Nebojte se,tenhle neumře

Dennis Neale patří ke společníkům, o nichž mají ženy dojem, že existují už pouze v knihách: jeho chování je nevtíravě dvorné,úsměv klukovsky rošťácký,glosy trefné, žerty suché. Jen v jednom je s ním potíž - musíte si vybrat, do jakého oka se mu budete dívat. Jako by to pravé už omrzelo držet věčně ve stejné rovině s levým, a tak se líně svezlo o kousek níž. S touto zvláštností však Mr. Neale,šarmantní osmdesátník z anglického Oxfordu, na svět nepřišel. Svou podobu změnil přesně ve dvě hodiny ráno 16. ledna 1943.

Co se tu noc vlastně přihodilo?

Jako příslušník britského Královského letectva jsem tehdy sloužil v peruti, která měla natolik zvláštní poslání, že kvůli utajení neměla ani číslo, ani jméno. Létali jsme zásadně bez rádiového spojení, jediný pokyn, který jsme dostávali, zněl »Vraťte se na základnu«. T o piloti stočili stroje střemhlav k zemi, aby se dostali na úroveň moře, a zamířili k nejbližšímu letišti. V onen večer jsem zaskakoval za vojáka, který kvůli něčemu musel jet, tuším, za ženou. Při letu se na nás zavěsily německé stíhačky a držely se nás i poté,co jsme se vydali domů - zajímalo je, odkud startujeme. T ím spíš jsme zapnuli rádio až na poslední chvíli a v Tangmeru přistávali s vypnutými světly. Služba na věži ale zřejmě zpanikařila, když jí zničehonic ohlásily přistání tři stroje. První dosedl na zem v pořádku, m y v druhém taky. Jenže třetí to v té tmě nabral přes nás.

* A výsledek?

Čelní kost mi posunula kamsi do úrovně očí, nosní mi vtlačila do ústní dutiny, lícní kosti mi zlomila natřikrát, čelist nadvakrát a ještě mi stačila přerazit pravou ruku. T o vím ovšem jenom z vyprávění. T ři týdny jsem byl v kómatu a od té doby s naprostou jistotou vím, že člověk i tak vnímá, co se kolem něj děje. Já si třeba jasně uvědomoval, že u postele pořád sedí dva vojenští policisté. Hlídali mě, abych náhodou při blouznění nemluvil o tom, co bylo a dodnes ještě je tajné. Vnímal jsem i ženský hlas, který odpověděl chlapovi, jenž se nade mnou zeptal »A co uděláme s ním? « »Nebojte se, tenhle jen tak neumře...« Onu sestru jsem měl potom nejraději ze všech.

* Ta bolest, když jste přišel k sobě, musela být strašná.

Kupodivu nebyla. Největší jsem paradoxně zažil při poslední z desítky operací, kdy mi vyráběli nový nos. Tenkrát mě potkal jeden kamarád, jak se belhám o holi, a povídá: »Proboha, Dennisi, proč kulháš, když ti dělali nos?

« Jenže kost na něj mi vzali z boku.

* Pamatujete se na okamžik, kdy jste svou tvář uviděl poprvé?

Naprosto přesně. O zrcátko jsem sice žádal několikrát, ale každý tvrdil, že ho u sebe nemá. A já se bál čím dál víc. »Sakra, to mi pořád chcete tvrdit, že tu nikdo nemá zrcátko?

« rozčilil jsem se jednou. »No dobrá, sundejte mu ty zbylé obvazy a dejte mu ho, ať to má za sebou« - přikázal tehdy doktor McIndoe. »Zatracenej průser!« prolétlo mi hlavou. A to bylo všechno. Nevyděsil jsem se nejspíš proto, že jsme tehdy byli mladí kluci, kteří si nedokázali představit, že už nikdy nebudou stejní jako dřív. Někde uvnitř jsme byli přesvědčeni o tom, že to takhle přece nezůstane napořád, že když se naše rány den ode dne hojí, jednou zmizí docela.

* V Nebeských jezdcích, románu o československých letcích v Anglii, spáchá voják, jemuž se stalo totéž co vám, sebevraždu.

