"Co tu chceš s tím foťákem? Okamžitě odsud vypadni!" zakřičel na mě chlápek s postavou basketbalisty a přízvukem naznačujícím, že kdysi bydlel v Sovětském svazu. Když si pro mě došel a chtěl mě chytit za košili, rychle jsem odešel, přeci jen jsem nechtěl hned první minuty v Ostravě strávit na ošetřovně.
Udělal jsem totiž velkou chybu. Pokusil jsem se dostat do jedné z ostravských ubytoven hlavním vchodem s fotoaparátem v ruce, a to se nemusí vyplatit. Novináře tam nemají rádi.
Do Ostravy jsem se vydal podívat se do míst, kde se za jeden pokoj platí i patnáct tisíc korun. To vše na doporučení ostravské sociálky, která romské obyvatelstvo z Přednádraží posílala právě do ubytoven, kde platí za tyto obyvatele podobné peníze. Začal jsem tedy improvizovat a na pomoc si přizval několik lidí znalých místního prostředí.
Díky nim jsem se mohl vydávat za žadatele o bydlení, případně přijít na návštěvu za kýmkoliv, koho průvodci znali. Tak jsem se dostal do světa, kde za "byt" velikosti větší koupelny zaplatíte tolik, co za dvou- až třípokojový byt v centru města.
Jako bezdomovec jsem se mohl projevit hned na první ubytovně v Mariánských Horách, kterou vlastní soukromý majitel.
Aktivní správce nemovitosti mi ihned ukázal jeden z pokojů. Ten největší, čtyřlůžkový, jsem odhadl zhruba na 16 metrů čtverečních. Plastová okna, síť proti komárům, peřiňák, stůl a židle. Cena 4 100 korun za osobu, při požadovaném ubytování pro dva dospělé a dvě děti se dostáváme na sumu kolem 14 000 korun, děti mají slevu.
Na jednu osobu doplácí sociálka 3 500 Kč, skutečný náklad na jednoho tedy šest stovek.
Když jsem vytáhl fotoaparát, přestal jsem se líbit. Výmluva, že chci prostor ukázat rodině, ale zabrala. Nakonec prohlídka sprchovacích místností a kuchyňky - vše velmi nuzné (mírně řečeno), na ubytovnu však asi přijatelné.
V Přívozu mě nenechali fotit
Na další ubytovně Přívoz už to tak jednoduché nebylo, správcová mě vyhazovala hned, jak mě zahlédla. Vadilo jí i pouzdro, ve kterém jsem měl uložen fotoaparát. Bohužel i ona měla na pomoc několik chlápků, kteří nevypadali zrovna přátelsky. Tentokrát zabrala výmluva, že jdeme navštívit známou, jejíž jméno zahlédla moje průvodkyně na nástěnce. Dovnitř nás pustili, ale s doprovodem, foťák musel zůstat v pouzdře.
V posledním patře domu jsme se dostali konečně dovnitř. Zjevně levně zrekonstruovaný třípokojový byt, uprostřed prostoru kuchyňka, společné sociální zařízení, jedna sprcha. Byt však nebyl obýván jednou rodinou, ale hned třemi. Dovnitř nás pustila jen jedna z obyvatelek, která bydlela spolu s šesti dětmi v prostoru 3,5 x 2 metry, navíc zkoseným střechou. Dovnitř se nevešlo nic víc než několik dek, sloužících jako postel i prostor k sezení na zemi, stoleček a skříňka. Za tento prostor platila na místní poměry směšných 11 000 Kč. Sociálka doplácí rovných deset.
Raději jsme rychle odešli, náš "doprovod" nás bedlivě sledoval, už méně však sledoval zhruba pětiletého chlapce brousícího velký kuchyňský nůž o schody, které už dlouho neviděly vodu. Ostatně jako většina místních prostorů.
Ubytovna Božkova: špína a smrad
Špína a smrad nás přivítaly v další z ostravských ubytoven, tentokrát v ulici Božkova. Ta patří městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Moje průvodkyně tam byly dobře známé, proto jsem se dovnitř dostal snadno.
Už u vchodu jsem měl pocit, že jsem kdesi ve válečném prostoru. Cestu lemovala neuvěřitelná špína, na zdi opálené fleky kolem spálených vypínačů, některé dosud funkční. Ubytovna je rozdělena do dvou částí: jedna s elektřinou, druhá bez. Jakmile jsem vytáhl fotoaparát, seřvala mě jedna z místních Romek. Šlo do tuhého. Doufal jsem, že nezavolá příbuzné, focení se jí opravdu nelíbilo.
