Jak moc drsné jsou boje, které na akcích předvádíte?
Záleží, jak se ta skupina vyhecuje. Občas je to nuda a i divák pozná, že je to vše nahrané a divadélko. Občas se to zvrhne, a to přijíždějí na bojiště i sanitky. Člověk pak třeba odjíždí domů se zlomenou rukou nebo žebry. Záleží hodně na dané akci a na lidech, kteří se na ní potkají.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Byl jste někdy vážně zraněn?
Ne. Většinou si odnáším pouze naraženiny nebo boule. A jednou jsem měl rozpáraná třísla.
Jak jste se k šermu a středověkému bojování dostal?
Asi tak v šestnácti letech na střední průmyslové škole mě kamarád uvrtal do larpů (rolových zážitkových her, pozn. red.) a výroby kroužkových košil z pérových podložek. Jeho to po pár měsících přestalo bavit, já u toho zůstal. Nejdříve jsem se věnoval historickému šermu, později jsem začal jezdit i na různé akce s jednou pražskou skupinou, která se věnovala husitským válkám. Tehdy jsme si říkali Sousedé pražští. Současnou skupinu Gléva Jana Smiřického jsme založili po menším rozkolu v původním projektu.
Proč zrovna Jan Smiřický?
Sháněl jsem postavu z období husitských válek, která by měla nějaký vztah k Praze, a měla tak souvislost s původním projektem. Když se podíváte na historii Jana Smiřického, tak s Prahou nejprve spolupracoval, pak se roku 1427 pokusil o puč, po útěku z šatlavy s Prahou více méně úspěšně válčil a nakonec spolu zase stáli bok po boku. A hlavně jsem chtěl šlechtice s jednoduchým erbem. Takže Smiřického šikem dělený černo-stříbrný byl pro nás ideální.
Kolik bitev ročně absolvujete?
Ročně je to okolo deseti akcí. Jsou samozřejmě i lidé, kteří jezdí každý víkend. Záleží, kolik do toho chce člověk investovat volného času. Scénické skupiny, které jsou spíše komerčně zaměřené, jezdí mnohem častěji než běžní reenactoři (lidé podílející se na hraní historických událostí, pozn. red.). Je velký rozdíl mezi tím, když si o víkendech přivyděláváte šermířským divadlem, které s historií často nemá moc společného a tím, když se snažíte o rekonstrukci historie a část volných víkendů věnujete výrobě či úpravám vlastní výbavy.
Martin Lukeš
|
Jak to na takové akci probíhá?
Obvykle se sejdeme už v pátek, postavíme stany, obejdeme zbytek tábora a poznáme ostatní skupiny a lidi. Druhý den během dopoledne máme obvykle nácvik, kdy si řekneme, kdo prohraje, kdo vyhraje. Odpoledne se pak pobijeme a podle zbytků energie se dále na celé akci angažujeme - například nescénářovými potyčkami, turnaji. Samozřejmě po celou dobu tam probíhá i nějaký kulturní program, například koncerty dobové hudby, ukázky tanců a řemesel.
Co vás na tom nejvíce baví?
Je to hlavně setkávání se s kamarády na víkendových akcích, kde si pak zatáboříme. Mohu se potkat s lidmi z druhého konce republiky nebo i ze zahraničí. Společně si pak vyměňujeme názory a předáváme zkušenosti. A pak samozřejmě ta možnost legálně mlátit lidi a zabojovat si.
Věrohodnost za čtvrt milionu
Proniká někdy postava šlechtice Smiřického i do vašeho osobního života?
V osobním životě mi Jan Smiřický převážně vysává peněženku a bere volný čas, kdy se musím věnovat údržbě věcí a výrobě, případně organizování akcí. To je občas nadlidský úkon. Za ty víkendové zážitky to ale stojí.
Kolik tedy do vašeho koníčku dáváte peněz?
Máme odhad, že člověk v lehké pěchotě investuje do své výbavy přibližně deset až patnáct tisíc. Člověk, který zastupuje šlechtice, přibližně čtvrt milionu a více. Bez toho se nedá postava zahrát, respektive „zažít“ věrohodně.
Zbroj si vyrábíte sám?
To ne. Má zbroj je dělaná na zakázku. Někteří platnéři ji vyrábějí na sklad, tu si kupují chudší šermíři nebo pěchota. Šlechtic by měl mít výzbroj vždycky dělanou na zakázku, tedy dělanou přesně na míru, jinak nemusí v boji správně fungovat. Například mé plechové nohy se dělaly podle sádrových odlitků, aby perfektně držely na lýtkovém svalu. Všechny ostatní části se několikrát přeměřovaly a před samotným dokončením zbroje ještě několikrát zkoušely, aby vše perfektně padlo.