I mezi námi bylo pár těch, kteří se s tím nedokázali smířit. Nesáhli si ovšem na život, prostě přestali chtít dál žít. Vzpomínám si také na dva muže, kteří následkem zranění trpěli tak úpornými chronickými bolestmi, že už zkrátka nemohli dál, a našli způsob, jak se jich navždy zbavit. Ačkoli McIndoe tvrdil, že o polovinu úspěchu se v našem případě postaralo mládí a dobrá fyzická kondice, dodnes mě fascinuje, jak strašné utrpení dokáže lidské tělo překonat a z čeho je schopno se uzdravit, chce-li.

* V nemocnici vás dávali dohromady osmnáct měsíců. Vy jste během té doby opravdu nikdy nepropadl malomyslnosti?

Ne, protože jsem se upnul k jedinému cíli - vrátit se k létání. Velké zklamání jsem však prožil: v době, kdy mi z hlavy trčela železa držící spravované kosti u sebe, po obličeji jsem měl na 150 stehů a sdrátovanou čelist, jsem snil o tom, až konečně dostanu místo tekuté potravy pořádný steak. A když mi ho dali, zjistil jsem, že nemám dost síly na to, abych to sousto v puse rozkousal.

* Výjimečně zranění lidé, výjimečně zruční plastičtí chirurgové i anesteziologové, výjimečné poměry - taková byla nemocnice v East Grinsteadu. Šéfchirurg Archibald McIndoe vybojoval například s ministerstvem »bitvu o modrou« - místo modrého erárního prádla a svršků jste mohli nosit elegantní uniformy Royal Air Force, díky nimž okolí vnímalo vaše strašná zranění naprosto jinak, z vycházek jste se mohli vracet třeba až k snídani... Co nejvíc pomohlo překonat týdny nejistoty vám?

Svoboda, kterou nám McIndoe dal a která byla tolik vzdálena vojenskému drilu. Ale hlavně sebevědomí, které nám dodával, protože věděl, že jen tak budeme schopni zvládnout to, co nás v životě čeká. O mnoho let později za mnou přišla v práci mladá dívka a při rozhovoru pořád držela jednu ruku za zády. Ukázalo se, že nedávno přišla o prst. Tak jsem tu ruku vzal, položil ji na stůl před sebe a řekl: Už to nikdy nedělejte. Budete-li svůj handicap schovávat, každého na něj upozorníte a pak - nemáte se za co stydět. Kdo si s tím chce dělat hlavu, ať si ji dělá, váš problém to přece není! To ze mě promluvil McIndoe.

* Jakou roli hrál v léčení alkohol? Ostatně, figuroval i při založení The Guinea Pig Clubu: ten nápad se zrodil u láhve sherry, kterou dal v plen František T ruhlář, jeden z jeho dvou českých členů. Anály nesmlčují ani to, že se mu občas říkalo »grogging club«, pijácký klub...

Pravda je, že jsme dostávali dvě láhve piva denně a měli jsme rádi dny, kdy doktoři stihli odoperovat i čtyři pacienty a my ostatní si mohli rozdělit osm piv navíc. Pravda také je, že kdo mohl, vyrážel občas povyrazit se do Londýna. Alkohol byl pro nás tímtéž, čím pro každého zdravého dvaceti-, pětadvacetiletého kluka. A génius McIndoea se projevil i v tom, že nám ho nezakázal, že považoval za nesmysl přidávat k tolika omezením, která jsme měli kvůli zranění, ještě další. Stanovil ovšem železné pravidlo: nepít dva dny před operací, aby rány víc nekrvácely.

* Nebál jste se ve svých třiadvaceti, že vaše zjizvená tvář může odradit zájem dívek?

Ne, protože jsem byl už ženatý a manželka nesla mé zranění statečně. Náš vztah vzal zasvé až po třiceti letech. Zařadil jsem se k mužům, kteří odejdou od ženy a dospělých dětí, aniž by měli kvůli komu.

* V aše druhá manželka Eunice si postěžovala, že svůj příběh jste nikdy nevyprávěl ani jí, ani rodinným přátelům. Proč?

