Spisovatelka Martina Formanová
„Zažívala jsem období jakéhosi nihilismu. Byla jsem vyhozena z FAMU a nejspíš se flákala s kamarádkami po Praze. Druhý den jsem jela pro tátu, který se vracel z Brna, abych ho odvezla domů. Vyprávěl mi, že v autobusu slyšel z rádia o demonstraci a bouřlivých reakcích na ni. A ty si myslíš, že to může něco změnit? zeptala jsem se. Věřím, že ano, odpověděl mi otec, kterého normalizace změnila v totálního skeptika. Následující dny mě přiměly vrátit se do školy a v tátovi i ve mně probudily upřímné vlastence. Dodnes, když si definuji, co pro mne znamená být Češkou, jsem onou dívkou z dní, kdy jsme zvedli hlavy a přihlásili se k demokratickému světu,“ říká spisovatelka Martina Formanová.
Hokejista Dominik Hašek
„Byl jsem na vojně v Dukle Jihlava. Jako všichni hokejisté základní vojenské služby jsem bydlel ve vojenském baráku hned vedle kasáren. V pátek jsme se připravovali na víkendový dvojzápas se Spartou a Brnem. O tom, že v Praze něco proběhlo, jsme naprosto neměli ponětí. První zprávy, že se něco děje, k nám na Vysočinu začaly prosakovat až někdy v pondělí navečer. A za tři dny, ve čtvrtek, jsem nastartoval svoji zelenou škodovku a se třemi spoluhráči jsme na několik hodin dezertovali, abychom také nasáli atmosféru v centru dění a zacinkali si klíči na Václavském náměstí,“ vzpomíná Dominik Hašek.
Šéfkuchař Zdeněk Pohlreich
„Seděl jsem tou dobou v Nizozemsku, kde jsem čekal na politický azyl. Vnímal jsem to velice negativně, protože mi bylo jasné, že se tím moje už tak slabá naděje, že budu v Nizozemsku moci zůstat, blíží nule. Byl jsem asi rád za moje příbuzné a kamaráda, ale já měl zcela jiné plány a tohle se do nich vůbec nehodilo. Takže cinkání klíči ani žádná euforie se u mne nekonala, to musím říci zcela upřímně. Přineslo to pro mne spoustu praktických problémů. Jsem ovšem rád, že se to stalo, to jistě. Jen mám takový vnitřní pocit, že s těmito vzpomínkami si do budoucna nevystačíme,“ říká Zdeněk Pohlreich.
Muzikant a textař Ivan Mládek
„Seděl jsem v hospodě U Nádraží v Dobřichovicích. Pozdě večer uprostřed obvyklého opileckého reje vešel do dveří úplně mokrý náš soused hrabě Kinský. Na otázku, zda spadl do Berounky, odpověděl, že se namotal do nějaké demonstrace na Národní třídě a že policajti zase kropili. Pár lidí se zasmálo, Kinský usedl ke kamnům a dál se pilo a hrálo. Teprve druhý den mi volal Luděk Sobota, že jsme vyzýváni ke stávce, jestli s Banjo Bandem do toho jdeme, on že váhá. Po zkušenostech ze všech marných protibolševických revolt jsem také váhal, ale po mrtvém studentovi, kterého skvěle zahrál tajný policista soudruh Zifčák, jsem váhat přestal. Komunistů jsme měli všichni plné zuby, rušili jsme všechna představení a rozjeli se po republice agitovat.
Prožíval jsem spíš tu dobu, přímo 17. listopad málo lidí zaregistrovalo. Pro hodně lidí to byla doba naděje v něco lepšího, ale s úplným pádem komunismu nikdo nepočítal, spíš jen s jeho nápravou – která samozřejmě nebyla možná. Protože mi ještě nedošlo, že si totalitu svrhávají sami českoslovenští a sovětští komunisté, díval jsem se na dění pesimisticky a pro jistotu balil kufry. Vzpomínám na listopad s láskou. Byla sice zrušena jen totalita, ale bez sovětských tanků bylo otázkou času, kdy padne i socialismus – i ten něžnými revolucionáři zamýšlený s lidskou tváří. Národ si o tom rozhodl ve svobodných volbách v roce 1992, ve kterých zvítězila pravice a otevřela se cesta k rychlému rozbití socialistické ekonomiky kuponovou privatizací. Byla geniální, i když ne moc legislativně ochráněná. Ale když se kácí les, lítají holt třísky,“ říká Ivan Mládek.
