždycky se Zdeňkem Troškou napíšeme, ať už jde v televizi pohádka Z pekla štěstí nebo Čertova nevěsta, která je trošku mladší než Z pekla štěstí jedna a dvě. Já mu vždycky napíšu, „Zdeňku, ty tvoje pohádky krásně zrajou.“ A je to pravda. Já mám pocit, že ty filmové pohádky čím jsou starší, tím jsou pro mě nějakým způsobem kvalitnější, nebo je to tím, že člověk má srovnání už i s jinými projekty, které se dneska točí...
Ale vždycky na to vzpomínám hrozně ráda a pokaždé v tom najdu něco jiného. Vždycky si vzpomenu, kdy se to točilo, kdo to točil, kolik lidí už mezi námi není, s kterými jsem se tam potkala, nebo kdo mě tam ovlivnil, s kým jsem zažila spoustu legrace, jak jsem si roztrhla šaty, zlomila nohu a tak dále. Takže když zazní první tóny a jdou úvodní titulky, tak mě to nostalgicky upozorní, že bych se mohla podívat.
Jméno jsem dostala podle psa z tátovy inscenace, žertuje Laurinová |
Tatíčka vám hrál Vladimír Brabec, rozesmíval vás někdy mezi záběry?
Byl to úžasný kolega a hlavně skvělý člověk. Já jsem si s ním strašně moc rozuměla. Já jsem ho znala už odmalička, my jsme se spolu potkali na prknech Národního divadla ve hře mého táty, kterou tehdy režíroval, Jiráskova lucerna. Já jsem tam hrála koktavou družičku, takovou úplně mini roličku, a pan Brabec hrál s paní Hlaváčovou úžasný pár. Už tehdy jsem obdivovala celou tu plejádu herců, s kterými jsem se tam potkávala. A o to víc mě potěšilo, když jsem se s těmi herci začala potkávat i při své práci už vystudovaná.
Vladimír byl skvělý člověk, my jsme měli hrozně podobný humor a je úplně jedno, že jsme od sebe měli několik generací nebo že by mohl být mým tatínkem. Byl vlastně mým tatínkem, hrál mi tatínka! My jsme o všech scénách na místě přemýšleli, upravovali je a ve spolupráci se Zdeňkem Troškou nás vždycky napadlo něco vtipného, a tak jsme to tam nějak propašovali, zkusili jsme to a ono to tam je! Zůstalo to tam. Já si na to vždycky vzpomenu a musím říct, že to byl fajn člověk a že už také není mezi námi, často na něj vzpomínám.
7. prosince 2020 |