Děláte si tedy něco z vašeho vybavení sám?
Občas něco s kůží, nějaké menší opravy oděvů, pochvy na nože a podobně. Upravuji si také kupované kroužkové košile do podoby, jakou potřebuji.
Jakou nejtěžší výzbroj jste měl na sobě?
Je to ta, ve které právě jsem. Má přibližně třicet kilo.
Jak dlouho v ní vydržíte?
Klidně i celý den, když sedím. V intenzivním pohybu jsou to třeba jen dvě minuty. Pak musím sundat helmu a vydýchat se.
Když vás někdo v boji zasáhne, tak pro vás bitva končí?
Když mi někdo dá dobrou ránu, u které si myslím, že by mě již zabila, tak si lehnu na zem. U některých bitev se provádí ještě recyklace, kdy se odnášejí zranění do lazaretu, kde je ošetří, nalepí krvavé obvazy a pošlou třeba po čase do boje v rámci jiného šiku. Když je to boj čistě na vítězství, tak na první dobrou padáme a boj tím pro nás končí. Takových střetů si dáváme za sebou hned několik. Člověk se tak vyřádí, i když prohrál. Bohužel to někteří nechápou, používají nadměrnou agresi a to pak končí zbytečnými zraněními.
Při bitvách jezdíte na koních?
Na koni jezdit umím, ale jednou jedinkrát stačilo, abych na něj vylezl ve zbroji a poznal, že se mu to opravdu nelíbí. Přes sto kilo váhy v kombinaci s pachem oleje a řinčením zbroje není nic, co by si kůň zamiloval. Jinak na akcích koně občas jsou, ale můj názor je, že většina koní, co se vyskytují na akcích, nemá takový výcvik, aby na ní mohli být. Obvykle akci kazí, případně ohrožují diváky nebo šermíře.
Zabahněný vidlák je nadčasový
Konají se nějaké akce i v zimě?
Občas se nějaká událost v zimě koná, většinou městského typu. Že bychom se scházeli a bojovali na sněhu, je velmi výjimečné. Přes zimu hlavně odpočíváme a připravujeme se na další sezonu.
A ta trvá od kdy do kdy?
Začínáme v polovině března, kdy je rekonstrukce bitvy u Sudoměře. To je naše taková první zatěžkávací zkouška, kdy si otestujeme všechny novinky, zjistíme, že je ještě stále na venkovní táboření zima, a po ní se chystáme na další akce. Končíme někdy na podzim. Naše poslední akce jsou většinou spojené s nějakým vinobraním.
Na jakou akci jezdíte nejraději?
Jan Smiřický má nejraději Libušín. Je to jedna s největších událostí u nás za celý rok.
Každý rok se konají stejné bitvy s tím samým výsledkem. Nepřestává vás to už bavit?
Bitvy jsou každý rok stejné, to je pravda. Dostali jsme se proto do fáze, kdy si vybíráme. Nejezdíme pořád na stejné akce, vybíráme si ty nejzajímavější třeba i mimo Česko.
Jaké země jste jako Jan Smiřický už navštívil?
Polsko a Německo. Chystáme se na Itálii, Dánsko a Švédsko. Zváni jsme byli i do Rakouska, Ruska, Rumunska a Bulharska. Jednou jsme dostali pozvánku i na Maltu, ale letadlo a zbroj to dohromady moc dobře nefunguje.
Kromě Smiřického ztvárňujete i chudšího bojovníka. Podle čeho se rozhodujete, kdo budete?
Většinou podle toho, zda se mi chce, nebo nechce balit si a převážet tunu věcí. Chudší bojovník toho má podstatně méně než šlechtic.
Je mezi těmito postavami velký rozdíl?
Ten největší je na bojišti. Jako někdo chudší mám jen helmu, takže musím být opatrnější, navíc nemám rukavice, takže si musím dávat pozor na ruce. Jako Jan Smiřický mohu být mnohem bezohlednější.
Máte přehled, kolik další podobných historických skupin v Česku existuje?
Desítky, ne-li stovky. Na tohle opravdu nemám dobrý odhad. Máme ovšem databázi, která skupiny sdružuje.
Všechny se věnují pouze středověku?
To ne. Existují skupiny, které se věnují paleolitu, a pak i skupiny s tematikou druhé světové války. Někteří jdou i do modernějších období. Celá nám známá historie je vlastně rekonstruovaná nadšenci. Někteří se věnují více období, někteří, stejně jako já, pouze jednomu. Mohou mít i přesah dvacet třicet let do minulosti nebo do budoucnosti rekonstruované doby, na což má vliv hlavně sociální status postavy, kterou ztvárňují. Šlechtic je zasazen do poměrně úzkého období, obvykle tak jedné až dvou dekád. Zabahněný vidlák je ale poměrně nadčasový a s malými obměnami může obsáhnout i několik staletí.
