V domově pro lidi se zdravotním postižením žije v současnosti 65 lidí, kteří mají za veřejného opatrovníka město. U všech soudy v minulosti rozhodly, že je omezí ve svéprávnosti. Podle zákona se takové rozhodnutí musí po určité době přezkoumat (dříve to bylo po třech letech, nyní je to pět let). Šest lidí, o nichž v posledních měsících rozhodoval kladenský soud, se ale potvrzení omezení svéprávnosti nedočkalo.
Kamera je atrakceKdyž přijde starostka Pavla Štrobachová obyvatele domova navštívit, obklopí ji jako malé děti. Nadšeně se s ní zdraví, někteří ji obejmou. Velkou událostí je pro ně i příchod kameramana a reportéra iDNES.cz. Podle předchozí domluvy se starostkou a s vedením domova se snažíme nezabírat obličeje obyvatel tohoto zařízení. Je to ale těžké, protože o kameru se všichni zajímají. Postižení lidé z domova ve Smečně nejsou od okolí nijak izolovaní, chodí na procházky a když chtějí, mohou si dojít třeba do obchodu. Problém je v tom, že jejich rozhodnutí nemusí být vždy v jejich prospěch. Omezení svéprávnosti je má chránit před důsledky takových rozhodnutí, kterými by si mohli ublížit. |
Na první pohled se může zdát, že rozhodnutí kladenského okresního soudu nezbavit některé obyvatele Domova Pod Lipami ve Smečně svéprávnosti je vůči nim vstřícným krokem. Opak je ale pravdou. Lidé, o nichž je řeč, kvůli své mentální retardaci nerozumí základním věcem a snadno mohou někomu naletět a způsobit si újmu.
„Někteří z nich disponují značným majetkem. Většina z nich pobírá důchod, z jakého se platí pobytové služby a strava. Zbývá jim částka, kterou mají na své výdaje,“ popisuje Pavla Štrobachová, starostka města Smečno, které dělá těmto lidem opatrovníka.
Má obavy, že ti, které soud nezbavil svéprávnosti, mohou ohrozit své vlastní zájmy. „Chodí lidé, kteří nabízejí různé tarify, služby. A takovýto člověk je lehce zneužitelný, protože by podepsal smlouvu, aniž by vůbec pochopil její význam,“ vysvětluje starostka.V podpisu smlouvy nemůže svéprávnému člověku nikdo bránit a uzavřená smlouva je platná.
Ředitel domova Petr Šála uvádí, že lidé žijící pod střechou domova ve Smečně včetně těch, kterým soud vrátil svéprávnost, nejsou schopni samostatně zvládat řadu běžných činností. V doprovodu personálu se účastní výletů či kulturních akcí, ale právní úkony nebo i vyřízení jednoduché věci na úřadě je nad jejich síly. „Pomáháme jim ve všech činnostech. Někdo potřebuje větší podporu, někdo menší,“ říká ředitel. Někteří postižení mají velmi omezenou slovní zásobu a není snadné vydedukovat, jaká jsou jejich přání.
Ústavní soud: Omezit neznamená poškodit
„Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře,“ uvedl Ústavní soud, který se několika případy ze Smečna zabýval. Nižším soudům vrátil mimo jiné i případ ženy, na kterém je absurdita vrácené svéprávnosti velmi dobře patrná. Žena strávila v ústavní péči většinu svého života.
„Byla po téměř 54 let zbavena způsobilosti k právním úkonům a je v podstatě celoživotně postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma,“ uvádí ústavní soudci. Inteligence ženy se podle znaleckého posudku pohybuje v pásmu těžší debility a je vrozená. Sama si neumí obstarat své záležitosti, zajistit si bydlení, nerozumí věcem, jako jsou náklady na bydlení, stravu a podobně.
Proti rozhodnutí kladenského soudu, který ji uznal svéprávnou, se město Smečno odvolalo ke krajskému soudu. Ten se ale věcí vůbec nezabýval. Rozhodl, že město je jako opatrovník ve střetu zájmů, a ženě sám určil takzvaného kolizního opatrovníka, aby ji zastupoval před soudem. Kolizní opatrovník vzal odvolání zpět. Tím pádem se stalo pravomocné rozhodnutí kladenského soudu, podle něhož je žena svéprávná.
Stížnost k Ústavnímu soudu podal advokát Jaroslav Dvořák, který město Smečno v této věci zastupuje. Soud si podle něj ulehčil práci. „Krajský soud vůbec nezkoumal podstatu věci, a s ohledem na zvolený postup ani nemohl,“ vadí Dvořákovi.
Kolizní opatrovník se podle něj ani nesnažil zjistit, jak na tom jsou lidé, jejichž zájmy má v řízení hájit. „Vůbec je neviděl, neprojednal s námi důvody našeho odvolání, ani nám nezavolal. Nesnažil se zjistit u vedení ústavu, jak na tom ti lidé jsou,“ uvedl Dvořák. Stejně soud postupoval i v případech dalších pěti lidí z domova ve Smečně. I u nich dal Dvořákovi za pravdu Ústavní soud, který zkritizoval postup, jak nižší soudy ke svým závěrům dospěly.
„Za zásadní považuje Ústavní soud především závěr, že odvolací soud měl v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci. Předmětem řízení je totiž i v daném případě omezení svéprávnosti, tedy problematika, která se bytostně týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod,“ konstatovali ústavní soudci.
O svéprávnosti šesti obyvatel ze Smečna bude muset kladenský soud rozhodnout znovu. Jednání zatím ještě nenařídil. Starostka doufá, že tentokrát bude brát případ vážněji. „Myslím si, že Ústavní soud rozhodl správně. Zdůvodnění je velmi lidské s ohledem právě na stav a situaci osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti,“ řekla Štrobachová.
Mentální retardace se nedá „vyléčit“
Podle právníka Jaroslava Dvořáka je v celém Česku zhruba 35 tisíc lidí, u nichž by soudy měly ve stanovených lhůtách přezkoumávat omezení svéprávnosti. Soudy určují rozsah, způsob a dobu omezení svéprávnosti, a to na základě posudku znalce. Pro opětovný přezkum už podle Dvořáka zpravidla nejsou nové znalecké posudky potřeba, stačí lékařská zpráva.
Podle stávající úpravy je přezkum nutný i tam, kde se žádná změna stavu k lepšímu očekávat nedá, třeba právě u mentálních retardací. Ty se přitom v průběhu života mohou ještě zhoršit tím, že se k nim přidávají různé typy demencí. Například zmíněná žena z domova ve Smečně podle znalců postupně ztrácí ty dovednosti, které si dokázala osvojit, a zhoršuje se její dezorientace. Přezkum stavu je podle Dvořáka v takových případech zbytečný a pouze zatěžuje okresní soudy.
„Soudy to dosud řešily často tak, že těmto osobám navrátily plnou svéprávnost s ustanovením opatrovníka, a tím v důsledku zamezily opětovnému přezkumu v zákonné lhůtě. Zde by mělo dojít k novelizaci občanského zákoníku tak, aby u osob, u kterých není z lékařského hlediska naděje na změnu zdravotního stavu, byl prováděn další přezkum omezení svéprávnosti jen z titulu podnětu, nikoli z titulu pevně stanovené zákonné lhůty,“ uzavírá Dvořák.