Herečka Daniela Kolářová
„Začalo to úplně normálně jako každý jiný normalizační pracovní den a skončilo to tak, že jsme se nestačili divit. Ten večer jsme v Divadle na Vinohradech normálně hráli. O pauze přišel jakýsi neznámý člověk a začal vykládat, co se odehrálo na Národní třídě. Po představení jsem jela metrem hned domů, protože oba synové měli angínu. A pak celou noc zvonily telefony. Domlouval se sraz herců na druhý den do Realistického divadla, kde v podstatě poprvé padl návrh na stávku divadel. Od toho prvního dne jsme žili v takové zvláštní euforii, která se stále stupňovala. Vyvrcholilo to tím, že Komunistická strana Československa odstoupila od své vedoucí úlohy. Nečekali jsme to tak rychle, ale intuitivně jsem už asi dva roky měla tušení, že se něco musí stát. No a stalo se, zaplať pánbůh,“ vzpomíná herečka Daniela Kolářová.
Architekt a herec David Vávra
„Pamatuji si ten den velmi přesně. Moc jsem toho nevolal, protože jsem byl v Americe. S Milanem Šteindlerem, Tomášem Hanákem a Terezou Kučerovou jsme tam byli s filmem Kopytem sem, kopytem tam. Volal jsem až o den později, kdy jsme demonstrovali před československou ambasádou a estébáci nás filmovali. Amerika byla událostí z Prahy plná, uváděli to jako hlavní zprávu. Dokonce mám historku, že v den, kdy Jakeš odstoupil, jsme byli na opuštěných toaletách někde v přírodě u Lake Placid a jediný člověk, který tam kromě nás byl, řekl lámanou češtinou: Nejste náhodou z Československa? U vás dneska padla vláda. Byl to emigrant. Na dálku se ale všechno prožívá hůř než zblízka. Ovšem zase byla tam ta abstrakce, jako když posloucháte rádio. Musíte si k tomu dosazovat kamery,“ popisuje David Vávra.
Topmodelka Tereza Maxová
„Koncem října jsem se vrátila po zkušebním měsíci z Paříže, kam jsem odjela po konkurzu modelingové agentury Madison. Přijali mě na právnickou fakultu, měla jsem vyřízený individuální plán, takže jsem moc studentů neznala. Pokud si dobře vzpomínám, trávila jsem ten den v ulicích ruku v ruce s mojí tehdejší láskou. V následujících dnech jsme se z romantických koutů Prahy přesunuli do míst stávek. Atmosféra v ulicích byla nepopsatelná. Ta soudržnost, dojetí, radostné očekávání... Nechtělo se mi zpět do Paříže. Ale když už poněkolikáté volala agentura, že mám práci, tak jsem v prosinci nakonec odjela,“ zavzpomínala topmodelka Tereza Maxová.
Moderátor ČT Jakub Železný
„Ten den ráno jsem na ulici dostal do ruky kousek průklepového papíru. Bylo na něm, že odpolední demonstrace k uctění památky Jana Opletala a jeho druhů z roku 1939 je oficiální a povolená. Po zkušenostech s demonstracemi od srpna 1988 a trestním stíháním po Palachově týdnu v lednu 1989 jsem k tomu byl skeptický. Nakonec skepse nebyla namístě a všechno dopadlo tak, jak nikdo z nás to ráno a ani pak na Albertově, Vyšehradě a Národní třídě nepředpokládal. Při odchodu z Národní jsem zažil jen nahánění se s bílými přilbami, červené barety nastoupily o něco později. Několik týdnů jsem pak měl tu čest vést stávkový výbor gymnázia Zatlanka. Byly to vedle narození syna nejdůležitější dny mého života. A právě pro naše děti to, co tehdy začalo, musíme chránit. Před všemi, kteří nám to chtějí brát, nebo se dokonce tváří, že se tehdy vlastně nic moc neodehrálo,“ říká Jakub Železný.
