Zrak ozbrojený brýlemi... hleďme: tady stojí, že nějaké auto vjelo až na most - strašlivé neštěstí! Všichni kolem »byli úplně v šoku« soudím, že je museli balit do pokrývek a ti, co přežili, těm v šoku hned dávali umělé dýchání z huby do úst, vždyť šok je smrtelná věc, ale hned následující reportáž mi obarví mou, beztoho už dosti zsinalou stařeckou tvář... čtu: »... na této velkolepé oslavě (v Praze, pochopitelně, kde jinde!) byl každý, kdo v této zemi něco znamená. Každý, kdo v této zemi něco znamená, mumlám si ohromeně bezkrevnými rty a z okna paneláku zhlížím dolů do ulice, kde nestvůrný bagr roztlouká metrovou vrstvu asfaltových záplat z dob socialismu. Pracuje tam pár chlapů: rukama bez rukavic rvou uvolněné obrubníky. Nevěřícně čtu znovu článek o »horních deseti tisících«. K sakru, ty pisálku (vztekle přecházím do familiárního tykání) tihle dole, ti nic neznamenají? Ty ženské z krachujících fabrik, co jim hrozí vyhazov a tím i ztráta šestitisícikorunového platu - ty nic neznamenají? Tiskař u rotačky, co tamto i tohle vytiskla, ten je vosk? V téhle zemi nic neznamená? Hergot - já tady píšu za sebe, ne za nějakou organizaci či dokonce politické uskupení - a píšu tedy tiskovou opravu: »Na té pitomé oslavě nebyli ti, co v této zemi něco znamenají.« A je to. Mám to za sebou.
7. srpna 1999
