Miloš Kopecký je jedním z nezapomenutelných zážitků v mém životě. Vzpomínám na dvě naše společná vystoupení v roce 1988. Jedno se uskutečnilo před pěti sty diváky v Městské lidové knihovně v Praze, druhé před kamerami v ostravském televizním studiu, v pořadu Kavárnička dříve narozených. Tenkrát jsem ještě nevěděl nic o jeho maniodepresivní nemoci; měl jsem za to, když jsem vycítil z jeho hlasu smutek či nechuť k delšímu hovoru, že jde o určitý druh náladovosti, na kterou měl kumštýř Kopeckého kalibru nárok. Když jsme se sešli před začátkem našeho prvního besedování přede dveřmi místnosti, vyhrazené nám namísto šatny,naklonil se ke mně a zeptal se, zda mám hodinky. Hodinky jsem měl. "A mohu vás o něco požádat? Byl byste tak laskav, postál dvě minuty u těch dveří a nevpustil nikoho dovnitř?" "Samozřejmě," povídám. "Ale opravdu nikoho a opravdu jen ty dvě minuty!" Když za ním zaklaply dveře, rozkročil jsem se jako bodyguard,a přestože přicházeli lidé, kteří s ním potřebovali mluvit, byl jsem neústupný. Když vteřinová ručička dosáhla na konec druhé minuty,otevřely se dveře a v nich stál Miloš Kopecký celý usměvavý: "Moc děkuju. A teď pojďte, ať si o tom, co tu budeme dělat, ještě něco řekneme." Ta epizoda nemá pointu. V té místnosti bylo po celé dvě minuty naprosté ticho... Zanedlouho, když už byl sál plný, pódium včetně stolku a dvou křesel přichystané a z magnetofonu se do tmy ozvala písnička Meckie Messer, vyšli jsme a kráčeli k pódiu. "Pane Suchý, vy snad máte trému!" odtušil správně pan K opecký,"to je ale naprostá pitomost!" Otcovsky mi dodával odvahy: "Vždyť vůbec o nic nejde,jdeme si spolu povídat, tak co?" Píseň skončila, reflektory se rozzářily. Odříkal jsem svůj úvod a pozval vzácného hosta. Lidi ho přivítali bouřlivým aplausem. Miloš Kopecký se usadil v křesle a - dostal trému. Začal ztěžka, přeskakoval věci, na nichž jsme byli domluveni, při častém pití minerálky se mu třásla ruka. I stalo se něco, při čem se poněkud zardívám, ale byl jsem to nakonec já, kdo v sobě vydoloval schopnost zlehčovat své otázky a troufl si ba i na pokusy rozesmát zpovídaného. Myslím, že se to podařilo, protože po dvou hodinách čekal pana Kopeckého neutuchající potlesk. Měl jsem za to, že se po představení vydáme společně směrem k domovům (bydleli jsme od sebe prakticky pár desítek metrů). Když však jsme vyšli ven, pan Kopecký ožil: "Cože - vy už jdete dom ů?! Ó, to já ne! Vyrážím do Tingltanglu! T am se cítím naprosto skvěle. Navíc tomu snažení vašeho bráchy v T atran baru děsně fandím! Nejradši bych tam byl každý večer - to by mi ovšem musel zařídit bezplatnou permanentku!" Dnes se mi k té vzpomínce - nevím proč - vybavuje jedna z jeho anekdot. Baví se dva kamarádi: "Souložíš doma?" ptá se první. Druhý se ohradí: "Blázníš? Před ženou?" Miloš Kopecký ctil Jana W ericha, obdivoval Vlastu Buriana a - miloval Oldřicha Nového. Ptal jsem se ho, zda skutečně mělo v padesátých letech dojít mezi ním a Janem W erichem k partnerství. "Mělo dojít k partnerství - to zní strašně významně a ono to tak nebylo! Čirá pravda je,že to W ericha napadlo. A čirá pravda také je, že to byla moje tehdejší žena, která m u to jako první rozmluvila. Já k němu nebyl vhodný typ. Pokud to nebyl V oskovec, pak to m usel být jedině Horníček!" O Vlastovi Burianovi mluvil tak pěkně, že jsem ho požádal, zda by mi do knížky, kterou jsem zrovna dodělal, nenapsal předmluvu. Vzal si čas na rozm yšlenou a pak jsem od něj dostal dopis: "Hrozně rád bych napsal předmluvu ke knížce o Vlastovi Burianovi, ale NEMÁM ODV AHU! T otiž právě proto, že psát o takovém přírodním jevu jako Vlasta Burian, je příšerně těžké. Aspoň pro mne. Samozřejmě, je