Akce se zaměřují jen na jedno historické období?
Některé jsou přímo datované a setkávají se na ní pouze skupiny z daného období. Většina velkých sešlostí je ovšem multi-period, takže se potkají skupiny z období řekněme v rámci pěti set let. Táboří odděleně, staví odděleně bojové šiky, ale v bitvě se potkávají mezi sebou. Pak je například možné, že se proti sobě utkají husité a Vikingové, nebo husité proti švýcarské pěchotě.
Nejtěžší je neztloustnout
Na akcích mluvíte dobovým jazykem?
Mluvíme tak, jak nám zobák narostl. Nikomu není pohodlné měnit výrazy, které má a zná. Často bychom se ani nedorozuměli, komunikace by nebyla úplně příjemná.
Telefony jsou povolené?
Pravidlem je, že nesmí být vidět. Úplně ideální by bylo jet na akci jen s občankou a toaletním papírem. Samozřejmě někteří lidé na to nehledí. Občas je v táboře k vidění telefon nebo třeba cigareta. Bojujeme proti tomu, občas se daří, občas ne.
K jídlu máte jen to, co si sami ulovíte?
Vůbec ne, na některých akcích nesmíme pokácet ani strom, abychom si zatopili, všechno fasujeme. Hlavně v zahraničí dostáváme suroviny, ze kterých pak vaříme. Na českých akcích si vozíme suroviny vlastní. Všechny recepty a jídla by měly být dobově korektní, ovšem někdy si je trochu upravujeme, protože středověké pokrmy byly často do sladka a kysela. Hodně proto solíme a používáme jiná koření.
V čem se tedy snažíte být co nejvíce autentičtí?
Ve výzbroji. Ta musí být vždycky dobová. To, co divák vidí, je vždycky jen povrch, takže pokud si pod zbroj a dobové spodky vezmu i spodky moderní, nikdo to nepozná. Samozřejmě pro můj lepší pocit by bylo lepší, kdybych si je nebral, a proto si je neberu. Je vždycky lepší použít vše historické, ale pokud je to uděláno tak, že divák nepozná rozdíl, budiž.
Co se vám nejvíce líbí na vašem středověkém životním stylu?
V pátek můžu vypnou telefon a zahodit ho do truhly. Je to odchod z moderní doby ke spíše pomalejšímu tempu. Je to odpočinek, při kterém si skvěle vyčistím hlavu.
Co je naopak nejtěžší na roli středověkého šlechtice?
Neztloustnout. Protože pokud by se tak stalo, nevešel bych se do zbroje.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Jedním z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byl, je hrad Budyně na Ohří. Dělají tam moc pěkné akce, hrad je moc pěknou kulisou pro celou událost, na hradě můžeme dokonce i přespávat. Je to velmi krásné prostředí. Druhým místem je domov. |
Jak váš koníček hodnotí rodina a okolí?
Mámě se koníček líbí, ta to zvládá dobře. Otec v něm vidí spíše černou díru na peníze. Okolí to bere dobře, často se ptají na akce. Čas od času se některý z kamarádů přijede podívat na bitvu a některé to chytne natolik, že se k nám nakonec i přidají.
Chtěl byste v podobném životním stylu vychovávat i vaše děti?
Je to běžné praxe, takže zřejmě ano. S námi jezdí spousta rodin s malými dětmi, dobově zabalenými v zavinovačce, uložených v proutěných košících. Rostou a zvykají si. Starší se pohybují v táboře nebo na hradišti. Na bitevní pole nesmí nikdo, komu ještě nebylo 18 let.
Čím se živíte, když na sobě zrovna nemáte zbroj?
Jsem specialista stokové sítě Pražských vodovodů a kanalizací, pracuji pro Veolii.
To nemá moc blízko k historii.
Občas má, některé stoky se datují až do počátku dvacátého století, kdy ji pod Prahou budoval anglický inženýr William Heerlein Lindley. Takže tam se člověk dotkne historie - trochu špinavé, ale historie.
Je i nějaké jiné období, které byste rád ztvárnil?
Občas koketuji s myšlenkou pěšáka v druhé polovině patnáctého století, kam sice občas jezdím jako nuzák, ale dalo by se to dovést na mnohem vyšší úroveň. Není to až tak, že by mě daná doba zajímala - spíše jde o kamarády, kteří se jí plně věnují.
Myslíte, že třeba za pět set let podobné historické skupiny, jako je dnes Gléva Jana Smiřického, budou rekonstruovat třeba životy Miloše Zemana, Jiřího Kajínka či Petra Kellnera?
Já doufám, že ne.
