Po krátkém příměří „válečný stav“ vypuká nanovo. Šéf ODS vyčítá prezidentovi, že příliš spolupracuje s Grossem na vytvoření pololoutkového kabinetu Jana Kohouta.
Má pravdu? Pan Klaus skutečně připravil půdu pro jakžtakž čestný odchod Stanislava Grosse, když prohlásil, že i potřetí pověří sestavením vlády kandidáta sociálních demokratů. Po druhém krachu týmu, který vede ČSSD, a poté, co se zkompromitovaný premiér opřel o komunisty, to udělat nemusel. Ani psané, ani nepsané zákony to od něho nemohly vyžadovat. Klaus několikrát prohlásil, že v politice se nedá vyhrát, a tedy ani prohrát deset nula. Věren této zásadě a dobře hrané roli nestranné hlavy státu pootevřel panu Grossovi dvířka. Dá se tak říci, že kmotrem pana Kohouta je Václav Klaus. Teprve když ČSSD dostala záruku, že jí dá prezident třetí šanci, objevila se myšlenka „jednorázového kabinetu“.
Mirek Topolánek s tím není spokojen.
Poukazuje na to, že vláda, která vznikne, bude vším jiným než odpovědnou vládou, která řeší problémy země. Nelíbí se mu ani to, že Stanislav Gross, který dosud nevysvětlil podezřelé okolnosti kolem svého rodinného majetku, zůstane tím, kdo bude tahat za nitky.
Obě Topolánkovy námitky jsou silné. A nutno k nim připojit třetí, nevyřčenou.
Prezident nahrává možnosti, aby si ČSSD, která je teď na kolenou, vzala oddechový čas. Vše nasvědčuje tomu, že pro ODS by byly nejvýhodnější předčasné volby co nejdříve. Naopak patnáct měsíců případné Kohoutovy vlády může sociálním demokratům jedině pomoci – hlouběji už spadnout nemohou.
Spor mezi pány Klausem a Topolánkem se může, a dokonce musí stupňovat, budou-li se oba držet svých zájmů. Vůdce nesmlouvavé opozice nemůže než tlačit vládu ke zdi. A v současné době má snad nejsilnější možné argumenty.
Prezident zas, i když jeho srdce bije přinejmenším napravo od středu, si nemůže smrtelně znepřátelit sociální demokraty. Navíc by mu mohlo podezření, že straní ODS, zkomplikovat znovuzvolení. Velmi dobře navíc vnímá, že lidé si podle průzkumů veřejného mínění přejí pád Stanislava Grosse, nepřejí si však předčasné volby, po nichž volá Mirek Topolánek.
Psychologicky pochopitelná je i přirozená řevnivost mezi silnými muži pravice. Mirek Topolánek je dalek toho, aby zůstával ve stínu otce zakladatele. A Václav Klaus, vynikající technolog moci, zas nemůže nést úplně dobře fakt, že jeho funkce je protokolární, zatímco vůdcem je muž, kterého si, jak ukazuje ona SMS, zvlášť neváží.
Zatím se však nezdá, že by ODS hrozila stejná roztržka, jaká ochromila ČSSD, kdy děti, Špidla a Gross, zradily při prezidentské volbě svého otce Zemana. Spory mezi Klausem a Topolánkem jsou zatím spíš kočkováním než bitvou o první místo. Oba si dokážou spočítat, že to, co je spojuje, je mnohem silnější než to, co je rozděluje.
Mirek Topolánek je dalek toho, aby zůstával ve stínu otce zakladatele. A Václav Klaus nemůže nést dobře fakt, že jeho funkce je protokolární, zatímco vůdcem je muž, kterého si, jak ukazuje slavná SMS, zvlášť neváží.