Nedělá to nikdo z členů klubu. Nemluvíme o tom dokonce ani mezi sebou. Jak kdo k úrazu přišel, vědí pouze jeho nejbližší kamarádi, kteří s ním zrovna byli v nemocnici. T o není ze zatrpklosti, naopak víme, že jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme vůbec přežili. I já ho měl: neohořel jsem, neomrzl, mám ruce, nohy, spravoval mě McIndoe...

* Za prvního pokladníka klubu vybrali vaši spolubojovníci muže, který přišel o obě nohy, to proto, že s pokladnou nemohl zmizet. Když jinému z vás nabídla spolucestující ve vlaku noviny, odpověděl »Děkuji, už jsem je dnes viděl«, ačkoli byl slepý. V klubové hymně se zpívá: »Jsme McIndoeova armáda, jsme Pokusná morčata, s podlitinami a protézami, skleněnýma očima, falešnými zuby a parukami. Až nás propustí ze služby, zařveme ze všech sil: Přes překážky ke hvězdám...

« Kde se ve vás vzal ten humor?

Myslím, že je tradiční součástí britské kultury. Slyšela jste už někdy třeba dobrý německý vtip?

* Poznamenalo vaše zranění i duši? Rozhodně. Od té doby jsem fatalista. Věřím, že každý z nás to má nalinkované dopředu a nemůže se tomu vyhnout. Kdybych nezaskakoval, stalo by se totéž tomu druhému? Nebo by mě to potkalo beztak, jen jindy a jinde?

Býval jsem taky k lidem ostrý jako kartáč a neuvědomoval jsem si, že se jich mohu dotknout. T eď mě už nic a nikdo nevyvede z míry. Ne proto, že bych byl módně »cool« nebo že by mi bylo všechno jedno, jak tvrdí manželka. Já jen nenechám věci dojít tak daleko, aby mě stresovaly, a starám se o ně tím, že příslušný problém hned vyřeším.

* Kdo prošel East Grinsteadem, trpěl syndromem »kdyby«: kdyby se mi to nestalo, tak bych... Jak dokončujete tuhle větu vy?

... tak by mi nic nemohlo zabránit v tom, abych strávil u letectva celý život.

* K Royal Air Force jste se sice vrátil, ale ne nadlouho po pár měsících služby v poválečném Německu vás přece jen propustili. Co jste potom dělal?

Leccos. Otevřel jsem si v Oxfordu hospodu, pracoval jsem v papírnách, v továrně na deky, dlouho jsem byl manažerem obchodního domu. Uspěl jsem zkrátka jako všechna Morčata, protože jsme byli zvyklí se nevzdávat.

* Je vůbec možné najít na tom, co vás potkalo, nějaké pozitivum?

Jednoznačně, a ne jenom s odstupem těch 57 let. Ocitnete-li se tak blízko smrti, uvědomíte si, že životu lze čelit a všechny problémy lze řešit. Tomu, kdo věčně heká a na něco si stěžuje, říkávám, že nic není tak hrozné, aby to nemohlo být lepší. A kdo tomu nevěří, je zralý na umření bez ohledu na to, kolik let mu právě je.



»Upřímně řečeno, ještě teď si kolikrát při holení pomyslím: Kristepane, proč zrovna ty? Ale netrápím se tím,« říká Dennis Neale, jeden z členů proslulého The Guinea Pigs Clubu - Klubu pokusných morčat. Sdružuje příslušníky britského Královského letectva, kteří ve válce utrpěli rozsáhlé spáleniny, omrzliny nebo jiná těžká zranění a léčili se v nemocnici v East Grinsteadu, v níž působil proslulý novozélandský plastický chirurg sir Archibald McIndoe. Úctu a oddanost svých pacientů si vysloužil tím, že se snažil spravovat nejen jejich těla, ale i duše, připravit je na svízelný přechod do civilního života a zajistit jim v něm důstojné uplatnění. Morčata, jichž už dnes žije z původních 479 méně než polovina, se rok co rok scházejí koncem září, na »Ztraceném víkendu«. Třicítka z nich se minulý týden vydala do Prahy, za svým jediným zdejším členem Aloisem Šiškou.