Spisovatelka Alena Mornštajnová
„Byla jsem na mateřské a žila ve městě vzdáleném pět hodin jízdy autem od Prahy. Události odehrávající se v hlavním městě v lednu během Palachova týdne k nám doléhaly jen slabě a málokdo se odvažoval doufat, že jsou signálem blížícího se konce komunistického režimu. Dny se podobaly jeden druhému, ale pátek 17. listopadu si pamatuji naprosto přesně. Odpoledne jsme se pustili do tapetování kuchyně, tapety na umakartovém jádru nedržely a neustále se odlepovaly. Televize večer informovala o demonstraci studentů, a to už jsme vzhledem k dění v okolních socialistických státech začínali tušit, že opravdu přichází změna, a radostně se dohadovali, jestli tapety padnou dříve než vláda. Vývoj v dalších dnech naše tušení potvrdil, a tak naše nekvalitně přilepené tapety nakonec přežily pád ne jedné, ale dokonce několika vlád,“ popisuje Alena Mornštajnová.
Tenista Ivan Lendl
„Byl jsem na cestách mezi turnaji a v hotelu jsem sledoval televizi. Překvapen, ale s velkou radostí. Sledoval bych i víc, ale televize byla špatná, jen jeden kanál v angličtině a událostí bylo hodně, nejen v Československu. Za pár dní jsem dostal pozvání do Prahy od Občanského fóra. Do Československa jsem přijel přes Rozvadov v únoru 1990, po šesti letech, v Praze jsem nebyl dokonce osm let. Šel jsem se podívat na hokej do haly Slavie, potkal jsem se s Ivanem Havlem v sídle Občanského fóra a pak i s jeho bratrem a prezidentem Václavem Havlem. Čekala mě exhibice s Miloslavem Mečířem, a tak jsem Havla v legraci přemlouval, aby se svlékl do trenýrek a zahrál si s námi. Odmítl. Mimochodem, rok 1989 byl pro mě zlomový i v dalších událostech. Stal jsem se na jeho konci světovou jedničkou a taky jsem se oženil,“ vzpomíná tenista Ivan Lendl.
Herečka Zdenka Procházková
„Bohužel jsem nebyla tady, ale ve Vídni, kam jsem dojížděla hrát. A zrovna 17. listopadu jsem točila. Zprávu o tom, co se v Československu stalo, jsem se dozvěděla z médií. Okamžitě se to v Rakousku zveřejnilo, byl toho plný rozhlas a televize, všude to hlásili. Hned bylo jasné, že se děje něco revolučního. Do Československa jsem se vrátila asi za týden. Z vývoje jsem ani moc překvapená nebyla, protože jsme byli ze všech zemí skoro poslední. Předtím to začalo s německým velvyslanectvím v Praze, jak tisíce Němců překračovaly ploty. Potom západoněmecký ministr zahraničí Genscher vybojoval, že východní Němci mohli odjet,“ říká herečka Zdenka Procházková.
Režisér a herec Jakub Kohák
„Chodil jsem na sportovní gymnázium Nad Štolou, kde jsem navštěvoval čtvrtý, maturitní ročník. Hrál jsem závodně basketbal a vzpomínám si, že ten páteční večer jsme měli buď trénink, nebo zápas. Ve škole nám dopoledne říkali, že je jakýsi pochod za Jana Opletala, který začíná v šestnáct hodin na Albertově. Přemýšlel jsem, že bych tam šel, ovšem jakmile profesorka zmínila, že JE TO POVINNÉ! (ano, tak to skutečně bylo), tak jsme samozřejmě nikdo z našeho sportovního bratrstva neohrožených nešli. Nikdo o žádném zásahu nevěděl, jen když jsem později šel se sportovní taškou domů a vystupoval z metra ve stanici Muzeum nahoře u koně, zastavila mě hlídka VB. Nechtěli mě pustit na Václavák a musel jsem ukázat občanku. Když viděli, že tam bydlím, tak mě neradi pustili. Takže jsem se revolucionářem nestal, naštěstí naši rodinu víc než důstojně zastoupil můj otec, který v čele průvodu zažil vše doslova na vlastní kůži. Dokonce volala teta z USA, že viděla Jardu v televizi,“ popisuje Jakub Kohák.
16. listopadu 2017 |