možno napsat několik tisíc slov, samozřejm ých a VĚCNĚ pravdivých a přece jen je to žvanění. Je nutno už konečně mluvit o něm nově, neotřele, zcela reálně a přitom PŘIROZENĚ. Doufám, že už jste to vyřešil a někdo V ám to napsal. Kdyby náhodou ne,TAK T O ZKUSÍM!" Škoda, že jsem v sobě nenašel více odvahy, abych trval na svém přání... Jestliže tvrdím, že Oldřicha Nového Miloš Kopecký skutečně miloval, opakuji jen jeho vlastní slova. V ím také, že Miloš Kopecký měl sympatie Oldřicha Nového, byť se o tom asi nikdy nedozvěděl. Alespoň o tom, co mi jednou vyprávěl sám pan Nový. Bylo to v době, kdy už pan Nový nevycházel z bytu. Jednou se díval přes okno na malý parčík před domem. Přímo pod jeho oknem stála lavička a právě k ní přicházela dvojice - krásná blondýna a Miloš Kopecký. Usedli na lavičku a K opecký začal slečně cosi důvěrného špitat. "Stál jsem za zavřeným oknem," vyprávěl mi pan Nový, "a užuž jsem chtěl poodstoupit, abych nebyl svědkem něčeho, co bylo věcí pouze těch dvou, když náhle ta blondýnka z lavičky vyskočila a vyťala Kopeckému políček. Pak se otočila na kramflíčku a energicky odcházela. Kopecký svěsil hlavu a zdrcen zůstal sedět. Bylo mi ho líto, ovšem jen chvíli. On totiž tu odcházející slečnu po očku pozoroval, dokud nezajde za nejbližší roh. Když zmizela, tak se napřímil, vstal, pohodil hlavou, upravil si kravatu a s pohvizdováním svižně odkráčel na opačnou stranu. Netušil, jak jsem mu v tu chvíli v duchu tleskal..." Den před natáčením Kavárničky dříve narozených jsme se setkali s panem Kopeckým v Ostravě. V hotelu Imperial, kde jsme se měli už jen rámcově domluvit, jak bude naše vystoupení probíhat, mi vyrazil dech: "Pane Suchý,m y to povídání musíme vymyslet úplně jinak. Pojďte,dáme si kafe a vy si při tom uděláte poznámky, jak ten rozhovor vystavíme." Byl jsem z toho úplně vedle: "Ale pane Kopecký,vždyť jsem do scénáře dal to nejlepší, co mělo tehdy v Městské knihovně největší ohlas?!" Shovívavě se ke mně naklonil: "Něco jiného je, když v hledišti sedí pět set diváků a něco jiného je, když mluvíte z televizní obrazovky a sleduje vás těch diváků několik milionů! Já si to představuji takhle - až dozpívám, vy přijdete a řeknete: Jsem rád,že vás vidím!..." To už jsme však seděli v hotelovém baru a já začal škrábat do bloku náš nový rozhovor. U vedlejšího stolu seděl trochu ovíněný národní umělec Július Pántik. Od chvíle, kdy jsme se poznali osobně, bylo jasné, že jsem mu zrovna do oka nepadl. V baru si všiml nejprve mě a začal posměšně pokřikovat: "Suchý-mokrý, Suchý-mokrý!" Pak spatřil pana K opeckého. "Majstre!" vyskočil a počal Kopeckému skládat komplimenty. Kopecký nechal Pántika před sebou stát a sám zůstal sedět. Když vyslechl chvalozpěv, odpověděl: "Děkuji, ale my tady máme s panem Suchým nějakou práci a potřebujeme být sami!" Zabořil jsem nos do poznámek a rudý až za ušima jsem dělal, jako že to neslyším. Zaražený pan Pántik nás mlčky opustil, zatímco Miloš Kopecký se mi zahleděl do očí. Pak šibalsky cukl pravým koutkem úst: "Tak, kde jsme přestali?" Přečetl jsem první větu našeho dialogu: "Jsem rád, že vás vidím, pane Kopecký!" Zasmál se: "Já jsem taky rád,že mě vidíte..." Na tuto epizodku jsem si vzpomněl později, když jsem slyšel vyprávět příhodu, která se stala krátce po onom slavném Kopeckého diskusním příspěvku na IV. sjezdu Svazu českých dramatických umělců. Když skončil svůj projev,vyšel prý hned ze sálu ven. Na chodbě ho dohonil jistý herec a nadšeně mu gratuloval. Miloš Kopecký se na něj mlčky zadíval a když gratulant dokončil slova díků, upravil mu pod krkem uzel a řekl: "Máte pěknou kravatu." A pokračoval v důstojné chůzi k východu...
23. září 2000