Dveře nebo cosi, co dveře připomínalo, se kvapně zavíraly. Nahlédl jsem tedy alespoň do kuchyňky vybavené jedním (kdysi patrně dvou-) vařičem a dřezem na nádobí.
Takřka neuvěřitelná špína jen dokreslila dojem, který jsem z ubytovny měl. Ten se ještě zhoršil ve chvíli, kdy jsem se zeptal jedné z místních obyvatelek, kolik platí. Za jeden pokoj platí pět dětí a jedna dospělá žena rovných 16 tisíc korun, v jiném pokoji bydlí tři téměř dospělí lidé za 8 941 Kč. Nájemní smlouvy jen na jeden měsíc, v případě platby se prodlužují, kauce na škody tři stovky.
Ti šťastnější, ubytovaní v části s elektřinou, platí energie zvlášť. Není ani třeba dodávat, že většinu z této částky platí sociálka, která vlastně přeposílá peníze do kasy městské části. V duchu jsem počítal, že v případě obsazení čtyřiceti pokojů při průměrné částce 13 000 Kč přitéká do městské kasy slušných 520 000 Kč měsíčně za jednu ubytovnu. Ani jsem si netroufal odhadovat, kolik stojí všech šestnáct ubytoven podobného charakteru v Ostravě.
Místo špíny mě přivítalo savo
Nejdiskutovanější ubytovnou v Ostravě je bezesporu ubytovna na Cihelní. Tu totiž vlastní jeden z místních Romů a nastěhovalo se do ní 14 rodin z lokality Přednádraží, která je momentálně jak bez kanalizace, tak bez vody. Stavební úřad tedy nařídil vyklizení budov a zákaz pobytu. Přesto tam zbylá část obyvatel zůstává. Přes varování jsem se vydal i do této ubytovny.
Lustraci mého jména i původu provedli místní Romové ještě dříve, než jsem se stihl přiblížit ke vchodu, dovnitř jsem už vcházel jako brácha Gipsyho, který pro jistotu neumí zpívat. V duchu jsem bratrovi poděkoval za luxusní vstupenku. A nestačil se divit.
Nepřivítal mne smrad, ale charakteristická vůně prostředku Savo. Uklízely snad všechny ženy, které momentálně byly na místě, nehledě na věk. Majitel v růžovém tričku na úklid dohlížel. Na ubytovně má zjevně respekt. Když mi totiž dovolil fotit ve všech prostorech ubytovny včetně pokojů, nikdo si nedovolil ani pípnout, přestože se zjevně nikomu nelíbilo, že mu můžu vlézt do soukromí.
Stejně jako jinde se na ubytovně platí vysoké nájemné - 3 500 za dospělého, polovičku za dítě. V případě rodičů se šesti dětmi zaplatí místní (respektive sociálka) 17 500 Kč. Diametrální rozdíl je ale v tom, co ubytovaní za peníze dostanou. Zrekonstruované sociální zařízení, oddělené sprchy a záchody pro ženy a pro muže. Pokoje normální velikosti, pro rodiny s více dětmi pokoje dva. Přestože je ubytovna zcela zaplněná, vládne všude pořádek.
Po cestě zpět jsem uvažoval nad tím, jak by prostory asi vypadaly, kdyby tam majitel nevládl tvrdou rukou a problémy dělající lidi okamžitě nevyhodil na ulici. Ostatně, právě se mu nastěhovali lidé z Přednádraží, kde "nešťastnou náhodou" mizely i nosné železné konstrukce a pokrytí střech.
Ubytovny jsou zjevně lukrativní byznys, sociálka totiž vždycky platí včas a pravidelně. Majitele ani nemusí zajímat, že ceny za pokoje jsou tak vysoké, že za zaplacený nájem z jediné ubytovny by mohla sociálka pro jejich nájemníky pronajmout celý činžovní dům a ještě by zbylo. Využívají díry v systému, někde více a někde méně. Jsou si totiž dobře vědomi toho, že sociálně slabým nic jiného nezbývá. Na pronájem bytu za tržní nájemné, které je zhruba poloviční co nájemné v ubytovnách, se nezmohou, a pokud ano, ztrácí nárok na finanční pomoc státu.
